major v. v. Václav Marhoul

„Protože pro mě 17. listopad na Národní třídě byl neuvěřitelně traumatizující zážitek. Když byl Palachův týden nebo jakákoli jiná demonstrace, vlastně vždycky bylo možno někudy utéct. Tohle ale byla tak strašně zákeřná akce a všichni jsme byli zavřeni. Už odpoledne, když jsme se snažili projít kolem botanické zahrady, jsem říkal na chodníku, že dostaneme výprask. Ale netušil jsem, nakolik zákeřné a brutální to bude. Z Národní třídy mám hodně silných zážitků, nejhorší pro mě bylo, byl jsem na konci směrem k Národnímu divadlu, a byly tam dokonce přistaveny obrněné transportéry. Vždycky se rozjely, a teď tam byly tři řady. V první řadě pohotovostní pluk, potom další lidi z pohotovostního pluku, ale vypadali jako vojáci, protože měli na sobě maskáče a červené barety. Teprve potom stáli milicionáři a pak za nimi obrněné transportéry. Nechali nás, pak vyrazili dopředu a tlačili nás. Lidi zpanikařili, ustupovali a někteří spadli, utíkali a dostávali se do pater domů. Tam je potom nacházeli, vyvlekli je ven, vytáhli je za sebe a za tím kordonem je bili, ale strašlivě brutálně bili. Kopali je, tahali za vlasy po zemi. A teď ta bezmoc. Dvacet metrů od vás se děje tohle, bijou je, a vy nemůžete dělat nic. Bezmoc byla strašlivá, to byl základní pocit, dodnes ho nosím v sobě.“

„Mohl jsem se natáčení účastnit v civilu. Nechtěli asi, abychom tam nějak vyčnívali. Natáčel jsem dokumentární film. Realizoval ho armádní film. A nejbizarnější příhoda, co jsem zažil, byl velký spartakiádní průvod na Letenské pláni. Na tribuně Sparty nebo vedle byla postavená tribuna. Celé politbyro ÚV KSČ tam stálo – Fojtík, Husák, Indra, Bilak, všichni absolutní zločinci. S kamerou jsme byli hned vedle. Před nimi defilovaly kraje Československé socialistické republiky, jak to po sobě šlo v bloku, každý kraj nesl nějaké symboly. Přišel Východoslovenský kraj, kde asi dvanáct cvičenců, šest po každé straně, neslo na obrovských nosítkách z polystyrenu Dukelský památník hrdinů. Dodnes tam v Dukelském průsmyku stojí, byla to maketa, nevím, v jakém poměru, ale byla dost velká, udělaná z polystyrenu. Zastavili se před tribunou, před politbyrem, a ten den bylo neuvěřitelně velké dusno a vedro. Zastavili se a všichni čekali, co bude, protože ostatní jen normálně prošli. Ale tihle se zastavili. A zezadu s vypjatou hrudí tam naběhl cvičenec. Pateticky se postavil do pozoru za památník k zadní stěně a pohybem chytil dvířka, otevřela se dvířka, vypadala jak do pece z Mrazíka. A pateticky ukročil dva tři kroky zpátky a vypjal se do pozoru, a nic se nedělo, prostě nic. Uběhlo půl minuty, uběhla minuta, a nedělo se nic. A potom zevnitř polystyrenového památníku vypadla úplně omámená a zblblá bílá holubice míru.“

„Já o tom mluvím rád, ne protože bych o tom mluvil rád. Ale když to bude někdo sledovat, tak ho to přivede k tomu, že bude o šikaně minimálně aspoň přemýšlet. Musím říci, že jsem se stal předmětem zavržení ze strany bývalých spolužáků, že je to špinavé prádlo a na veřejnosti by se prát nemělo, nemělo by se o tom mluvit. Přestal jsem jezdit na absolventské srazy, dali mi jasně na srozuměnou: ‚Ne, ty ne!‘ A jenom proto, že jsem o tom mluvil veřejně do pořadu 13. komnata. Musím říci, že šikana byla obludná. Šikana, jakou jsem zažil v bolševické armádě, byla o stupeň níž a nebyl jsem jí vystavený. Byl jsem vysokoškolák, absík, špagát, jak se říkalo ve vojenském slangu. Nikdo si na mě netroufl, s výjimkou jednoho vojáka v Bratislavě, ale se zlou se potázal, stal se ze mě tenkrát rváč. Ale každopádně, ten první večer, na to já nikdy nezapomenu, kdy jste v prváku obětí absolutní fyzické šikany, fyzického ubližování. Fyzická šikana, kterou jsem zažil v prvním ročníku – prváci na tom byli nejhůř –, byla šokující. Hned první večer, kdy jsem přijel, jsem s papírovým kufrem, upozorňuji znovu, s papírovým, přišli druháci a první večer nás zbili, fyzicky nás zbili a ponižovali. Každý den tam byl člověk mlácen, dá se to těžko pochopit, protože kdo to nezažil… A zažijete to jen ve třech prostředích, tedy tenkrát. Buď zlověstný intr, vězení nebo armáda. Nikde jinde to nebylo, překračovalo to tady všechny přípustné meze, většinou byla šikana typu: 'Dej mi peníze, ukaž mi, cos přivezl z domova, a tak mi to všechno odevzdej.' Ale tohle bylo kruté, kruté mlácení. Opravdu pěstí do obličeje, do břicha, kopance do hlavy.“