Lubomír Martínek

„V té době, když já jsem tam byl, tak myslím, že tam byla docela zajímavá konstelace toho intelektuálna českýho. Byly tam tři jakoby póly - jeden představoval Tigrid se svým Svědectvím, to byla taková politická záležitost, druhej pól představoval Antonín Liehm, kterej dělal Lettre Internationale, velmi dobrý časopis, já jsem mu překládal pro Sto padesát tisíc slov, takže to byla i částečně obživa. Samozřejmě mně nejbližší byl třetí pól - Jiří Kolář. Každý z těchhle pólů měl okolo sebe volný společenství lidí, který se samozřejmě všichni mezi sebou znali. Ty, co měli zájem spíš o výtvarný umění, tak byli u Koláře než u Tigrida, ty, co byli spíš politicky orientování, tak se víc sdružovali okolo Svědectví.“

„Z vedlejšího kupé chodil kouřit takový hrozně tlustý Němec a z dalšího kupé holka. Když jsme tam už takhle byli poněkolikátý, tak jsme se s tou holkou začli pošklebovat tomu příšernými tlouštíkovi. Takže slovo dalo slovo, takový lámaný anglický slovo dalo lámaný anglický slovo, sesedli jsme se v kupé a z tý holky se vyklubala Francouzka a ptala se mě, kam jedu. Já říkám: ,Do Paříže.‘ Samozřejmě jsem jí neříkal, že emigruju, se neshodím. Takže jsem se jí ptal, jestli by nevěděla o nějakým levným hotýlku, jak to tam chodí, jaký jsou možnosti. Ona mi dala nějaký adresy. Přijeli jsme na Gare de l'Est, ona říká: ,Počkej, počkej, něco mě napadlo. Sedni si tady, dej si kafe, já za chvilku přijdu.‘ Já jsem si dal kafe, naštvanej, protože to stálo tři franky, to byla asi dvacetina mejch peněz. Za chvíli ona přišla, říkala: ,Je to dobrý, je to zařízený, pojď!‘ Tak jsem ji jak ovce následoval, ona mi představila svýho bráchu. Brácha říkal: ,Jo, dobrý, slyšel jsem, my jedeme na prázdniny, tak tady máš klíče od bytu a jdi bydlet!‘ Takže jsem za tři hodiny v Paříži měl krásnou garsoniérku pro sebe na čtrnáct dní. Jsem říkal: ,Ty Francouzi jsou docela slušný lidi, ale to není možný, to musel být nějaký omyl, takhle to nemůže fungovat.‘ Jsem tam seděl na posteli, jenom jsem vejral, co teda bude dál, že to není možný, takovýhle věci prostě nesměj existovat, to by člověk propadl optimismu. Samozřejmě, za chvilku zvonek, tam stál ten brácha: ,Já to chápu,‘ už jsem si bral svoji taštičku, že odcházím. On říkal: ,Tak jsem o tom přemýšlel, to je blbost, teď bude Silvestr, ty tady budeš sám, to by ses tady nudil, pojedeš s náma do Fontainebleau!‘ Takže za dvě hodiny jsme jeepem dojeli do vily ve Fontainebleau, kde byla zlatá mládež.“

„Existuje jakási zvláštní představa, že snad emigrant, buď se mu jednoduše vyčítá, že šel za lepším, já teda po zkušenosti devadesátých let a po roce 2000 nevím, kdo tohle má právo emigrantům vyčítat. Jako dělá tady snad někdo něco jinýho, než že jde za lepším? Tenhleten argument mně nepřipadá příliš pádný. Když se emigrantům vyčítá, že by měli být nějaký lepší, tak já nevidím důvod, proč by měli být lepší. Emigrace je stejně rozsáhlý fenomén, stejně rozsáhlá skupina jako každá jiná skupina - jsou tam ničemové, jsou tam zloději, jsou tam podvodníci, jsou tam kariéristi, jsou tam senzační lidi, jsou tam dobrodruzi, jsou tam podnikatelé, jsou tam různý generace... Proč by měli být emigranti lepší než populace, ze který pocházej?“

„Tam je ta pekelná česká záležitost, že je strašný rozdíl, jestli je člověku v takových těch klíčových historických okamžicích, jako je osmačtyřicátý, osmašedesátý, jestli mu je čtrnáct, nebo sedmnáct, nebo dvacet. Najednou se stíraj generace, no a mě tahleta hloupost zastihla ve čtrnácti letech, což bylo dost pitomý, protože to je takový to nejzjitřenější, mírně historický období. V osmašedesátým se ještě nic podstatnýho nedělo, v patnácti už jsem dělal intifádu tady za Národním muzeem, házení kamenů a takovýhle taškařice. Nicméně tam byly velmi nepříjemný takový proměny - přechod ze školy na střední školu, proměny profesorů a proměny sousedů a takoví ti blbečkové, kteří se zapřísahali, že se v životě neohnou a ,Chlapci, braňte se a vzdorujte! Já se neoholím, dokud Rusové neodejdou!‘, a za rok už mě lámali do SSM. Tam to nalomení, ten začátek byl takový dost eklhaftový. Nicméně dodatečně jsem za tuhletu lekci dost vděčný, protože mám pocit, že jsem velmi získal náskok před ostatníma, že jsem velmi rychle pochopil, nějak v sedmnácti, osmnácti jsem měl zhruba jasno, jak je daný rozložení povah ve společnosti. Pak mně ještě chvíli trvalo, než jsem zjistil, že je to konstanta, že se s tím vlastně nedá nic moc dělat, že počet těch sráčů a pakáže je zhruba pořád stejný a potom dodatečně při tom mým životě a pobývání po světě že to je v různých kontextech velmi podobný všude jinde."