„Přišel ten ředitel Paris Soir a říká: ‚Podívejte se, zítra ve 12 hodin můžete nastoupit. Zatím byste házel balíky novin z nějakého pásu na náklaďák, ale prostě bylo by to ale odpoledne.‘ Takže trošku jsem váhal, ale v té době jsem žil jenom s otcem, který mě vychoval od 13 let. Když jsem byl na vojně, táta dostal stařeckou cukrovku, ale nakonec umřel teda na mrtvici v roce 1981. V tom roce 1969 jsem šel s kufrem na nádraží a pak vlakem do Belgie. On mě vždycky vysadil před nádražím a rozloučili jsme se. Tenkrát zaparkoval v tom roce 1969 a koupil si perónku, tenkrát ještě za 20 halířů, a šel se mnou až k vlaku. A když jsem se s ním loučil, tak mi řekl: ‚Hele já to tady už nějak doklepu, ty bys tam měl zůstat.‘ Musel jsem to nějak rozvážit, ale vrátil jsem se. A když jsem viděl tu tátovu radost, on tenkrát už byl pomalu v důchodu, že jsem zpátky. Asi bych udělal větší kariéru venku, ale nelitoval jsem.“
„Byli jsme na demonstraci. Smrkovský nám takhle kynul z okna. Tenkrát parlament byl na Senovážném náměstí nějak provizorně. Pak byl pohřeb. Pamatuji si Klementinum, to nádvoří, to snad byly dvě až tři vrstvy věnců a květin. Tenkrát ještě vedení školy, rektoři v talárech. Bylo to ve čtvrtek odpoledne, to se nedá zapomenout. Já jsem neposlouchal nějak zprávy. My jsme v pátek ráno měli seminář u zmíněného profesora Vodičky, takže já jsem večer dopisoval referát a přišel jsem na devátou. Všichni už věděli, že se upálil student u svatého Václava. Můj pocit byl, že kdyby se měl někdo upálit, tak Husák. Tu Palachovu smrt jsem si dával do souvislosti s tím upalováním těch buddhistických mnichů. Občas se upálil i nějaký Američan z hlediska té vietnamské války, takže jsem to bral jako tuto formu krajního protestu atd. A pak byl Zajíc… Říkal jsem si, že jestli se někdo z naší generace takhle obětuje. No, a tak mi to došlo až v tom roce 1989, jakým způsobem se to zúročilo, že to nebylo zbytečný. Tenkrát jim to připadalo jako gesto, které nepohne ani národem, ani špičkami. Ale v tom roce 1989 mi to došlo. Je to tady pořád, prostě dějiny.“
„Na škole už to bylo politické. Četl se Čuk a Gek a Malý Bobeš. Mám vzpomínky na Vánoce na besídku v první třídě v roce 1952. To jsem hrál trpaslíka. Pak si docela pamatuji na jaro 1953. Jako kluci jsme se dívali na filmové týdeníky. Strašně nás bavili pohřby Stalina a Gottwalda, protože tam byli vojáci a tasili meče, a tak jsme si hráli. Tenkrát se dal koupit takový plechový meč, tak jsme si hráli. Babička volala z okna: ‚Nevolejte furt Čepička, nevolejte furt Čepička.‘ My jsme nevěděli proč, protože to byl ministr, který nebyl moc populární.“
Bohuslav Mánek se narodil 18. října 1946 v Hradci Králové. Jeho otec byl původem drobný živnostník, malíř pokojů, který po roce 1948 pracoval jako provozní v družstvu Malba. Jeho matka onemocněla roztroušenou sklerózou a zemřela, když mu bylo 13 let. Vystudoval gymnázium v Hradci Králové a následně roku 1969 absolvoval Filosofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor angličtina a čeština, roku 1971 získal titul PhDr.
V tomto roce se však poměry na fakultě v důsledku normalizace velmi zhoršily a Bohuslav Mánek nastoupil na nově otevřenou Farmaceutickou fakultu v Hradci Králové. V roce 1977 se oženil se svojí bývalou studentkou z fakulty se kterou má syna a dceru. Roku 1992 přestoupil na katedru anglistiky na Pedagogické fakultě Univerzity Hradec Králové. V témže roce se habilitoval jako docent anglické literatury, roku 2008 byl jmenován profesorem. Vyučuje anglickou a americkou literaturu nebo dějiny překladu do češtiny. Je uznávaným odborníkem, přednášel a přednáší na několika fakultách a univerzitách, je členem vědeckých rad několika univerzit, členem redakčních rad odborných časopisů. Působil také v akreditační komisi na ministerstvu školství.
Jako aktivní překladatel se věnoval překladům poezie, audiovizuálnímu překladu pro film a televizi a překladům odborných textů. V roce 2021 získal Výroční cenu Mezinárodní federace učitelů cizích jazyků. Stále žije v Hradci Králové.
