Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lev Mařádek (* 1925  †︎ 2022)

• narodil se 2. ledna 1925 v obci Zlatníky na Opavsku

• jako skaut pomáhal v době mobilizace v roce 1938 československé armádě

• během 2. světové války pracoval v obchodě německého majitele

• rodina přišla při osvobozování Opavy o byt i veškerý majetek

• musel kopat zákopy pro německou armádu

• následně ho přinutili kopat zákopy vojáci Rudé armády

• byl svědkem bojů při osvobozování Opavska

• až do penze pracoval v podniku Juta v Opavě

• jeho bratr Vladimír Mařádek byl po válce starostou Opavy, poté ho komunisté zavřeli

• v roce 2022 žil v domově seniorů v Ostravě

• zemřel 27. října roku 2022

Přestože se vždy hlásil k české národnosti, válku přežil ve zdraví díky tomu, že ho v obchodě zaměstnal německý majitel. Její hrůzy však Lev Mařádek nakonec stejně pocítil. Jeho rodina se ukryla právě ve vesnici, přes kterou krátce poté během osvobozování Opavy přešla sovětsko-německá fronta.

Narodil se 2. ledna 1925 v obci Zlatníky u Opavy. Místo jeho narození bylo neobvyklé, šlo o větrný mlýn, který provozoval jeho dědeček. Lev si z dětství vybavuje, jak mlynář povolával do práce svých pět dcer a všechny musely manipulovat zařízením, kterým se mlýn natáčel podle toho, jak právě vanul vítr.

S rodiči se přestěhoval do centra Opavy, jeho otec Theodor Mařádek byl správcem v podniku Slezská obchodní Zádruha, což byl velkoobchod, který založili drobní čeští řemeslníci, obchodníci a zemědělci.

Centrum Opavy v době jeho dětství obývaly převážně německé rodiny, zatímco v okrajových částech města převažovaly rodiny české. Lev si nevybavuje, že by mezi nimi docházelo ke konfliktům, měl kamarády jak mezi Čechy, tak mezi Němci. „Opava byla skautské město a kromě českých tam byl dokonce jeden německý skautský oddíl. Ten zmizel, když přišli Němci. Jak se Hitler dostal k moci, všechno se změnilo. Najednou se Němci začali chovat jinak, tak nějak vyrostli,“ říká.

V roce 1938 během mobilizace, kdy československá armáda obsadila pohraniční opevnění ve Slezsku v přesvědčení, že vlast ubrání, byl jedním ze skautů, kteří mezi jednotlivými bunkry přenášeli zprávy. „Nikdy jsem se nedíval, co na těch papírkách bylo napsáno. Bylo mi pouhých třináct let, ale úkol jsem splnil,“ vzpomíná.

 

Němec zaměstnával Čechy

Nikdy nezapomněl na chvíli, kdy se do firmy Slezská obchodní Zádruha začali dobývat němečtí vojáci. „Zvonili. Než tatínek došel dolů, rozbili dveře a už byli v českém podniku. Celou noc hlídali a pak přijel nějaký úředník z národního výboru a po něm Němec, který tam začal dělat správce. Asi měli už předem vybrané lidi na obsazení českých podniků. Ten člověk neuměl slovo česky, ale byl hodný,“ vypráví. Jeho otec zůstal nadále zaměstnancem, takže rodina mohla byt v objektu dál obývat.

Když se obyvatelé obsazeného Slezska měli rozhodovat, ke které národnosti se přihlásí, Mařádkovi trvali na tom, že zůstanou Čechy. Lev si vybavuje případ, kdy se známí přihlásili k německé národnosti, jejich syn musel narukovat do německé armády a krátce poté padl.

„Já jsem měl štěstí. Uměl jsem dobře německy a získal jsem práci ve velkoobchodě německého majitele. Ale dodnes si neumím vysvětlit to, že zaměstnával Čechy a že se nenašel Němec, který by proti tomu zakročil. Ani na jediného z nás Němci nesáhli. Dělali jsme tam dělníky, obchodní příručí, prodavače. Nebyly tam evidenční karty, přitom jsme měli přístup ke zboží za miliony. Vydávali jsme ho podle lístků. Ale nikdo si nedovolil něco ukrást. Hlídali jsme se navzájem. Pochopili jsme, že to by byl náš konec,“ vypráví pamětník. Tvrdí, že se k němu německý majitel vždy choval slušně. Domnívá se, že v tom mohl hrát roli fakt, že manželka obchodníka byla původem Češka.

V obchodě se často dostával do kontaktu s německými důstojníky a německými ženami, které přicházely na nákupy. Tvrdí, že měl zásadu chovat se k nim zdvořile, neupozorňovat na sebe. „Nemělo smysl dávat najevo, co si o nich myslím. Nechtěl jsem vyvolávat konflikty, věděl jsem dobře, co Němci dokázali. Vím, že zavraždili spoustu lidí, kteří jim nebyli po chuti. Ale jaký by mělo smysl, kdybych to dával najevo?“ podotýká Lev Mařádek.

