Lev Mařádek

„Já jsem se těch Rusů bál, protože polovina z nich nebyli Rusi. S nimi jsem se nedomluvil, to byli nějací Mongolci. Já jsem třeba kopal těm prvním, Němcům, na frontě zákopy. To bylo, ještě než ustoupili do Opavy, tak si před Opavou postavili obrovské zákopy, aby se chránili před Rusáky. Tak já jsem to prožil vzhledem k tomu, že jsem uměl dobře německy. Oni věděli, že jsem Čech, ale já jim nenadával, protože jsem věděl, že to není nic platné. Oni se mezi sebou bavili a vím, že nebyli spokojeni, ale co měli dělat?“

„Oni byli na ústupu. Já to zažil na frontě, kde měli vykopané podkovy. My to kopali Rusům. Ony totiž, to bylo na jaře, přišly obrovské deště. Nás posbírali ve městě, i ženské vzali na frontu na kopání zákopů. Naše děvčata se Rusů bála, protože slyšela, co oni prováděli. A ty holky musely s námi Čechy kopat na frontu. Kopaly s námi v zákopech. Ale nešly s Rusy. Některým se nepodařilo utéct, tak musely kopat frontu. Představte si, my byli mokří skrz, utéct nešlo. Nejbližší dědina byla část Slavkova, tam byli samí Češi, ti jediní neodešli, měli nějaké zásoby. Tam se prohnala fronta tam a zpátky dvakrát. Ti lidé to prožili. My jsme se vraceli z fronty, tak jsme byli v těch chalupách. Tam byly kachlové pece, tak jsme v noci topili a tam naše hadry sušili. Ale pak jsme zas šli kopat a nebyly suché, protože to odpařilo vodu, ale jen napůl vysušené. A mně se za tři dny podařilo z fronty od těch Rusáků utéct.“