Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jindřich Malý (* 1957)

• narozen 18. července 1957 v Karlových Varech

• v mládí se věnoval lyžování

• 21. srpna 1968 s kamarády strhávali směrovky a názvy ulic během invaze armád Varšavské smlouvy

• v létě roku 1979 emigroval přes Jugoslávii do Spolkové republiky Německo

• v Mnichově požádal o politický azyl

• v roce 1987 získal německé občanství

• pracoval ve firmě vyrábějící lyže

• roku 1993 se vrátil do České republiky

• vybudoval hotelový komplex s golfovým hřištěm, kde žije dodnes (2021)

Dědu směla vidět jednou za půl roku

Pamětníkova matka Božena Zachariášová, rozená Zvěřinová, se narodila na Moravě, kde její otec působil jako ředitel jedné z fabrik Tomáše Bati. Rodina byla poměrně zámožná, ale o vše přišli po komunistickém převratu v roce 1948. V roce 1949 byl otec Boženy zatčen a převezen do Jáchymova, kde musel následujících dvacet let pracovat v uranových dolech.

Božena se ve škole skvěle učila, ale nesměla jít studovat, a tak se vyučila slévačkou v Ostravě. Rozhodla se, že chce být nablízku svému otci a z Moravy se přestěhovala na druhý konec republiky do Ostrova nad Ohří, kde bydlela její teta. „Jednou za půl roku mohla na půl hodiny vidět mého dědu, aniž by se ho směla zeptat, jak se má a co dělá,“ vypráví Jindřich Malý. Dědu pustili z jáchymovských dolů až na amnestii v roce 1960.

Božena nakonec už v oblasti zůstala a seznámila se zde se svým budoucím manželem Josefem Malým. Spolu žili v Karlových Varech, kde se jim v červenci roku 1957 narodil syn Jindřich. „Pak už se z toho nikdy nedostala, protože to vzdělání už si nemohla dodělat a měla děti.“

Hrozně rychle jsme dospěli

Když byly Jindřichovi dva roky, jeho rodiče se rozvedli a Jindřich vyrůstal jen s maminkou. „Dětství jsem měl poměrně náročné, protože potom, co se moje matka znovu vdala a měl jsem další sourozence, tak se můj otčím vážně zranil a stal se invalidou a já jsem se vlastně od svých devíti let staral o svoje tři mladší sourozence,“ přibližuje. Každý den vyzvedával svoje sourozence ze školy a školky, doma jim musel uvařit a postarat se o ně, než maminka přišla z práce. „Naučilo mě to věci organizovat a starat se o druhé.“

Už od dětství se hlavním Jindřichovým zájmem stal sport, a to především lyžování. Lyžoval dobře a dostal se do lyžařského klubu. „V tom klubu jsem měl vzory, doma na mě rodiče samozřejmě moc čas neměli.“

„Když přijely ruské tanky, tak nám bylo jedenáct a hrozně rychle jsme dospěli, protože jsme zažili opravdu okupaci. Jako kluci jsme běhali, strhávali jsme dopravní značky, otáčeli směrovky, aby Rusáci jeli jiným směrem,“ vzpomíná na invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968. Na osudný den si dobře pamatuje. „Já jsem se vzbudil ve tři hodiny ráno, protože venku byl hrozný hluk. Skřípaly pásy, dodneška si pamatuju na ten zvuk. Poslouchali jsme neustále zprávy a těch bylo míň a míň, jak postupně zavírali ty vysílače.“ Jindřich se hned ráno potkal s kamarády z okolí a šli plnit doporučení z rozhlasu - převěšovat směrovky na silnicích a strhávat označení ulic. „Jako každý malý kluk jsem v ten moment chtěl jít do války.“

Kousek od místa, kde Jindřich v Karlových Varech bydlel, spadl most se sovětským tankem. „V Karlových Varech byl velký strach, aby nevjeli do lázeňské čtvrti a nepoškodili ty podzemní prameny. Údajně tam tehdy byl nějaký ruský generál, který jezdil do Varů na léčení a ten tomu zabránil.“

