Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zuzana Marešová (* 1932)

• narozena 26. ledna 1932 v Praze ve smíšené židovsko-rakouské rodině rodičům Maxmiliánu a Pavle Spitzerovým

• v létě 1939 vycestovala spolu se dvěma sestrami tzv. Wintonovým vlakem do Anglie

• válku prožila v pěstounské rodině a později s rodiči v Anglii

• na podzim 1945 se rodina vrátila do Československa

• po únorovém převratu 1948 rodina zvažovala emigraci do Argentiny

• v roce 1951 byl otec odsouzen za rozvracení republiky a vězněn 11 měsíců ve vězení v Ilavě

• v roce 1968 pamětnice zvažovala emigraci

• v roce 1984 emigrovala její dcera Jana do západního Německa

• účinkovala ve filmech Matěje Mináče

• v době natáčení v roce 2022 žila v Praze

Přesvědčit k rozhovoru Zuzanu Marešovou, o jejímž životním příběhu jsem se dozvěděla z časopisu městské části, v níž obě bydlíme, nebylo úplně jednoduché. Patří mezi tzv. Wintonovy děti a měla pocit, že se o jejich osudech a okolnostech jejich záchrany už ví dost. Navrhla jsem, že můžeme mluvit o jejím životě, o předválečném životě její rodiny, zvažované emigraci, potížích s komunisty a dalších věcech. Nakonec se Zuzana Marešová rozhodla svůj příběh vyprávět a zajímavý samozřejmě nebyl jen popis šesti let, která strávila v Anglii, navíc své vyprávění doplnila pečlivě uspořádanými rodinnými fotografiemi. Zuzana Marešová mluví třemi světovými jazyky, je zkušená motoristka, ráda cestuje, má blízké v Německu i v Americe. Setkaly jsme se těsně po parlamentních volbách a měla velkou radost z toho, že drtivě nevyhrála levice.

Tatínek měl známou firmu a chtěl otevřít filiálku v Londýně

Zuzana Marešová, rozená Spitzerová, se narodila 26. ledna 1932 jako nejmladší ze tří dcer v rodině smíšené národnostně i nábožensky. Otec Maxmilián Spitzer, žid, pocházel z Ostravy, jeho rodiče však žili ve Vídni, kde se seznámil s Pavlou Kastlovou, Rakušankou katolického vyznání. Otec byl inženýr-chemik a zabýval se výrobou stomatologického materiálu: „Tatínek měl známou firmu na výrobu zubotechnických přípravků, jmenovala se GipsSpitzer. Měl filiálku i ve Vídni a v předtuše, že tady se něco bude dít, chtěl otevřít filiálku v Londýně.“ Otcovo povolání rodinu finančně dobře zajišťovalo, maminka byla v domácnosti a starala se o výchovu tří dcer – Lily, Dity a Zuzany. Rodina často cestovala, doma se mluvilo německy, česky se dcery naučily od „slečny k dětem“.

V Praze bydleli na Vinohradech blízko Orionky, o velkých svátcích navštěvovali vinohradskou synagogu, o prázdninách jezdili do Starých Splavů u Máchova jezera a v zimě lyžovat do Špindlerova Mlýna. Maminka řídila auto, malá Zuzana hrála v tehdejším německém divadle dětské role.

Rodinný život Spitzerových se příliš nelišil od života jiných rodin z vyšší střední vrstvy společnosti – jazykově i nábožensky smíšené rodiny nebyly nedlouho po rozpadu rakousko-uherské monarchie ničím neobvyklým. Na antisemitské výpady si Zuzana Marešová nevzpomíná, zmiňuje jen jedinou příhodu z dětství, kdy jim němečtí výrostci zbourali srdce z písku s vepsaným citátem Tomáše Garrigua Masaryka „Pravda vítězí“, ale hodnotí to spíš jako útok proti Čechům.

Z té doby mám jen matnou vzpomínku, že jsme měly někam jet

Zuzana Marešová, v roce 1939 sedmileté dítě, přesně nemohla znát okolnosti svého odjezdu do Anglie ani způsob, jak se mamince podařilo všechny tři dcery vyslat pryč z Československa. „Já mám z té doby jen matnou vzpomínku, že jsme měly někam jet a maminka mi ukazovala knížku, kde byly krásné obrázky květin. Říkala: ‚Víš, tam budou takové květiny, jako jsou tady namalované.‘“ Otec byl od jara či léta 1939 v Anglii, kde zakládal „v předtuše, že se něco stane“,  pobočku své firmy, výjezd z Československa organizovala z Prahy maminka sama.

