Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Martínek (* 1921)

• narozen 15. srpna 1921 v Návsí u Jablůnkova

• v říjnu 1939 nastoupil na nucenou práci do Německa

• odveden k wehrmachtu, kde se stal řidičem nákladního vozu

• odklízel následky po bombardování v Hamburku

• během bojů v létě 944 utekl ke spojencům

• ve Velké Británii absolvoval výcvik u tankového praporu

• v závěru války zasáhl do obléhání Dunkerque

• 23. prosince 1945 po návratu do Československa demobilizoval

Jan Martínek se narodil 15. srpna roku 1921 v Návsí poblíž Jablůnkova. Pochází z početné rodiny, celkem ze čtyř chlapců a tří děvčat. Bydleli v nedalekém Milíkově, odkud jejich otec docházel za prací do Třince a matka se mezitím starala o rodinu a domácnost. S kamarády tu docházel do místní obecné školy a později navštěvoval měšťanku v Jablůnkově.

Na nucenou práci k německému sedlákovi

Po zániku Rakousko-Uherska se mezi Československem a Polskem vedl spor o území Těšínska, který po Mnichovské dohodě, vyvrcholil v říjnu 1938 polskou okupací, která se i rychle promítla do chování místních. „Nerad na to vzpomínám. Poláci se tu k Čechům chovali velmi agresivně – rozbíjeli okna, přepadávali je a bili,“ vypráví Jan Martínek.

Polskou okupaci ukončila druhá světová válka, kdy německá armáda území obsadila a pohraničí se stalo součástí Německa. Nacisté nutili zdejší české i polské občany přijmout říšské německé občanství, a to prostřednictvím tzv. Volksliste (zkráceně DVL). O měsíc později byl už Jan i jeho sestra odděleně vysláni na nucenou práci do Německa. Přidělen byl asi dvě stě kilometrů na sever od Berlína k postaršímu páru s hospodářstvím, jejichž syna odvlekla válka na frontu a Jan měl zastat jeho práci. Německy ze začátku neuměl ani slovo, ale během roku pochytil několik výrazů a dokázal se s nimi celkem rozumně domluvit. Staří se k němu chovali slušně, nijak mu nevyhrožovali, ani jinak neubližovali. Až po dvou letech práce v hospodářství se mu dostalo jednoho týdne volna a konečně odjel za svými rodiči do Slezska. Uplynul týden a Jan se měl druhého dne hlásit u německého sedláka. Jenže nařízení neuposlechl a zpátky na sever Německa se už nehodlal vrátit.

Za čtrnáct dní si pro něj domů přišla policie a odvedla ho k pracovnímu úřadu do Jablůnkova, kde mu bylo nakázáno, že musí urychleně odjet zpátky. „Začal jsem skromně prosit, ať už mě neposílají tak daleko, ať mě dají blíže, abych mohl dojíždět k nemocným rodičům a mohl jim doma pomoct s prací.“ Úředníky uprosil a ti ho přiřadili na práci do městečka Gleiwitz (polsky Gliwice), kde se měl podílet na výrobě vojenské techniky i výbušnin. Vedení závodu však nahlíželo na českého přidělence skrze prsty a po krátké době ho převelela na opravu poškozených lokomotiv z fronty. Doma mezitím říšské úřady naléhaly na rodiče k podpisu Honzovy DVL listiny, kterou nakonec i podepsali. Bez svého souhlasu byl tak odveden k wehrmachtu a nepomohlo mu ani to, že se před nástupem snažil ukrývat.

U wehrmachtu s náklaďákem

Od postavení do válečné linie ho zachránila skrytá srdeční vada, kterou odhalila lékařská prohlídka. A tak místo na bojiště ho posadili za volant nákladního vozu a Jenda, nebo-li Hans, musel nejprve složit řidičské zkoušky. „Když jsme se zacvičovali jezdit s náklaďákem, tak nás bylo asi pět nebo šest. Jeden nemohl zařadit rychlost, pustil volant a oběma rukama se snažil řadící pákou dostat na rychlost. Instruktor ho vyhodil z auta a on asi tak tři kilometry pak musel za autem utíkat.“ Jan Martínek ale takové problémy neměl. I přesto, že na rodné vesnici skoro žádných motorových vozidel nebylo, od dětství ho technika a stroje přitahovaly. Poté co zkoušky s úspěchem složil, vybrali ho jako jednoho z řidičů, kteří se měli dopravit do Krnova, kde se nacházel sklad s nákladními vozy. Tady jim byla přidělena auta, s kterými absolvovali dlouhou cestu do Hamburku. Po několik týdnů ve zpustošeném městě odklízeli trosky domů i zbytky průmyslových budov zničených masivním bombardováním...