V ten moment jsem se rozhodl, že tu nebudu žít

Jindřich vzpomíná, jak náročné bylo pro něj a jeho spolužáky akceptovat prosovětskou výuku ve škole. „Nenáviděli jsme Rusy. Ve škole se nejdřív rusky neučilo, ale po roce 1969 se zase začalo a to jsme nenáviděli. To pro nás bylo naprosto nepřijatelné.“

Lidé v Karlových Varech i vzhledem k blízkosti německé hranice často poslouchali německé rádio. „Hodně našich kamarádů ve škole byli původně Němci, kteří tam zůstali a odstěhovali se až v roce 1969. To byl pro mě klíčový zážitek. Miloval jsem ve škole jednu spolužačku a její rodina po okupaci odešla do Německa. Já jsem se v ten moment rozhodl, že tady nebudu žít a taky emigruju.“ Tou dobou bylo Jindřichovi dvanáct let, ale myšlenka ho neopustila.

Po vyučení nastoupil na vojnu do klubu Dukla, kde se mohl věnovat sportu. „Tehdy byla válka mezi Vietnamem a Čínou a nám hrozili, že nás pošlou do boje pomáhat vietnamským soudruhům.“ Po ukončení vojny začal Jindřich závodit jako reprezentant pražských vysokých škol. „Chtěl jsem taky jet lyžovat jinam než jenom do Krušných hor nebo do Krkonoš. V televizi běžely obrázky z Alp a člověk si říkal, že by to chtěl taky zažít.“ Cestovat však mohli jen první čtyři nejúspěšnější reprezentanti a Jindřich se tehdy pohyboval okolo patnáctého místa.

Úplně se to ve mně sevřelo

V Praze se Jindřich rozhodl, že by si měl doplnit vzdělání. Složil přijímací zkoušky na střední ekonomickou školu na Vinohradské třídě a začal studovat dálkově. „Začalo září a první hodina byla hodina ruštiny. Učitelka na nás začala mluvit rusky a ve mně se to úplně sevřelo a řekl jsem si, že tohle nedám. Vstal jsem a řekl jsem: ,Do svidanija, tovarišči,‘ a opustil jsem tu třídu.“ Ve svých jednadvaceti letech se Jindřich definitivně rozhodl, že v Československu nechce žít.

Několik měsíců trvalo, než si vyřešil výjezdní doložku a všechna razítka, aby mohl odjet do tehdejší Jugoslávie. Na konci roku 1978 si už byl svou emigrací jistý. „Slavili jsme Silvestra a já jsem říkal: ‚Tak, kluci, příště tady nebudu, už odjíždím.‘“ Bohužel - jak se dodnes domnívá - měl mezi kamarády i jednoho udavače, který se o jeho plánech zmínil na StB.

Muselo dojít k omylu

Na cestu do Jugoslávie se Jindřich vypravil ještě s kamarádem. Cestovali vlakem přes Maďarsko. „Když jsem byl na hranicích v noci s mým kamarádem, přišla celní správa, vzali moje papíry, vrátili se a řekli mi: ,Vystupte si z vlaku, není v zájmu Československé republiky, abyste opustil naše území.‘“ Oba vystoupili a do rána čekali na policejní stanici na slovensko-maďarských hranicích.

Jindřich se rozhodl vzít situaci do svých rukou a využít toho, že jeho otec pracoval jako novinář v jednom armádním časopise. „Já jsem šel za tím pánem a řekl jsem, že muselo dojít k nějakému omylu, že můj táta pracuje pro armádu. Ten chlapík byl milý, nabídl mi kafe a povídali jsme si. Nakonec řekl, ať jedeme, ale až se vrátíme do Varů, tak ať si to vyřídíme na pasové kontrole.“

Kdo z jeho kamarádů měl být oním udavačem, který mu tak zkomplikoval odjezd, dodnes neví. Nijak po tom nepátral, nezajímá ho to, protože se snaží spíše dívat do budoucnosti. 