Jisté je, že tři sestry Spitzerovy odjely v červenci roku 1939 vlakem do Londýna. „Bylo mi sedm, ale to se mi vrylo do srdce: rodiče za sklem na peroně a všichni plakali.“ Zuzaně Marešové utkvěla především epizoda, která se odehrála při odjezdu na nádraží, kdy se ztratila nebo možná byla ukryta. Vlak měl pak zpoždění, protože se čekalo, až se znovu najde. „Další vzpomínka je ta, že sedím ve vlaku, máma stojí za oknem na peroně a brečí. Se mnou byla Dita, prostřední sestra, o čtyři roky starší než já, a nejstarší Lily. Stala se tam taková zajímavá věc, kterou jsem si ověřila u pana Wintona po válce. Sama si na to nepamatuju, říkala mi to máma. Prý jsem najednou zmizela z vlaku, nikdo nevěděl, kde jsem, až mě začali hledat. Udělali prohlídku celého Wilsonova nádraží a našli mě omámenou ve sklepě. Já si z toho pamatuju to, že jsem zase seděla v kupé a naproti mně seděla holčička. My jsme měli všichni číslo a ona tam měla jméno a to její jméno bylo stejné jako moje.“  Podle Zuzany Marešové byl začátek cesty optimistický. „Domnívali jsme se všichni, že jedeme na výlet a že to bude krásné. To se změnilo, když jsme přejeli hranice a ocitli se v Německu. Do vlaku vstoupili němečtí vojáci, kteří na nás řvali a měli s sebou psy. Strašně jsme se jich báli.“

Později se mamince podařilo zorganizovat i přestěhování celého rodinného majetku, včetně šperků, do Anglie, kde celá pětičlenná rodina Spitzerových strávila válku. „My jsme měli hodně šperků. To by nebyla máma, aby na něco nepřišla. Ona koupila játra, nacpala tam ty šperky a upekla to, čímž se to zavřelo. To pak poslala tátovi do Anglie jen tak, obyčejnou poštou.“

Po příjezdu na londýnské nádraží byly sestry rozděleny – nejstarší, patnáctiletá Lily studovala internátní zdravotní školu, prostřední, jedenáctiletá Dita nastoupila do československé střední internátní školy v Anglii a nejmladší Zuzany se ujala aristokratická rodina, která žila v Cornwallu. Zuzana Marešová si vybavuje cestu vlakem z Londýna do Cornwallu s pánem, který ji měl vyzvednout a přivézt do rodiny. „Vůbec si nepamatuju, jak jsem se sešla v Londýně s tátou. Ten tam musel být jen chvilku, protože si pamatuju, že jsem byla zase ve vlaku s nějakým cizím pánem, ten neuměl česky, já neuměla anglicky. Museli se ale předtím sejít s tátou, protože on měl papír, na jehož levé straně bylo napsáno česky: ‚Máš hlad, žízeň, chceš na záchod?‘ a napravo to bylo anglicky. On mi to vždycky ukazoval, jestli něco nechci.“ Zmiňovaná, velice bohatá aristokratická rodina přijala dívku ze země okupované nacisty proto, aby se také zapojila do pomoci ve válce – podle tehdejšího hesla „to do a bit for the war“. V rodině vyrůstala stejně stará dcera Elisabeth, ale rodina nepřijala malou Zuzanu nijak vřele, Zuzana to vysvětluje nepřekonatelnými třídními rozdíly mezi anglickými aristokraty a dívkou z ciziny. „Bylo to asi takhle: nejdřív byla ta rodina, pak byli koně, psi, pak bylo služebnictvo a pak cizinci.“

Dobře se o mě starali, ale emocionálně jsem strádala

Materiálně u této rodiny rozhodně nestrádala, jídla byl dostatek, děti žily ve vlastním domě, měla vlastního koně a chodila do školy, ale rodinné prostředí bylo citově chladné a uzavřené. „Dobře se o mě starali po materiální stránce, ale emocionálně jsem strádala. Například jsem upadla, uhodila jsem se a plakala. Bylo mi řečeno: ‚Anglická dívka nepláče.‘ Hlavně neukázat žádné emoce. Nesmát se moc nahlas, nebrečet. Tak jsem se uzavřela do sebe… Oni nebyli zlí, jen se chovali tak, jak byli zvyklí. O nic lépe se nechovali ani k vlastním dětem.“ Velice rychle se naučila anglicky: „To šlo hrozně rychle. Tam nebyl nikdo, kdo by mluvil jinak. V tom věku se dítě učí hrozně rychle. Máma mě přijela navštívit asi po pěti měsících a já jsem se s ní už nedomluvila ani česky, ani německy. Já už jsem pak nemluvila ani česky, proto mě rodiče nakonec poslali do československého internátu.“

