Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jana Marková (* 1947)

• narozena 29. března 1947 v Českém Krumlově do antikomunistické rodiny

• od 60. let se stýkala s matčinými německými přáteli, kteří byli po roce 1945 odsunuti

• absolventka pedagogické fakulty v Českých Budějovicích

• svědek příjezdu vojsk Varšavské smlouvy do Českých Budějovic v srpnu 1968

• po roce 1968 její matku Marii Skálovou pro otevřeně protirežimní postoje vyloučili ze školství

• v červnu 1977 její matka Marie Skálová podepsala Chartu 77

• nikdy nevstoupila do KSČ

• do roku 1989 učila na venkovské škole v Zahájí u Hluboké nad Vltavou, kde se po roce 1989 stala ředitelkou

• v roce 2024 žila v Hluboké nad Vltavou

Jana Marková se narodila do antikomunistické rodiny. Zejména její matka Marie Skálová se nikdy nebála vyslovit nahlas, co si myslí, s čím nesouhlasí. Většina jejích názorů byla pro tehdejší komunistický režim neakceptovatelná. Jako jedna z mála se po válce přátelila s Němci a jejich odsun brala jako fatální chybu. Po roce 1968 Marii Skálové za „politické postoje, náklonnost k organizaci KAN a výhradám proti vstupu spojeneckých vojsk“[1] zakázali učit. Za pár let nato podepsala Chartu 77. Svými životními zkušenostmi a jasnými, nesmlouvavými postoji ovlivnila své dcery. Jana Marková do roku 1989 raději učila jako řadová učitelka na malé vesnické škole s mizivou možností lepší kariéry, než aby vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ) či se jinak angažovala.

Má matka Marie Skálová

Matka pamětnice Marie Skálová, rozená Kopáčková (1924–1996), měla velmi otevřenou povahu a svým dcerám Janě a Olze často a ráda vyprávěla. Nejraději vzpomínala na dětství v zapadlé sudetské vesničce Mezipotočí nedaleko Českého Krumlova, kde kromě jejich české rodiny všichni mluvili německy a kde až do druhé poloviny 30. let spolu všichni poměrně dobře vycházeli. „Tam nebylo rozdílu, ona se brzy naučila německy a s těmi dětmi si hrála, rozuměla si s nimi. Do té doby, než začala taková ta předválečná hysterie, to byli její kamarádi.“

Jak se vlivem fašistické propagandy zhoršovaly vztahy mezi dospělými, měnil se i svět dětí. Německé děti přestaly chodit do české školy. Sice se stále scházely, ale Marii – Češku už mezi sebe moc nebraly a postupem času začala většina z nich nosit bílé podkolenky, znamení německé národnosti. „Občas se zmínila, že od nich, od svých kamarádů, dostala výprask, protože najednou se postavili Češi a Němci proti sobě, a i ty děti to tak vnímaly,“ vypráví dnes její dcera. 

Mezipotočí, kde si místní natolik věřili, že zůstávala kola i stavení nezamčená, se změnilo. Marie Skálová ve své knize Vina nevinných píše: „V rádiu stále hlásili, jaký je všude pořádek, že naši občané jsou všude v bezpečí, ale ti tam asi neznali naše pocity, naši nejistotu. Na noc tatínek začal zavírat okenice a pořídili jsme si psa.“[2] Situace došla tak daleko, že nakonec s Kropáčkovými nikdo z Němců nemluvil. Po vyhlášení mnichovské dohody v září 1938 museli Mezipotočí opustit.

Prý Bůh posílá na člověka zoufalství ne proto, aby ho zabil, ale aby ho probudil k novému životu

„Těžké bylo včlenit se do společnosti, do které přišli do středních Čech. [Matka] přišla do gymnázia, kde ji nikdo neznal, kde neměla kamarády. Mluvila dobře německy, takže se na ni koukali svrchu, protože je poněmčená,“ pokračuje Jana Marková.

Na počátku roku 1944 odešla devatenáctiletá Marie Skálová do německého Kasselu, kde byla totálně nasazena v továrně Junkers. „Do Říše jsem musela i já. Jak jsem to všechno přežila? Člověk musí přežít mnoho. Prý Bůh posílá na člověka zoufalství ne proto, aby ho zabil, ale aby ho probudil k novému životu,“[2] píše. Matka o čase stráveném v Kasselu s dcerami mluvila málo, více se dozvěděly až mnohem později z její knihy. „To už pro ni nebyly moc hezké vzpomínky, takže to už byly jen takové útržky, když si na něco vzpomněla, něco nám řekla.“ V Kasselu se seznámila se svým budoucím manželem, otcem pamětnice, Janem Schaffelhoferem.