Uprostřed válečné vřavy ve stodole

Po návratu ho vyslali pro změnu do střední části Francie, města Clermont-Ferrand. Odtud odvážel vojáky na různé přepadové akce. To už byl červen 1944, kdy spojenci otevřeli západní frontu ve Francii a poté přes Normandii pokračovali do vnitrozemí. Jan Martínek se mezitím u wehrmachtu stal prominentním řidičem civilních nákladních vozů. Dodnes vzpomíná na střetnutí se spojeneckými jednotkami. „Zrovna se spustilo bombardování a kolem mě šustily granáty. Člověk jen čekal, jestli to chytne. Odstavil jsem auto a schoval se za barák. Nedalo se odtamtud utéct. Říkal jsem si, že je to pro mě chvíle, kdy bych mohl zdrhnout, a tak jsem toho využil.“ Věděl, že s německou uniformu bude ale těžko prchat. Dostal se k francouzským civilistům a krkolomně ze sebe soukal: „I am not German! I am Czechoslovak!“ Ani on sám dnes neví, jestli mu tehdy rozuměli, ale rozhodli se mu pomoct a ukryli ho do stodoly. Boje kolem utichly až po třech dnech a pamětník byl předán do místní školy, kde spojenci sjednocovali německé zajatce. Ničeho nečekal a jak sám říká, hned se hlásil do spojenecké armády.

Přístavem zněla píseň „Škoda lásky“

Ze zajetí putoval lodí z Marseille do italské Neapole, kam přepluli za pouhou noc a druhý den je čekal první výslech. „Předvedeni jsme byli před komando. Měli už o nás zprávy. Byli mezi námi tací, kteří byli zapsáni v nějakém německém spolku či organizaci, například v Hitlerjugend. Já jsem ale v ničem takovém nikdy nebyl. Tady jsme byli týden, než nás vyslechli, a pak už se jelo do Anglie.“ V doprovodu třech dalších lodí opustila civilní loď s naloděným Janem Martínkem neapolské přístaviště 16. listopadu 1944. Namířeno měly do Liverpoolu, kam trvala cesta po neklidném moři skoro celý týden. Když loď konečně zakotvila a budoucí legionáři i s Janem Martínkem vykročili na pevninu, z trubek a bubnů vojenské kapely se liverpoolským přístavištěm rozezněla známá česká píseň „Škoda lásky“. V Anglii je pak čekala lékařská prohlídka a po absolvovaní výcviku u tankového praporu se Jan Martínek stal tankistou.

Než byl vyslán zpátky na západní frontu do Francie, v Londýně jim mnoho štěstí a zdaru popřáli tehdejší československý prezident Edvard Beneš a ministr zahraničí londýnské exilové vlády Jan Masaryk. „Popřáli nám vydržet do konce války, že už bude brzy konec,“ dodává válečný veterán Jan Martínek. Nemýlili se. Posádka se přeplavila přes La Manche do belgického města Ostende, odkud řidič velitelského tanku Jan Martínek podnikal spolu s čs. obrněnou brigádou v závěru války nájezdy při obléhání města Dunkerque. „Američani byli v hlavní linii a my spíše v té okrajové. Samozřejmě jsem tam do toho taky prášili a oni nás zase bránili. Pak přišlo ráno, myslím, že to bylo osmého května, jsme se chystali na nájezd a… konec války,“ vzpomíná na vítěznou zprávu se slzami v očích. 

Po několik dalších týdnů se odehrávalo stěhování vojenské techniky do Československa. Dlouhou dobu projížděli rozstřílenou Evropou, než se do Čech vůbec dostali. Tam kde nebyly mosty, museli z tzv. trailerů tanky vyložit, pak s nimi samostatně řeku přebrodit, a nakonec znovu zpátky techniku naložit a pokračovat v cestě. Celý proces se pak ještě několikrát opakoval. Při putováním se mu z kapsy vytratil papírek s adresou anglické dívky Trudy, s kterou se na ostrovech seznámil a několikrát sešel. Nikdy potom se už se sympatickou a inteligentní ostrovanku neshledal. Když slavnostně překračovali hranice Československa, zbavovali se všech svých granátů. Rozhazovali je slavnostně kolem sebe a euforicky pálili pánu bohu do oken. Jeden granát si ale Jan Martínek přece ještě ponechal – doputoval s ním nakonec až domů do Slezska. Armádu opustil 23. prosince roku 1945. Na Štědrý den pak se svým dobrým polským kamarádem odpálili v Milíkově ušetřený granát. S posledním výbuchem tak uzavřel epizodu druhé světové války, na kterou ale nikdy, nikdy nezapomněl.