Na hranicích jsem se klepal

Oběma přátelům se podařilo dojet vlakem do Budapešti a odtud autostopem do Jugoslávie na Makarskou riviéru. Tam spolu strávili dva týdny dovolené. „On pak jel zpátky a já jsem řekl, že už se nevrátím.“ Jindřich ještě dva týdny zůstal u moře a užíval si svobody. „Sice jsem neměl žádné prachy, ale byl jsem na pláži, tam jsem přespal a byl jsem šťastný.“

Jindřich se spřátelil s jednou turistkou z Izraele, která mu dala peníze na autobus do Záhřebu. „Tam byly dva typy emigrantů. Jedni přišli v Záhřebu na německou ambasádu a řekli: ,My chceme emigrovat,‘ a oni jim řekli: ,Tak se tady posaďte a čekejte.‘ A já už jsem se předtím informoval, takže jsem přišel na tu ambasádu a řekl jsem: ,Já chci jet zpátky do Československa, ale potřebuju tranzitní vízum přes Rakousko a Německo.‘“

Jindřichovi se podařilo dostat třídenní tranzitní vízum. Na německé i na rakouské ambasádě k němu byli neuvěřitelně vstřícní. „Pro mě to bylo po tom komunistickém Československu úplně nepředstavitelné, že se ke mně někdo chová slušně.“ Ze Záhřebu se vydal na cestu autobusem do Mnichova. „Přijeli jsme na jugoslávsko-německou hranici a já jsem se úplně klepal, aby mě nikdo nevytáhl z toho autobusu. Jen koukli do pasů a okamžitě jsme jeli.“

Vůbec nevím, co mám dělat

Jindřich se tedy šťastně dostal do Mnichova. Nikoho tam neznal, neuměl německy a nevěděl vůbec, co má dělat dál. „Šel jsem do obchodního domu a byl jsem jak v Jiříkově vidění. V oddělení potravin byly dvě pěkně oblečené dámy a mluvily česky. Šel jsem za nimi a řekl jim: ,Nezlobte se, já jsem právě emigroval a vůbec nevím, co mám dělat.‘“ Měl štěstí, protože jedna z žen věděla o organizaci jménem American fund for Czechoslovak Refugees (Americký fond pro československé uprchlíky), která pomáhala emigrantům v začátcích.

Jindřich musel počkat do pondělí. Bylo teplo, takže přespával v parku, a začátkem týdne vyhledal organizaci, kde mu pomohli zařídit papíry a především mu zajistili ubytování přes sociální úřad. Dokonce jako uprchlík dostával 400 marek měsíčně jako sociální podporu. Od září nastoupil Jindřich do jazykové školy a po roce uměl perfektně německy.

V Austrálii nebyly hory

Emigrace se neobešla bez následků. „V Československu mě odsoudili na dva roky vězení a mého tátu vyhodili z redakce.“ Jindřichova maminka nepracovala na žádné vedoucí pozici, takže ji komunisté nemohli příliš trestat. „Asi po roce jí povolili za mnou přijet, aby mě přemluvila k návratu. V tu dobu byla taková kampaň, že přemlouvali emigranty, aby se vrátili. Propaganda je použila, aby odvyprávěli, jak je to hrozné na Západě.“

Jindřich o návratu do Československa ovšem neuvažoval a snažil se na Západě co nejvíc asimilovat. „Měl jsem hodně německých kamarádů, moc jsem se nechtěl vídat s Čechy, protože jsem se chtěl integrovat.“ Na podzim nastoupil do mnichovského sportovního oddílu a navázal na své úspěchy v lyžování. „Byl jsem jeden z nejlepších lyžařů v Bavorsku. Hrozně mě podporovali, koupili mi věci.“

Měl v plánu z Německa emigrovat mimo Evropu a zažádal si o vízum do Ameriky nebo Austrálie. V roce 1980 začaly nepokoje v Polsku a počet emigrantů skokově narostl. „Měli na to kvóty. Líp na tom byli ti, co byli ženatí a měli děti, protože se předpokládalo, že když přijdou do Ameriky, tak nebudou dělat blbosti a budou pracovat.“ Jindřich byl svobodný a mladý, a do Ameriky vízum zkrátka nedostal. Měl možnost odletět do Austrálie, ale o to už v tu dobu nestál. „V Austrálii nebyly tolik hory a sníh. V Bavorsku jsem jezdil do Alp, což je sen každého lyžaře.“

Tři týdny jsme jezdili lodí

V Německu si Jindřich pořídil auto a s přítelkyní jezdili po Evropě. „Hodně jsme cestovali. Koupili jsme si letenku do Řecka a tři týdny jsme jezdili lodí po ostrovech. To tehdy bylo hrozně levné.“ Po neúspěšném pokusu v Československu si znovu chtěl doplnit vzdělání. Nastoupil na obchodní akademii a studoval obchod a programování. Po škole začal pracovat pro jednu lyžařskou firmu. Jezdil služebně po celé Evropě a zúčastnil se i olympiády a mistrovství světa.