Maminka nikdy nesouhlasila s kolektivní vinou uplatňovanou na německý národ

Marie Skálová navštívila své milované Mezipotočí hned, jak to jen šlo, v červnu 1945. Němci ji tehdy vítali a vše, co se stalo před válkou, jako by bylo najednou pryč. Zase se skoro cítila jako jedna z nich. „Po kostele jsem se zastavila tam, kam mne moje kamarádky poslaly. Ano, v malém místečku mnoho dřevěných křížů, na každém helma se jménem. Viděla jsem tu hrůzu, kolik chlapců právě v mých letech složilo horkou hlavu kdovíkde,“[2] uvádí matka ve své knize. Všechny německé obyvatele z Mezipotočí po roce 1946 odsunuli. Někteří našli útočiště v Německu, Rakousku, jiní ve Švýcarsku. Marie Skálová s nimi nikdy nepřerušila kontakt, psali si, ale osobně se setkali až o dvě dekády později.

Přestože Marie Skálová zažila před válkou a během války mnohá zklamání, mnoho útrap – během totálního nasazení onemocněla záškrtem a skoro zemřela, při bombardování byla vážně zraněna –, nikdy nepřestala věřit v možnost odpuštění. Odsun německého obyvatelstva ji nikdy nepřišel spravedlivý, nesouhlasila s kolektivní vinou uplatňovanou na německý národ. Po válce ani na chvíli neuvěřila oficiálnímu obrazu Němců – fašistů, Němců – masových vrahů, tedy rétorice notně podporované a šířené československou poválečnou vládou a později ještě silněji komunisty.

Recitací básně „Lenin maják, Lenin zvon“ rodiče neohromila

Mladí manželé Schaffelhoferovi[3] se po válce přestěhovali do Českého Krumlova, kde se jim v roce 1947 narodila dcera Jana a o dva roky později dcera Olga. Nástup komunistů k moci rodiče vnímali těžce. Nikdy s komunistickou politikou nesympatizovali. „[Matka] měla utkvělou představu, že komunismus není dobrá cesta,“ dodává pamětnice.

V útlém věku nosila Jana Marková ze školky a školy mnoho rozumů, které neměly doma velkou odezvu. Jako malá nechápala, proč s ní rodiče v roce 1953 nesdílí smutek ze smrti J. V. Stalina, proč je neohromila recitací básně „Lenin maják, Lenin zvon“, kterou se naučila ve škole. Chvíli trvalo, než pochopila, že postoje a zkušenosti jejích rodičů se rozcházejí s názory ve veřejném prostoru. „Tak jsem tak postupně zjišťovala, že to, co nás ve škole učí, není úplně to, co slýchám doma. A pak začalo takové to: ‚To nesmíš říkat. Neříkej, že posloucháme Svobodnou Evropu,‘“ vypráví a dodává: „Taková ta dvojkolej tam byla od začátku.“

Marie Skálová nemohla pro své nežádoucí názory učit v místě bydliště, učila na malých zapadlých školách ve vzdálenějším okolí Českého Krumlova. S malými dcerami se tak přes týden skoro neviděla. Každý den odjížděla do práce za tmy a za tmy se zase vracela. Jana Marková vzpomíná, jak byly s mladší sestrou Olgou odmala samostatné. Samy se vypravovaly do školy, samy se učily. Ačkoliv to bylo pro Janu a Olgu jistě velmi složité, dávalo to jejich matce jistou svobodu. „Máma potom říkala: ‚Já jsem vždycky mohla učit, co jsem chtěla, protože na tu školu, kde já jsem byla, už se nikdo netlačil.‘“

I přes tíhu 50. let vzpomíná Jana Marková na své dětství jako na idylické období: „My jsme byli mladá rodina. Měli jsme krásný byt. V domě, kde jsme bydleli, byla spousta kamarádů, kamarádek. Tam jsme si hráli a mělo to taková pravidla. V neděli jsme šli do kostela, pak do cukrárny.“

V 60. letech poznala matčiny německé kamarádky z Mezipotočí

V roce 1960 se rodina přestěhovala do Českých Budějovic, kde Marie Skálová nastoupila na místo učitelky na základní škole v Rudolfově, a Jana Marková byla přijata na gymnázium, které úspěšně zakončila v roce 1964. Poté pokračovala na pedagogické fakultě. Díky uvolňujícímu se režimu neměla s přijetím na gymnázium ani na vysokou školu problémy.