Při blitzkriegu byl každou půlhodinu nálet

V aristokratické rodině strávila Zuzana dva a tři čtvrtě roku. Byla to tvrdá škola života, chladná výchova zanechala v dětské duši v důležitých letech šrámy a odcizení – především od matky – které pamětnice pociťovala až do dospělosti. „Bohužel ta doba poznamenala můj rodinný život. Odcizila jsem se rodičům.“ 

V roce 1941 začala žít opět s rodiči, kteří mezitím získali v Anglii pořádné zaměstnání i byt – dosud mohli jakožto utečenci vykonávat pouze pomocná zaměstnání a žili v podnájmu. Později dostali rodiče formální status uprchlíka a s ním možnost lepšího zaměstnání. Tatínek pracoval jako chemik ve válečném průmyslu, žili nejdříve v Londýně, od roku 1943 ve Walesu a v Cardiffu, ke konci války se vrátili do Londýna. Maminka si přivydělávala jako pomocná síla v kuchyni. Holocaust přežili i rodiče Zuzanina otce, kteří mezitím emigrovali do Argentiny.

Od roku 1944 navštěvovala Zuzana Marešová československou internátní školu založenou exilovou vládou v Breconshire. „Škola byla zřízena v hotelu Abernant Hotel v Breconshire ve Walesu. Internát vedl voják jménem Havlíček. Jednou se přes školu vracely britské bombardéry z náletu nad Evropou, jeden nedoletěl a přímo před hotelem spadl.“

Za války byl otec členem dobrovolných protipožárních hlídek, takzvaných air-raidwarden, které organizovaly přesun do krytů, odklízely suť po náletech, vozily raněné atd. „Dostal za to osobní poděkování od krále Jiřího za službu Anglii,“ dodává Zuzana Marešová.

Za svého pobytu v Anglii zažila Zuzana Marešová tzv. blitzkrieg i nálety raket V1 a V2 na Londýn. „Těmahle rukama jsem vyhazovala zápalné bomby ze zahrady. Ale nám už to ani nepřišlo. Tenkrát musel mít každý na zahradě kryt, my jsme ho měli, ale sousedi dostali zásah přímo na ten kryt a zahynuli. Od té doby nás máma vždycky vytáhla a při náletu jsme spali v obýváku pod pianem. Při blitzkriegu byl každou půlhodinu nálet. To bylo hrozně intenzivní.“ Zuzana Marešová vzpomíná, jak s tatínkem sledovali ze střechy domu, kde bydleli, letecké bitvy spitfirů a bombardérů, dokud jim to maminka nezakázala: „Táta mě vzal vždycky na střechu a sledovali jsme, jak bojovala letadla. Vždycky letěl těžký bombardér a lehčí anglické spitfiry se na něj spustily jako vosy. Pak bylo vidět, jak něco hoří, i padáky jsme viděli. Po obloze jezdily světlomety, a když se jim podařilo dostat německé letadlo na světlo, tak se okamžitě přidaly další, aby se dostaly do kříže, a pak na ně útočily spitfiry. Tak na tohle mě bral táta, než mu to máma zatrhla.“

Pořád nám vyčítali, že jsme válku strávili na Západě

Po skončení války vstoupila nejstarší sestra Lily do americké armády a působila v Německu v americké zóně. Otec byl přednostně repatriován do Československa v létě 1945 – pomáhal zakládat chemičku v Neratovicích – a v listopadu 1945 se do Prahy vrátila Zuzana s maminkou a prostřední sestrou Ditou. Návrat po šesti letech nebyl jednoduchý – v roce 1939 odjížděla Zuzana Marešová jako sedmileté dítě a do Prahy se vracela třináctiletá dívka, která mluvila lépe anglicky než česky. „Naši rodinu odloučení během války zničilo. Navíc přišla o většinu úspor. Před válkou jsme měly všechny tři sestry milion korun jako věno. Po válce jsme neměly nic.“

