Mgr. Jana Marková

„Když začala revoluce, byla jsem shodou okolností s nějakým zájezdem v Praze. Byli jsme v Domě kultury a oddechu, myslím, že se to tak nějak jmenovalo. Taková velikánská budova. Tam jsme čekali na divadelní představení. Přicházeli tam herci, měli kabáty od vosku, a teď mezi sebou si vyprávěli, že museli odejít z demonstrace, protože mají představení. Vyprávěli, jaké to tam bylo, a my jsme seděli a koukali jsme všichni úplně vyjevení. To byl zájezd od školy nebo od organizace, která to pořádala pro školu, takže tam byli samí učitelé. My jsme byli všichni takoví vyjevení, vyděšení. To bylo toho 17. listopadu. Když jsme pak projížděli Prahou, tak tam byly nějaké obrněné transportéry. Ale my jsme nevěděli, co se děje, která bije, samozřejmě. Vedoucí naší výpravy jsme přesvědčovali, aby nás vzala na Vyšehrad [Albertov], abychom se podívali, odkud to vyšlo. Ta absolutně nesouhlasila. Ve škole jsme začali poslouchat televizi. Pak to začala vysílat televize, já nevím, asi od čtvrtka už byly demonstrace vysílané. Syn studoval na vysoké škole, tak ten nám telefonoval, co se tam děje. Já jsem o něj měla hrozný strach. Naštěstí na té demonstraci nebyl, protože měl schůzku s nějakou přítelkyní. Takže jsme se tak postupně dovídali, co se vlastně děje. Poslouchali jsme to také ze Svobodné Evropy a byli jsme přešťastní. Když jsem volala našim, tak maminka říkala: ,My tu sedíme s tátou u televize a pořád brečíme, protože to je tak krásné v barevné televizi.´ Takže to jsou takové naše vzpomínky na rok 1989, které jsme prožili. Opravdu to byl jeden z největších zážitků mého života, že jsme se toho dočkali a že naše děti se toho dočkaly.“

„My jsme kromě toho, že jsme byli nešťastní, tak jsme hodně uvažovali o emigraci. Můj tatínek v té době pracoval v Rakousku, pracoval tam u firmy Fest, která měla nějaké kontakty tady s budějovickým Bupakem, což byla odbočka větřnínských papíren. Takže ten práci měl v Rakousku. Maminka by bývala práci dostala snadno, protože německy uměla. Tenkrát bralo i Švýcarsko, byly otevřené země, které si normálně za své hranice nepouští emigranty. Takže hodně se mluvilo o emigraci, hodně o tom, že odejdeme. Jenomže já jsem se v té době vdala a narodil se mi syn. Naši se nemohli smířit s tím, že by neviděli svého vnuka vyrůstat. Já jsem nechtěla odejít, protože jsem byla čerstvě vdaná, těšila jsem se, že půjdu učit. Nedovedla jsem si to představit, německy jsem neuměla. Nedovedla jsem si představit, že se budu někde do té společnosti začleňovat. Můj tatínek mi řekl: ,Stesk po domově je strašný. My jsme to zažili v Reichu. Na všechny výhody si zvykneš. Na to, že se člověk bude mít lépe, že bude moct cestovat. Na to všechno si zvykneš, bude ti to připadat jako normální. Ale stesk po domově tě bude provázet.´ To myslím, že mě hodně ovlivnilo, že se mi nechtělo. Naši nejdřív mysleli, že tedy se sestrou půjdou, a pak si to rozmysleli a zůstali tady.“

„Člověk má v životě okamžiky, na které nezapomene celý život. Mezi takové okamžiky soukromě patří třeba narození dětí nebo odchod nejbližších, ale mezi takové okamžiky se také řadil 21. srpen 1968 a sametová revoluce. Na to si vzpomínám úplně přesně. Maminka mě ráno vzbudila, bylo puštěné rádio v kuchyni. Hráli Osudovou od Beethovena. Mezi tím byly hovory, co se děje, co se stalo. To bylo opravdu těžké. Tenkrát jsme byli študáci, tak jsme se zúčastňovali všeho možného. Předělávali jsme cedule, nosili jídlo do rozhlasu a pořád jsme si mysleli, že je to jenom dočasné. Nebylo to dočasné.“