Lubomír Martínek (* 1954)

Lubomír Martínek (*1954)

„Nikomu nezazlívám, když se zlomí pod skutečným tlakem. Ale dodnes vidím, jak málo stačí na lidi zatlačit, co s nima může udělat jenom mírný pokles životní úrovně nebo poškození jejich sociálního statusu. Kdysi mi to připadalo odporný, dneska mi to připadá groteskní.“

Prozaik, esejista a překladatel Lubomír Martínek se narodil 9. května 1954 v Českých Budějovicích. Dětství však prožil v Praze, kam se s matkou odstěhoval poté, co se mu v roce 1955 zabil otec. Pochází z rodiny malých živnostníků. „Děda byl hospodský ve Vršovicích. Po dokončení základní školy nevěděl, kde má dál pokračovat ve studiu, a nakonec se přihlásil na střední průmyslovou školu strojnickou, obor automatika – optika. Průmyslovku bral jako nouzové řešení, neměl vynikající studijní výsledky a navíc poznal, že v tehdejší době nemělo cenu studovat ty obory, které by ho zajímaly. „Já jsem nechápal, jak se někdo může snažit jít na jazyky nebo filozofii v roce 71, 72 nebo 73.“

Politické události konce šedesátých let

Ve čtrnácti letech, kdy přestupoval na střední školu, došlo k srpnovým událostem roku 1968. Okupace tehdy byla pro Lubomíra Martínka dobrodružstvím, sám použil slovo „western“. Tenkrát ještě politický vývoj nesledoval, víc se zajímal o demonstrace až v roce 1969. „Já jsem si četl svýho Jacka Londona a vůbec mě nezajímalo nějaký pražský jaro, pak jsem si přečetl Artura Londona a už to bylo jiný.“

Lubomír Martínek vzpomíná na tehdejší dobu a události: „Tam je ta pekelná česká záležitost, že je strašný rozdíl, jestli je člověku v takových těch klíčových historických okamžicích, jako je osmačtyřicátý, osmašedesátý, jestli mu je čtrnáct, nebo sedmnáct, nebo dvacet. Najednou se stíraj generace, no a mě tahleta hloupost zastihla ve čtrnácti letech, což bylo dost pitomý, protože to je takový to nejzjitřenější, mírně historický období. V osmašedesátým se ještě nic podstatnýho nedělo, v patnácti už jsem dělal intifádu tady za Národním muzeem, házení kamenem a takovýhle taškařice. Nicméně tam byly velmi nepříjemný takový proměny – přechod ze školy na střední školu, proměny profesorů a proměny sousedů a takoví ti blbečkové, kteří se zapřísahali, že se v životě neohnou a ,Chlapci, braňte se a vzdorujte! Já se neoholím, dokud Rusové neodejdou!‘, a za rok už mě lámali do SSM. Tam to nalomení, ten začátek byl takový dost eklhaftový. Nicméně dodatečně jsem za tuhletu lekci dost vděčný, protože mám pocit, že jsem velmi získal náskok před ostatníma, že jsem velmi rychle pochopil, v sedmnácti, osmnácti jsem měl zhruba jasno, jak je daný rozložení povah ve společnosti. Pak mně ještě chvíli trvalo, než jsem zjistil, že je to konstanta, že se s tím vlastně nedá nic moc dělat, že těch sráčů je zhruba pořád stejně, a že dodatečně při tom mým životě a pobývání po světě to je v různých kontextech velmi podobný všude jinde.“

Vyjadřuje údiv nad tím, jak málo stačí, aby lidi změnili své přesvědčení. „Nikomu nezazlívám, když se zlomí pod skutečným tlakem. (…) Ale viděl jsem, vlastně vidím dodneška, jak málo stačí na lidi zatlačit, co s nima může udělat jenom mírný pokles životní úrovně (…) nebo poškození jejich sociálního statusu. V tý době mi to připadalo odporný, dneska mi to připadá groteskní.“

Underground

Během studia na střední škole si našel partu kamarádů. „Hledal jsem nějakou svoji zlobivou partu a to byly pochopitelně máničky, takže takový pěšácký underground.“ Nechal si narůst dlouhé vlasy. „Buzerace byla permanentní. To bylo pořád – mánička, občanka, kontroly průkazu. Takový zadržení v Konviktský o půlnoci kvůli nějaký kravině. To byla systematická odporná šikana.“

„Dodělal jsem průmyslovku, samozřejmě nový problém: jak nejít na vojnu.“ Ke konci sedmdesátých let bylo velmi obtížné získat tzv. modrou knížku, našel si proto náhradní vojenskou službu. „Šel jsem pracovat do ČKD, do Kompresorů ve Vysočanech, což bylo další místo undergroundu. Tam ty máničky jezdily, vlasy vlály za ještěrkou.“ Vojenská služba tak trvala jen pět měsíců. „To byla sranda, to bylo pět měsíců v kasárnách, škrábání brambor. To se odstálo na jedné noze.“

„Potom jsem zoufale toužil po takových ideálních zaměstnáních, jako je kulisák. Chtěl jsem se navlíknout do takových těch fajnových divadel, jako byl Činoherní klub, Zábradlí. Už jsem byl prstíčkem zaháknutý na Zábradlí, ale ještě tam nebylo volno. Takže já jsem musel furt nepracovat, abych byl k dispozici, až se to místo uvolní. Takže tam bylo furt riziko paragrafu příživnictví a tyhlety voloviny. Takže potom jsem se dopracoval na kulisáka.“ V Divadle Na zábradlí pracoval v letech 1977 až 1979.