Rodinu čekaly ještě horší časy po nástupu komunistů k moci: jednak bylo rodině Spitzerových vyčítáno, že přežila válku na Západě, maminka byla navíc Rakušanka a nejstarší sestra sloužila v Německu v americké armádě. „Pořád nám vyčítali, že jsme válku strávili na Západě. Dokonce jsme slyšeli: ‚Jiní umírali v koncentráku, a vy jste přežili, vy jste tomu utekli.‘“

Po únoru 1948 zvažovala rodina emigraci k příbuzným do Argentiny. Všechno bylo připravené, ale mladá Zuzana se tenkrát rodičům postavila: „Řekla jsem, že nikam nepojedu, že se chci vdávat. Potom mi to máma několikrát vyčítala.“

V padesátých letech byl otec odsouzen k jedenácti měsícům vězení. Řekl jakousi nesprávnou věc v nesprávnou dobu a byl odsouzen za podvracení republiky. „Táta řekl svůj názor, ať byl kdekoli a kdykoli, a měl z toho velké nepříjemnosti. Tady byla po roce 1948 nálada jednou proizraelská, pak protiizraelská a on se vyjádřil v té době obráceně. Protože komunisti už byli připravení dosadit na jeho místo hlavního inženýra, tak ho zavřeli. Bylo to v roce 1951. Ze soudu mi šel mráz po zádech. Pak ho zavřeli do Ilavy,“ říká pamětnice, která otce ve slovenském kriminále jako jediná z rodiny byla navštívit. „Přivedli ho do holé místnosti, kde stál bachař, a byl v mundúru. Málem jsem ho nepoznala.“ Po návratu z vězení se otec uzavřel, přestal vnímat politickou realitu, věnoval se práci a rodině: „Jako kdyby to tam z něj vytloukli. Už se k ničemu nevyjadřoval. Dával si velice dobrý pozor.“

V roce 1949 se Zuzana Marešová provdala za Františka Charouse, který byl o devatenáct let starší. Za dva roky se jim narodila dcera Zuzana. Manželství však dlouho nevydrželo. Později se pamětnice provdala za Stanislava Mareše a v roce 1963 se jim narodila dcera Jana. Pamětnice pracovala v Československých aeroliniích, kde mohla uplatnit své jazykové znalosti, později však o toto zaměstnání přišla kvůli otcovu uvěznění. Stejně tak byly propuštěny ze zaměstnání starší sestry, které pracovaly v podniku zahraničního obchodu, a později se živily jako prodavačky, než se zase vypracovaly na adekvátní místa. Nejstarší sestra Lili v roce 1967 emigrovala do Spojených států amerických.

Na hranicích nás „vítali“ sovětští vojáci

Velmi dramatické momenty zažila Zuzana Marešová v roce 1968. Po maturitě odjela její dcera Zuzana na letní zemědělskou brigádu do Francie a Zuzana Marešová s manželem a mladší, pětiletou dcerou na prázdniny do Bulharska, kde je zastihl 21. srpen 1968. Odjeli k příbuzným do Vídně, kde se měli rozhodnout, co podniknou dál. Mezitím přišla zpráva o smrti starší dcery ve Švýcarsku, která se po několika dnech naštěstí ukázala jako falešná, přesto přišla Zuzana Marešová následkem traumatu o dítě, které čekala. V době okupace nebyli v Československu ani rodiče pamětnice: odjeli totiž za Lili do Ameriky.

Rodina se přikláněla k rozhodnutí emigrovat, bylo však třeba spojit se s dcerou, která se měla vracet z Francie a o situaci v Praze a o tom, že rodiče jsou ve Vídni a že se nesmí vrátit sama do Prahy, nevěděla. Do Prahy se na průzkumnou návštěvu vypravil manžel, ale k rozhodnutí, zda se vrátit do Československa, nebo emigrovat, jeho návštěva nepřispěla. Nakonec se celá rodina komplikovaně setkala ve Vídni, a byť se původně rozhodli k emigraci, mladší dcera náhle onemocněla a nakonec se vrátili do Prahy. „My jsme s dcerou byly rády, že jedeme domů. Na hranicích nás však ‚vítali‘ sovětští vojáci. Museli jsme podstoupit prohlídku, svlékli nás donaha. Pak začala takzvaná normalizace.“ Rozhodnutí zůstat v Československu po roce 1968 Zuzana Marešová nelituje, byť neměla v komunistickém prostředí nikdy jednoduchou pozici. „Nevím, jestli toho lituju. S touhle zemí jsem spojená pupeční šňůrou. Chtěla jsem domů a řekla jsem si, že tady budu spokojená. Ovšem byly doby během těch čtyřiceti let komunismu, kdy jsem si říkala, proč jsem sem jezdila…“

