Jan Martínek

„Než jsme odjížděli z Anglie, tak jsme se v Londýně potkali s prezidentem Benešem a s Janem Masarykem, ministrem zahraničních věcí. Ten se s námi rozloučil a popřál nám vydržet do konce války, že brzy bude konec války.“

„Byl takový klid a já si říkám, že je to pro mě chvíle, kdy bych mohl zdrhnout, a tento moment jsem využil. Samozřejmě jsem měl uniformu. Kdybych měl civilní oblek, bylo by to pro mě docela snadnější. Tak jsem viděl pár civilních lidí, snažil jsem se k nim dostat. I am no Germany, I am Czechoslovak! Nejsem Němec, ale jsem Čech. Mohli to pochopit, ale nemuseli. Tak mě vzali do stodoly a já jsem tam tři dny seděl v uniformě. Jídlo mi tam přinesli. A ty granáty, fronta se tam tak motala a čekal jsem, jak to (skončí)... Buďto to tady vpálí do stodoly – bylo tam seno, sláma – a to bude můj konec... Přežil jsem to.“

„Samozřejmě, že mezitím rodiče podepsali tu foglistu a já, aniž bych něco podepisoval, mám tam doklad, tak jsem musel do německé armády. Odvedený jsme byl v Hlivicích. Po odvodu jsem měl dovolenou a měl jsem nastoupit do německé vojenské služby a já ten termín zase propásl. Nenastoupil jsem, tak jsem měl zase takové potíže, že mě okamžitě chtěli zavřít a tak dále. Ale zůstalo to tak, že jsem musel zase v nejkratší době do armády nastoupit.“

„Teprve za dva roky jsem dostal dovolenou na týden, že jsem mohl jet domů. Týden a měl jsem se zase vrátit zpátky na toto místo. Za dva roky jsem přijel domů, týden prošel a já jsem se nikde nehlásil a nejel jsem zpátky. Za čtrnáct dní jsem tam měl policii, hned mě vzali do Jablůnkova na pracovní úřad, že musím okamžitě odjet zpátky tam, jak jsem působil.“