„Potom jsem pracovala v rukavičkářské dílně na Přebuzi, kde byli také vojáci, a můj strýc tenkrát ještě měl hospodu. Byl jen správcem, už mu to nepatřilo. Vzali mu ji. To vidím jako dnes, jednou přišel náš šéf z továrny a řekl mi: ‚Co vás to napadá, jste doma, a dnes je pracovní den.‘ Řekla jsem: ‚Dnes je svátek.‘ Řekl: ‚U nás ne, okamžitě do práce!‘ Tak jsem vzala kolo a dojela až na rozcestí, kde stál strýc s mým budoucím manželem. Řekl: ‚Pojď sem, pojď sem. To je moje neteř.‘ Nemohli jsme se ale vůbec domluvit. Strýc byl za války v Rusku, kde se trochu naučil rusky. Mluvili jsme trochu německy, trochu česky, trochu rusky a najednou můj manžel řekl: ‚Do you speak English?‘ Řekla jsem: ‚Yes, I do.‘ Potom jsme spolu mluvili anglicky. Strýc a ostatní odešli, pak už jsem musela do práce. Ale potkali jsme se znovu. Šofér, který bydlel vedle nás, se zabil a ten barák byl prázdný. Manžel v Přebuzi neměl domov. Na výboru mu řekli, že si ten barák má vzít. Postel si nejspíš přinesl s sebou, to už si nepamatuji, jak to tenkrát bylo. A když jste sousedi, už to jde snadno... (Mluvili jste spolu pořád anglicky?) Několik let. Potom přišel nějaký komunista a řekl: ‚Jak to, že tahle Němka mluví anglicky?‘ A oni manžela zavřeli na čtyři měsíce. Byl také ve výboru v Přebuzi, kde bylo hodně četníků, pomohli mu. Ti řekli, že on je (jejich) člověk, tak ho propustili.“
„Tenkrát jsme jako Němky musely dělat všechno. Já jsem dělala v továrně na prádlo, byla ve Vysoké Peci a v Jelení. Musely jsme tam každý den jezdit na kole. Byla to dřina. Potom jsem dělala nějakou dobu na Přebuzi na šachtě, kde byl táta a dědeček, a ti mi ukázali nástroje, železa a tak. Vše jsem se naučila. Potom mě přemluvili, abych převzala hutní sklad. Když jsem už byla dole ve Škodovce, viděli, že se v železe vyznám, tak mi dali na starosti celý hutní materiál. Táta tam byl taky, tak jsem měla podporu. Pomohli mi, vše mi vysvětlili a doučili.“
Edeltraud Rojíková, rozená Pichl, se narodila 26. ledna 1928 v Přebuzi, příhraniční česko-německé hornické vesničce, do německé rodiny štajgra Franze a odbornice na paličkování Marie Pichl jako jejich jediné dítě. Za války se stala studentkou pedagogické školy Lehrerbildunganstalt v Chebu, ale studium nestihla před koncem války dokončit. K dalšímu vzdělávání již jako Němka neměla příležitost. Na rodinu se díky profesní odbornosti nevztahoval odsun, a tak žila i nadále v Přebuzi, v neutěšených česko-německých vztazích poválečného pohraničí. Pamětnice pracovala jako pomocná švadlena, šička a následně jako skladnice u Severočeských rudných dolů v Přebuzi. Těsně po válce se seznámila se svým budoucím manželem Karlem Rojíkem, příslušníkem československého zahraničního odboje. Roku 1949 jim byl navzdory jazykovým a kulturním bariérám úředně povolen sňatek. Roku 1950 po mnoha žádostech Edeltraud Rojíková opět získala československé státní občanství. S utlumením aktivity přebuzských dolů a zřízením pobočky Škody z původních Rotavských železáren se celá rodina přestěhovala do Rotavy. Pamětnice se stala zásobovačkou hutním materiálem Škody Rotava. Nikdy nebyla členkou KSČ, ale vždy byla veřejně činná a propagovala humanistické ideály. Působila v Kulturním sdružení občanů německé národnosti v ČSSR, Svazu protifašistických bojovníků a založila pěvecký soubor Heimatchor. Za svou činnost získala řadu ocenění. Na její aktivity navázaly obě její děti. Zemřela 29. července 2014 v Rotavě.