„Už ten život byl jiný. Už to nebyl takový ten strach,“ vzpomíná na období druhé poloviny 60. let pamětnice. Ke Skálovým v této době začali jezdit maminčini kamarádi z dětství, odsunutí Němci z Mezipotočí. „Tenkrát jsem poznala dívky z toho mlýna, které už měly děti. S maminkou se strašně vítaly, plakaly a vyprávěly si do noci. To byly neuvěřitelné dojmy ze setkání po válce, kdy už se tohle všechno mohlo,“ popisuje návštěvy, které na ni tehdy silně zapůsobily.

Předělávali jsme cedule a nosili jídlo do rozhlasu

„Člověk má v životě okamžiky, na které nezapomene celý život. Mezi takové okamžiky soukromě patří třeba narození dětí nebo odchod nejbližších, ale mezi takové okamžiky se také řadil 21. srpen 1968,“ říká dodnes s tíhou v hlase Jana Marková. Ten den ráno ji maminka vzbudila, v rádiu hráli Beethovenovu Osudovou, přerušovanou vstupy s informacemi o aktuálním dění. „Tenkrát jsme byli študáci, tak jsme se zúčastňovali všeho možného. Předělávali jsme cedule, nosili jídlo do rozhlasu a pořád jsme si mysleli, že je to jenom dočasné,“ pokračuje. Z jejího výrazu je jasné, jak hluboce na ni invaze vojsk Varšavské smlouvy tehdy zapůsobila. Marie Skálová se protiokupačních aktivit účastnila také: „Chodila a agitovala: ,To si přece nemůžeme nechat líbit! To není možné, aby to takhle skončilo!‘“ 

Skálovi byli příjezdem okupačních vojsk zdrceni a dalším vývojem v Československu velice zklamáni. V roce 1969 velmi vážně uvažovali o emigraci. Oba rodiče Jany Markové mluvili plynule německy, na Západě měli mnoho přátel. Odchod ze země by pro ně pravděpodobně nebyl tak složitý. „Jenomže já jsem se v té době vdala a narodil se mi syn a naši se nemohli smířit s tím, že by neviděli svého vnuka vyrůstat. Já jsem nechtěla odejít, protože jsem byla čerstvě vdaná, těšila jsem se, že půjdu učit,“ vypráví pamětnice. Skálovi zprvu plánovali, že odejdou jen s mladší dcerou Olgou, ale nakonec se kvůli Janě a její rodině v Československu rozhodli zůstat.

Jana Marková dnes hovoří o tom, že si tehdy neuměla představit, jak by se v cizí zemi, navíc bez znalosti jazyka, protloukala. Ale nebyl to jen strach a obavy z neznámého, co jí bránilo v odchodu z Československa – nechtěla opustit svou rodnou zem, místo, kde se narodila a kam patřila.

Měla štěstí, normalizační čistky se jí netýkaly

Po roce 1968 prožívala Jana Marková velkou deziluzi. Nečekala, že tolik lidí přejde na druhou stranu a přijme názory, které do té doby kritizovali. Měla ale štěstí, normalizační čistky a politické prověrky se jí tolik netýkaly. V této době nepracovala, starala se doma o své dva malé syny, Davida (1969) a Tomáše (1974).

Oproti tomu Marii Skálovou v roce 1970 propustili ze školství s argumenty: „My jsme tam měli neustále stížnosti od sousedů, že jako socialistická učitelka nemůže učit, protože se stýká s Němci, kteří k ní jezdí na návštěvu, neschvaluje bratrskou pomoc a tak dále.“ Matka se prý se ztrátou milovaného zaměstnání, které jí bylo více posláním, vyrovnávala poměrně dobře. „Ona byla celoživotní optimista, veselý člověk. Ona si nestěžovala.“ Práci poté sháněla těžko, po nějaké době ji zaměstnali jako průvodčí. Později působila jako vychovatelka v internátní škole pro neslyšící v Českých Budějovicích.

Maminka tu byla jako sám voják v poli

„Do disentu se dostala prostřednictvím svých kamarádek, protože ona měla z gymnázia kamarádky, které zůstaly v Praze. S nimi si potom dopisovala,“ říká Jana Marková a za všechny jmenuje Marii Hromádkovou.[4] Když se v roce 1977 dozvěděla o Chartě 77, bez váhání ji v červnu téhož roku podepsala.[5]

