Mgr. Zdeněk Mareš

* 1948

  • „Při jedný demonstraci nás sebrali policajti. Čekali takhle za rohem, my jsme šli ulicí a oni vyskočili, pochytali nás z toho našeho kruhu /studijního/, nás chytli tři. Šup do autobusu, tam měli připravenej a odvezli nás na Ruzyň do věznice ruzyňský. Tam nás vyslýchali tři dny. Sice jsme nebyli obviněný, byli jsme jenom zadržený, takže měli právo maximálně 48 hodin, na to nikdo nekoukal. No a výslechy probíhaly jak teda slovně, tak i s pendrekama, takže jsem taky jich pár chytil. Pak nás vždycky na chvíli dali do nějaký cely, abysme si odpočinuli, a znova tam byl jinej /policista/ zase, takže všechno od začátku. No nedostali z nás nic jinýho, než že jsme tam byli my tři, který chytili, ostatní neznáme, nikdy jsme je neviděli a tak dále. Takže nakonec ten major řekl: „A co já se tady s váma budu … mazat.“ On to řekl jinak: „Já to nechám škole.“ No tak udělali zápis, poslali to do školy, ono to chvilku trvalo a byli jsme ukončený. Já byl ve čtvrtým ročníku a skončil jsem, pro politickou nespolehlivost."

  • „Se mnou chodil do třídy nějakej Karel, jeho otec tam vybudoval a měl hospodu, kterou mu sebrali, a on se druhej den na půdě oběsil. Takže my jsme šli do první třídy a Karel jako sirotek. Lidí, se kterejma to takhle zamávalo, tam byla spousta. A kdo to prováděl? Prováděli to lidi, který byli jmenovaný do nějakýho toho představenstva družstva, byli jmenovaný komunistickou stranou nebo okresním výborem. A byli to lidi, který neměli nic, žádný větší majetky, neuměli nic, proto taky nemohli dělat nic jinýho, než takovýhle rozhodovací úředníky. A ty si na tom smlsli, protože znali všechny lidi v těch Voticích a: „Tenhle měl peníze, nemá nic.“ Ty z toho měli obrovskou radost. A většinou to byli lidi, který dělali buď dělníky nebo příležitostný pracovníky, tzv. nádeníky. Ty potom rozhodovali."

  • „Můj dědeček měl ve Voticích medicinální drogerii, byl to živnostník a v padesátých letech mu to sebrali. Jak obchody, ty měl dva, tak i domy, ty měl tři. Když tohle zjistil, nebo když mu to bylo řečeno, trefila ho mrtvice, ochrnul a byl vlastně mimo provoz. Takže to bylo, já jsem byl kluk, mně bylo pět let, takže jsem nechápal, co se děje, teprve později jsem zjišťoval a docházelo mi, co se vlastně dělo, proč je dědeček na vozíčku, a od tý doby můj vztah k tomuhle režimu nebyl příliš pozitivní.

  • „My jsme se teda s klukama ve Voticích šli dívat, jak přijedou. No tak jsme je viděli, jak jeli od Jankova tanky obrněný, transportéry. Tak jsme čekali, koukali, jak jedou, a teď nějaký kluci na ně začali hrozit pěstma, pokřikovat a z toho jednoho ótéčka /obrněný transporter/ vylezl voják, vytáhl samopal a spustil dávku. Ne do nás, záměrně nad nás. Nechtěl nás zabít, ale jenom postrašit. Spustil dávku nad náma asi dva metry. No ale i tak, my jsme nevěděli, jestli to udělal schválně nebo se jenom netrefil, tak jsme zajeli takhle do škarpy a tam jsme počkali, až přejedou."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 07.06.2018

    (audio)
    délka: 51:43
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Šťastně ztracené záznamy

Promoce
Promoce
zdroj: pamětník

Mgr. Zdeněk Mareš se narodil 27. července roku 1948 v Benešově u Prahy. Dětství prožil s rodinou ve Voticích. V 50. letech byla rodině zabavena živnost. Pamětníkův dědeček v důsledku šoku ze zabavení majetku dostal mrtvici a zbytek života strávil ochrnutý na vozíku. Tato zkušenost formovala pamětníkův negativní vztah ke komunismu. V druhé polovině 60. let studoval Matematicko-fyzikální a Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. V srpnu roku 1969 se zúčastnil jedné z demonstrací u příležitosti prvního výročí sovětské okupace. Byl zadržen policií a tři dny vyslýchán, a to i za použití fyzického násilí. Zdeňka Mareše následně vyloučili ze studií. Díky vstřícnému zásahu zaměstnance studijního oddělení se jeho záznam s důvody vyloučení ztratil a on mohl dokončit studia na fakultě v Českých Budějovicích. Po promoci absolvoval roční vojenskou službu. Pracoval ve školství, od 80. let se věnoval programování.