Pořád mě uháněli o nějakou spolupráci

Řada příbuzných Zuzany Marešové žila v zahraničí, do ciziny emigrovala její sestra a později, v roce 1984, i její mladší dcera. Navíc se Zuzana Marešová domluvila výborně anglicky, německy i francouzsky a setkávala se v Praze se zahraničními návštěvami. „Kamarád mého muže mě jednou poprosil, že mu přijede návštěva manželů z Indie a jestli bych paní vzala trošku po Praze. Tak jsem to udělala. Pak za týden jsem byla v Bartolomějský. Čtyři chlapi dokola. A teď to jelo… Trvalo to dvě hodiny, než jsme se dostali na to, že jde o tu ženskou. Já jsem se tak rozčílila: ‚Copak jste se na to nemohli rovnou zeptat?‘ A oni: ‚Nebyly jste náhodou někde u nějakého letiště? Víte vůbec, kdo to je?‘ Říkali, že to byla manželka indického guvernéra. Já na to: ‚To mi ani neřekla.‘ Pak po mně chtěli, abych hlídala toho kamaráda a abych jim podávala zprávy. Ti mě uháněli pořád o nějakou spolupráci. Slibovali mi, že mě dostanou do British Airways, pak už jsem nevěděla, jak se jich mám zbavit. Dávali mi papír, že o tom nesmím nikde mluvit. Tak jsem jim říkala: ‚Já za sebe neručím, jsem ukecaná, když se rozjedu, tak mluvím, mohla bych něco říct. Radši se mnou nepočítejte.‘ Ale dali mi pak pokoj.“

V polovině sedmdesátých let se manželé Marešovi rozvedli. „Myslím, že se manžel bál toho, že jsem byla pořád u výslechu, měl stihomam, že nás sledují. Tenkrát vstoupil do komunistické strany a začal dělat kariéru.“ 

V roce 1984 emigrovala Jana, dcera pamětnice, do západního Německa. „Jela tam s Čedokem na dovolenou, napsala mi dopis, že už se nevrátí. Bylo to pro mě strašné,“ vzpomíná Zuzana Marešová, která kvůli tomu byla opět předvolána na Státní bezpečnost. Ta jí však dovolila, že může za dcerou odjet na tzv. přemlouvací návštěvu. Esenbáci a estébáci mi tenkrát řekli: ‚Hele, my ti dáme s sebou injekci, píchni jí to a máš ji doma hned.‘ Tak jsem tam jela, ale bez injekce. Řekla jsem, že nebudu dceři píchat nic, co by jí mohlo ublížit. Měla jsem potom nepříjemnosti. Já byla na výsleších v Bartolomějský snad víc než doma. A takový pitomý otázky!“ Za dcerou na návštěvu ji samozřejmě nepouštěli, výjezd byl nežádoucí. Dcera Jana byla mezitím v Československu odsouzena v nepřítomnosti za opuštění republiky a ke ztrátě majetku včetně bytu na Petřinách.

Nemoci se vrátit je hrozná věc

Když se komunistický režim v Československu zhroutil, Zuzana Marešová brečela. „Bylo mi líto, že to přišlo tak pozdě.“ Počátkem devadesátých let se dozvěděla, že patří mezi děti vyslané do Anglie v rámci záchranných transportů organizovaných Nicholasem Wintonem. Do té doby nevěděla, jak se jí a sestrám podařilo vycestovat. Rodiče ani starší sestry o okolnostech odjezdu nemluvili ani za války, ani po ní. Od té doby se Zuzana Marešová účastní přednášek, setkání s Nicholasem Wintonem, účinkovala ve filmech Mateje Mináče a na prezentacích jeho filmů v Čechách i v zahraničí. Mezi tzv. Wintonovými dětmi má pamětnice několik přátel a přítelkyň. 

„Při tom všem, co jsem zažila, jsem měla velké štěstí. Byly děti, které se po válce vracely z Anglie a nikoho už tady neměly. Žijí po světě. Je otázka, jestli byly šťastnější jako sirotci na vlastních nohách ve svobodné zemi, nebo já sice s rodinou, ale v komunismu. Je třeba vážit si toho, že v dnešní době jet ven znamená zároveň moci se vrátit. Nemoci se vrátit je hrozná věc.“