Doma potají s otcem poslouchal každý den zahraniční rozhlas, kde Britové a Američané vysílali pro okupovanou zemi zprávy v češtině. „My byli v prvním poschodí a všude kolem nás Němci. Kdyby to zjistili, šoupli by nás do nějakého lágru,“ říká.

 

Přiletěl granát a vojáci byli mrtví

Když se blížil konec války, Němci Mařádkovým oznámili, že odcházejí. „Přesně řekli, že z Opavy se stává otevřené město. Znamenalo to, že přestávají fungovat úřady, všechno,“ vzpomíná Lev Mařádek. Jeho otec v podniku našel skrýš, do které zazdil část jejich majetku. Především oblečení a zavařeniny. Na vozík pak naložili zbytek toho, co měli, a jeli hledat útočiště u známých v okolních vesnicích.

Přechodně se ubytovali v restauraci, v níž byli také němečtí vojáci. „Měli vysílačku a poslouchali americké zprávy, tak přesně věděli, jak to dopadne. Bavili se o tom, jak se zachránit. Já uměl německy, tak jsem se bavil s nimi. Víte, jak ti chudáci dopadli? Seděli před hospodou na takové římse. Přiletěl granát a dva byli mrtví,“ vybavuje si.

Pamatuje si, jak se v sadech okolo Opavy utábořila Rudá armáda. S rodiči a sestrou se přesunuli do obce Chvalíkovice, kde se nastěhovali do domku, ze kterého uprchl předešlý německý obyvatel. „Tehdy to tak bylo, lidé se ubytovávali, kde se dalo, když sami přišli o všechno,“ vysvětluje.

 

Podařilo se mi utéct

Němečtí vojáci ho spolu s dalšími mladými lidmi odvezli kopat zákopy. Krátce poté se v oblasti objevila Rudá armáda a začala vyhledávat mladé lidi. „Odvezli nás kopat takové podkovy. Bylo jaro, přišly obrovské deště. Sbírali nás všechny, i ženské. Děvčata se Rusů bála, už slyšela, co provádějí. Ale i holky musely kopat. Byli jsme mokří, utéct nešlo. Nejbližší dědina byl Slavkov, tam byli samí Češi, kteří před frontou neodešli. Měli i nějaké zásoby. My se tam vraceli z fronty, v těch chalupách jsme sušili přes noc hadry. Ráno byly jen trochu vysušené, odpařené, ale museli jsme v nich znovu kopat do toho bláta,“ vypráví pamětník.

Byl přímo na frontě, v zákopu, svědkem bojů při cestě Rudé armády směrem na Ostravu. Po několika dnech se mu podařilo utéct. V okolí vesnic na Opavsku totiž znal každou skrýš, každý strom, protože právě tam v dětství jako skaut často pobýval. Když dorazil k rodičům, matka plakala, protože myslela, že už ho nikdy neuvidí.

 

Po válce jsme neměli nic

Poslední dny války Mařádkovi prožili ve sklepení domu v obci Chvalíkovice, přes kterou přešla fronta. Byli přímo v centru největších bojů druhé světové války na území Čech a Moravy, které vešly do dějin jako Ostravsko-opavská operace. Německá armáda kladla tuhý odpor, protože nechtěla ztratit Ostravu, jež v té době zajišťovala podstatnou část průmyslové výroby nacistického Německa.

Na Opavsku, přes které Rudá armáda postupovala, ji brzdil systém zákopů a protitankových zátarasů. Nakonec vojáci 4. ukrajinského frontu společně s tankovými jednotkami 1. československého armádního sboru osvobodili Opavu za velmi vysokou cenu. Boje zničily takřka celé město a také okolní obce. Hlavní část operace skončila 30. dubna 1945, kdy se Rudé armádě podařilo dobýt i Ostravu.

Lidé z Opavska, kteří přežili přechod fronty, prožívali těžké chvíle i v době, kdy už oblast nepatřila Němcům. Někteří ze sovětských osvoboditelů totiž okrádali obyvatele a znásilňovali dívky a ženy. Proto se sestra Lva Mařádka i po osvobození dál skrývala ve sklepě.

Když se Mařádkovi vrátili do Opavy, zjistili, že dům, ve kterém bydleli, už není. Centrum města se z velké části změnilo v trosky. Z majetku jim zůstalo jen oblečení, zavařeniny a pár dalších věcí, které přečkaly v úkrytu ve skladišti.

