Stefanie Marek

"Jeden den bylo velké horko. Zastavili vodu, a tak jsme neměli ani vodu na vaření, ani na pití. Museli jsme ji tedy nosit z bazénu na koupališti. A v ní byli pulci, z toho jsme měli vařit polévku. Jenže když to vidíš, tak to přeci nebudeš jíst. Voda navíc byla zelená, smrděla. Někteří to jedli, ti, co byli už opravdu hladoví. Za námi potom přišla babička Hubená, otcova maminka, a dovezla nám z Frélichova fazolovou polívku. Měla takovou šestilitrovou konvici na mléko, pěšky šla z Frélichova, konvici na vozíku, a dovezla nám fazolovou polévku s nudlemi. To bylo tak dobré!"

„Náš dům byl patnáct let starý, když z něj mámu a tátu vyhodili. Otec tenkrát nebyl doma, byl ve válce, matka byla sama a plakala a plakala. A já jsem si myslela: ´No bože, proč tolik pláčeš? Tak budeme holt bydlet jinde.´ Ještě jsem tomu tenkrát nerozumněla. Teď už tomu rozumím. Když pomyslím, že můj syn má nyní osmnáct let svůj vlastní dům a že by někdo přišel a chtěl ho z něj vyhodit… to musí být něco strašného. Až je člověk starší, pochopí, dítě ale ne. Když nám bylo dřív patnáct let, to je, jako když je dnes někomu jedenáct, dvanáct. Pořád jsme byli jen ve Frélichově, já v Drnholci, nikam jinam jsme se nedostali. Byla jsem pětkrát, šestkrát s otcem v Brně, tady ve Vídni několikrát u tet na návštěvě… Ale když jsem přišla do Vídně, to jsem si myslela, že jsem na konci světa. No jo, takové to tenkrát bylo.“

„Ráno jsem se šla k sestřenici rozloučit, říct, že jdu do Rakouska. Bylo pět hodin ráno a řekla jsem si u ní o takovou deku, abych se do ni zabalila, aby mi bylo teplo. Pak jsem řekla, že ještě jednou bych chtěla jít kolem našeho domu, podívat se na něj naposled. Ona šla se mnou až k Dyji a pak mi ukázala, kudy mám jít na druhou stranu. Že se pořád musím schovávat, ať mě nevidí. Potom bude na pravé straně takový lesík, je vidět už zdaleka, jsou tam nahoře vojáci. Já musím utíkat přes les a když budu z něj venku, už budu v Rakousku, na Breinerhofu. Já měla takovou červenou čepici, vůbec jsem na to nepamatovala, že je červená… Pak jsem šla přes Dyji, ležela jsem na zemi a tak jsem se plazila. Myslím, že ten kilometr nebo dva mi trval asi tři hodiny. Dyje byla zamrzlá, ale po okrajích ne, tak jsem se pořád zabořovala. Já jsem však nic necítila, ani mokro ani zimu, bylo mi to jedno. Pak jsem viděla vojáky, šla jsem dál, utíkala přes les a tam už byli lidé. Nevím, co dělali, něco vybírali z takové hromady, cosi bylo pokryté hlínou, aby to nezmrzlo, a tam pracovali. A hovořili česky. Ježišmarja, co teď? Poslouchala jsem, kde asi jsem, mluvili česky, tak jsem myslela, že jsem ještě v Československu. Zeptala jsem se česky, už jsem česky uměla, a oni mi odpověděli německy: ´Sind Sie am Breinerhof.´ ´Jste na Breinerhofu.´ Tak jsem věděla, že jsem v Rakousku. Úplně to bylo, jako by ze mě spadl kámen.“

"Bylo by hezké, kdyby si lidi rozuměli. Je to jedno, jakou mají národnost, jestli jsou bílí nebo černí nebo takoví, to je přeci jedno, jaké kdo má náboženství. Není to důležité. Ale měli by si rozumět, všichni lidi, na světě by byl mír."

„Když byl syn ještě malý, tak jsme tam jezdili. Teď, když mu řeknu, aby se tam se mnou jel podívat, tak mi odvětí: ´Mami, proč byste tam pořád chodila?´ To by bylo zase to stejné, kdybychom teď chtěli, aby ti, co v našich domech bydlí nyní, je nám dali zpět. Zase další stěhování lidí, kteří za nic nemůžou. My jsme teď už tady. Jsem takový člověk, který nepřeje nikomu nic špatného, jenom tomu, co mě špatné činí. Tomu, co nás tehdy vyhodil, tomu nepřeji nic dobrého. Ti, co tam dnes bydlí, nemohou za nic.“

"(Chorvati) byli veselí lidé, dokázali se shodnout se všemi: ať to byl Němec nebo Čech, to bylo všechno jedno. Všichni se shodli. Vždycky jsou někde nějaké rodiny, které neharmonizují, ale když jsem byla dítě ve Frélichově, tak jsem tomu nerozuměla, protože my jsme si rozuměli všichni."

„Před válkou, když jste ještě byli všichni doma pohromadě, jak jste spolu mluvili?“ „Chorvatsky.“ „A kde jste se naučila němčinu?“ „Chodila jsem jen do německé školy do Drnholce. S mou nejmladší sestrou Helenkou rodiče mluvili německy, ale ona také rozuměla chorvatsky. Česky jsme ale neuměli nic.“ „A proč s tou nejmenší mluvili německy?“ „To nevím. Když byla s kamarádkami, mluvili chorvatsky, ale nevím, proč jsme s ní pak začali mluvit německy, asi aby neměla problémy ve škole.“

"Majetkáři začali chodit ještě v roce 1945. Ten první, který přišel, byl samotný muž. Byl u nás dva, tři týdny, a pak zmizel. Objevil se, zrovna když byly žně, v červnu, červenci, všechno si nařezal a byl pryč. Potom přišla jedna rodina, žena a dvě děti, muže jsem nikdy neviděla, nevím, kde byl. Byla tu dva, tři měsíce, potom vzala všechno, co mohla na vozík, talíře a tak dále, co není těžké, a byla pryč. A přišli zase další. Tak jsme měli tři nebo čtyři. Ti poslední si potom vzali i stůl, postel, nábytek. Kam šli, to netuším. Pořád si jen vybírali, kde je ještě něco, co by si mohli vzít. A to si taky vzali."