Přesto všechno, co Marie Skálová od 70. let zažívala, se podle vyprávění své dcery nebála. Tušila, že jí totalitní režim už nemá mnoho co vzít. „Když už jsme byly dospělé, tak už neměla, proč se bát, protože co už? Zaměstnání už jí vzali.“ I přes svůj poměrně vysoký věk jezdila do Prahy na demonstrace organizované v závěru 80. let. „Jednou ji osprchovali úplně, pouštěli tam na ně vodu, jednou zase slzný plyn,“ vybavuje si Jana Marková. O svých aktivitách ale Marie Skálová svým dcerám mnoho neříkala, pravděpodobně je nechtěla zatěžovat. Jana Marková se jen okrajově dozvěděla, že rodiče zažili několik domovních prohlídek, při kterých je vyslýchali. Nutno zmínit, že se Marie Skálová v roce 1976 dostala do hledáčku Státní bezpečnosti (StB), která na ni zavedla spis takzvané Nepřátelské osoby (NO) pod krycím jménem „Učitelka“. Důvodem bylo mimo jiné následující: „Zastává pravicově oportunistické názory, udržuje rozsáhlou korespondenci se zahraničními emigranty, kterým pomlouvačným způsobem hanobí soc. zřízení.“[1]

„Je to obdivuhodné. Lidé, kteří tvořili disent v Praze, o sobě věděli. Mohli se tak jako podporovat. I když ne moc, ale alespoň psychicky. A ona tady byla jako sám voják v poli. Ona o tom tady s nikým nemohla mluvit. O Chartě určitě,“ shrnuje to Jana Marková.

Na vyšším stupni pro ni nebylo místo

V roce 1976 nastoupila pamětnice jako učitelka na malotřídní školu ve vsi Zahájí nedaleko Hluboké nad Vltavou, kam se podle jejích slov nikdo moc nehrnul. „I když jsem měla aprobaci pro vyšší stupeň, tak pro mě nebylo místo v okolí. Nevím, jestli to bylo zařízeno, protože to takhle bylo v rodině, nebo jestli opravdu to místo nebylo,“ přemýšlí dnes. Přestože to byla práce velmi náročná, ve třídě měla 30 dětí různého věku, ve škole se jí líbilo a vydržela tam celý život.

Postoje a politické smýšlení Jany Markové velmi formovaly antikomunistické názory rodičů a jejich víra v demokracii a svobodu jako dvě nejdůležitější státotvorné hodnoty. Sice se neangažovala tolik jako její matka, ale s KSČ nikdy nesympatizovala, nikdy do strany nevstoupila. Když jí ještě před rokem 1989 školní úřad nabídl místo ředitelky na základní škole v Olešníku, odmítla, protože místo bylo podmíněno politickým angažováním.

Sametová revoluce – jeden z největších zážitků mého života

17. listopadu 1989 večer seděla Jana Marková v jednom z pražských divadel a spolu s dalšími čekala na představení. „Přicházeli tam herci, měli kabáty od vosku, a teď mezi sebou si vyprávěli, že museli odejít z demonstrace, protože mají představení. Vyprávěli, jaké to tam bylo, a my jsme seděli a koukali jsme úplně vyjevení,“ vzpomíná na den, na který nezapomene do konce života. Více se ale dozvěděli, až když se dostali z Prahy domů. Jana Marková vypráví, že zprvu poslouchali Svobodnou Evropu, sledovali televizi, a dodává k tomu: „Byli jsme přešťastní.“ Později se zúčastnili demonstrací v Praze. „Byl to jeden z největších zážitků mého života, že jsme se toho dočkali,“ uzavírá své vyprávění.

Vzpomínková kniha Vina nevinných, kterou nakladatelé chválili již na konci 60. let, avšak k jejímu vydání neměli odvahu, vyšla v roce 1996, pár měsíců po smrti Marie Skálové. Dodnes je považována za cenný příspěvek k pochopení složitých vztahů mezi Čechy a Němci v turbulentním čase 20. století.

 

[1] Zdroj: Archiv bezpečnostních složek (ABS). Dokument dostupný v sekci Dodatečné materiály.

[2] SKÁLOVÁ, Marie. Vina nevinných. Vydání druhé. České Budějovice: Jana Marková v nakladatelství a vydavatelství Bohumír Němec – Veduta, 2023. ISBN 978-80-88030-77-5, s. 80.

[3] Protiněmecké nálady byly v poválečném Československu natolik silné, že Schaffelhoferovi někdy mezi lety 1957 a 1958 požádali o změnu příjmení na Skálovi. Ačkoliv byly obě rodiny české, německy znějící jméno působilo rodičům stále nepříjemnosti.

[4] Ve spisu StB je jako další blízká osoba z disidentského okruhu uvedena Irena Dubská, manželka Zdeňka Mlynáře.

[5] Československé dokumentační středisko [online]. Soupis signatářů Prohlášení Charty 77. [cit. 15.8.2024]. Dostupné z: http://www.csds.cz/cs/g6/4253-DS.html.