Lev poté krátce tlumočil pro české policisty, kteří se pokoušeli ve zničeném městě dělat pořádek. Byl svědkem toho, jak zbytek německého obyvatelstva, který v Opavě zůstal, skončil v areálu psychiatrické léčebny a čekal tam na odsun. „Lidé se na odsun chodili dívat. Já tam nešel. Znal jsem hodně Němců, jejich děti. Ne všichni byli špatní. Ne všichni schvalovali to, co Hitler dělal. Ale byli pomotaní a režimu se báli tak, že drželi pusy. A vždyť my taky,“ říká.

Pamatuje si, jak lidé v rozbořené Opavě rabovali, brali si věci, které zůstaly po Němcích, jimž se podařilo utéct. „Ale můžete jim to mít za zlé, když sami přišli o všechno? Tehdy nikdo neměl nic,“ podotýká.

 

Komunisté bratra zavřeli

Lev začal studovat obchodní akademii, ale musel ji přerušit, protože byl povolán na vojnu. Povinnou vojenskou službu nakonec absolvoval jako spojař. Z doby, kdy byl skaut, totiž perfektně ovládal morseovku a byl v tomto mezi vojáky jeden z nejlepších. Když se vrátil do Opavy, čekalo ho rozčarování. Mezitím se totiž k moci dostali komunisté.

Jeho starší bratr Vladimír Mařádek prožil válku v Ostravě, kde původně vystudoval pedagogický institut. V době, kdy Ostrava spadala pod protektorát, pracoval v těžkém průmyslu, ale po válce se vrátil do Opavy a začal se podílet na jejím znovuobnovení.

Zvolili ho prvním poválečným předsedou národního výboru. Zasloužil se například o to, že Opava získala z Ostravy důlní vozíky a kolejnice. Do vozíků zapřažení koně odváželi po kolejnicích suť ze zřícených domů z centra města. Po únorovém převratu v roce 1948 převzali moc komunisté a Vladimíra Mařádka zavřeli. „Naštěstí měl hodně známých, kteří zařídili, že byl krátce poté propuštěn. Ale pak ho komunisté nechali učit jen v psychiatrické léčebně. Až později mu známí sehnali místo v nějakém vzdělávacím ústavu pro učitele, takže každý den z Opavy musel dojíždět do Ostravy,“ vzpomíná Lev Mařádek.

Další rozčarování nastalo, když přišel do podniku, ve kterém krátce před nástupem na vojnu pracoval. Kolegové mu řekli, že vedení v něm převzal komunista, vše se změnilo k horšímu a doporučili mu, ať si hledá práci jinde.

 

Snažil jsem se do ničeho neplést

Lev Mařádek si našel zaměstnání v podniku Juta, kde se vyráběly slamníky, které tehdy lidé používali místo matrací. Vystřídal v něm různé pozice a zůstal tam až do penze. Končil jako vedoucí podnikové účtárny. Dojížděl do něj z Ostravy, kam se přestěhoval poté, co se oženil.

Lev Mařádek nikdy nevstoupil do komunistické strany. „Komunisté mi vadili. To byla ta pravá diktatura. Oni odstranili lidi, kteří proti nim něco řekli nebo měli jiný názor. A dělali to šikovně. I mezi nimi ale byli inteligentní lidé, kteří s tím vnitřně nesouhlasili, ale protože se báli o svou existenci, tak to dělali,“ říká.

Ví, že coby člen strany by měl život jednodušší. „Snažil jsem se vše brát tak, jako to bylo a do ničeho se neplést. Někdy si teď říkám, jestli takový přístup nebyl sprostý, zbabělý. Uměl jsem vycházet s šéfy, dělal jsem vše proto, aby na mě bylo spolehnutí. Otec mě takto vychoval. Často mi říkal, ať držím hubu a do ničeho se nepletu. Nevím, zda je to dobré, ale otec byl zároveň velmi čestný člověk a život prožil ve skromnosti. Rodiče mě vedli k vlastenectví. I když byli prostí lidé, o vlastenectví se u nás doma vždy mluvilo. A já se pořád cítím být vlastencem, což už moc u mladých lidí nevidím,“ říká.

Jedna z opavských ulic se jmenuje Mařádkova. Radnice ji pojmenovala na počest pamětníkova bratra Vladimíra. Zdraví Lva Mařádka se po čase zhoršilo natolik, že byl v roce 2022 odkázán na pomoc druhých. Žil v domově seniorů v Ostravě a věděl, že se už Mařádkovou ulicí neprojde. Těšilo ho však, že nese jméno jeho rodiny.

„Víte, je to zvláštní, být na světě tak dlouho. Svět se tak změnil... Když vyprávím něco z mého dětství či mládí, mám pocit, že tomu už lidé nevěří,“ podotýká v době pořízení nahrávky, kdy mu bylo devadesát sedm let.