Ve firmě měl na starosti marketing a později i testování lyží a jejich vývoj. Tato firma tehdy například vyvinula revoluční lyže se šupinami, díky čemuž se běžecké lyžování zpřístupnilo tisícům lidí, protože už nemuseli složitě mazat na sníh. Později se tato firma sloučila s firmou Kneissl, kam přešel pracovat i Jindřich Malý. S touto firmou pak absolvoval mnoho světových pohárů a olympiádu v roce 1988 v Calgary. To už měl zažádáno o německé občanství, které v té době i dostal. 

V práci si našetřil peníze a odjel dokonce na cestu do Ameriky, kterou celou napříč procestoval. Když se vrátil, měl potřebu si zlepšit svou angličtinu a zapsal se do kurzu. „Tam jsem potkal učitelku a tu jsem si nakonec vzal.“ Manželům se brzy narodila dcera Esther. Jindřichova žena pocházela z Kanady a rodina tam často jezdila. „Jezdili jsme do Kanady a přemýšleli jsme, jestli tam máme zůstat. V roce 1991 jsme nějakou dobu byli v Kanadě.“

Dívám se napřed, a ne zpátky

Po emigraci z Československa Jindřich neuvažoval o návratu zpět. „Já jsem člověk, který se dívá napřed, a ne zpátky. Nikdy by mě nenapadlo se vracet.“ V Německu se snažil co nejrychleji zařadit do společnosti, což se mu také povedlo. „Měl jsem emigrantské sny, že mě třeba v Mnichově naloží náklaďák a odveze mě do Prahy a nevím, co tam dělat. Pak hledám díru v plotě, jak se dostat zpátky.“

V době sametové revoluce v listopadu 1989 byl Jindřich na světovém poháru v lyžování v americkém Utahu. Poslouchal zprávy a byl nadšen tím, co se v jeho domově děje. „Poslouchali jsme americké zprávy a tam bylo o tom, že na Letné je Karel Kryl a Jaroslav Hutka. Já jsem Karla Kryla znal velice dobře osobně, protože žil v Mnichově a byli jsme kamarádi. Teď jsem četl, že Karel Kryl zpívá na Letné. To bylo opravdu silné.“

Dělat věci dobře ve svém mikrosvětě

Zpět do Československa se Jindřich podíval v roce 1990. „Měl jsem velice smíšené pocity. Ten začátek byl dobrý, ale pak začala privatizace a všechno ostatní.“ Do roku 1993 jezdil do Československa pracovně a nakonec tu zůstal a založil zde firmu, která chystala výstavy a expozice po světě. „My jsme mluvili o marketingu a podobně a říkali nám, že tady to funguje jinak a že my emigranti tomu nerozumíme. Najednou jsme my, co jsme přišli z emigrace, byli nepřátelé.“

Jindřichově firmě se dařilo a mohl si dovolit koupit nemovitost za Prahou, kde vybudoval hotel, restauraci a golfové hřiště. Pak kupoval další nemovitosti. „Pořád jsem něco budoval a čím víc toho člověk má, tím větší je to zodpovědnost a nemůžete z toho utéct.“ Jindřich doufá, že jeho podnikání po něm přebere některé z jeho čtyř dětí.

Svoboda je stále pro Jindřicha Malého nejvyšší hodnotou. „Já jsem teď strašně smutný. Chápu, že je covid, ale nechápu, že jeden ze základních pilířů jako volný pohyb najednou není.“ Současné generaci by vzkázal následující: „Velký svět sestává z mikrosvětů a ty ovlivňují ten makrosvět. Je potřeba dělat věci dobře ve svém mikrosvětě a tím se to šíří dál.“