Emigrace

Když bylo Lubomíru Martínkovi pětadvacet, rozhodl se pro odchod do emigrace. „To bylo takový zoufalství! Když tady zkejsnu, co budu dělat, to se oběsím. Dobře, proč ne. Ale oběsit se můžu i jinde. Než se oběsím, tak se půjdu někam rozhlídnout. Všichni jsme si vždycky žádali o devizáky. Ono to spadlo do doby asanace, takže já předpokládám, že jsem se svezl s proudem takovýho toho ozdravování, vyčišťování, průvanování. Já to nemůžu doložit, nemůžu to dokázat, nepátral jsem po tom v žádných dokumentech, pokud vůbec nějaký dokumenty, který by se mě týkaly, existujou. Ale předpokládám, že to byl takový ten samospád.“

Z Prahy odjel 25. prosince 1979 vlakem do Paříže. „Já jsem ani vlastně přesně nevěděl kam. Já jsem věděl zhruba, co nechci, a přibližně jsem věděl, co bych si přál. Já jsem věděl, že nechci do německy mluvící země, protože to mně připadalo příliš blízko, moc stejný, když už někam jedu, tak ať je nějaká změna. Ačkoliv jsem byl v tý době pochopitelně takový amerikanofil, tak Amerika mně připadala příliš drsná a vzdálená, a jako jet se tam podívat, to ano, ale žít tam, to jsem instinktivně cítil, že to není to nejpřitažlivější. Takže jsem si řekl, no tak pojedu do Francie, Paříž… Mě totiž nezajímaly moc země, mě zajímaly města – Paříž, Londýn, Amsterdam. Tak jsem si říkal, že zkusím Paříž, když nepůjde Paříž, že pojedu do Londýna, když nepůjde Londýn, že půjdu do Amsterdamu, Stockholmu, eventuelně potom do Kanady, kdyby mi to vůbec nikde nevyšlo.“

Matce ani nevlastnímu otci o tom, že hodlá emigrovat, neřekl. S prvotní orientací v Paříži mu pomohla Francouzka, se kterou se seznámil ve vlaku. „Z vedlejšího kupé chodil kouřit takový hrozně tlustý Němec a z dalšího kupé holka. Když jsme tam už takhle byli poněkolikátý, tak jsme se s tou holkou začali pošklebovat tomu příšernými tlouštíkovi. Takže slovo dalo slovo, takový lámaný anglický slovo dalo lámaný anglický slovo, sesedli jsme se v kupé a z tý holky se vyklubala Francouzka a ptala se mě, kam jedu. Já říkám: ,Do Paříže.‘ Samozřejmě jsem jí neříkal, že emigruju, se přece neshodím. Takže jsem se jí ptal, jestli by nevěděla o nějakým levným hotýlku, jak to tam chodí, jaký jsou možnosti. Ona mi dala nějaký adresy. Přijeli jsme na Gare de l‘Est, ona říká: ,Počkej, počkej, něco mě napadlo. Sedni si tady, dej si kafe, já za chvilku přijdu.‘ Já jsem si dal kafe, naštvaný, protože to stálo tři franky, to byla asi dvacetina mých peněz. Za chvíli ona přišla, říkala: ,Je to dobrý, je to zařízený, pojď!‘ Tak jsem ji jak ovce následoval, ona mi představila svýho bráchu. Brácha říkal: ,Jo, dobrý, slyšel jsem, my jedeme na prázdniny, tak tady máš klíče od bytu a jdi bydlet!‘ Takže jsem za tři hodiny v Paříži měl krásnou garsoniérku pro sebe na čtrnáct dní. Jsem říkal: ,Ty Francouzi jsou docela slušný lidi, ale to není možný, to musel být nějaký omyl, takhle to nemůže fungovat.‘ Jsem tam seděl na posteli, jenom jsem vejral, co teda bude dál, že to není možný, takovýhle věci prostě nesměj existovat, to by člověk propadl optimismu. Samozřejmě, za chvilku zvonek, tam stál ten brácha. Říkám: ,Já to chápu,‘ a už jsem si bral svoji taštičku, že odcházím. On říkal: ,Tak jsem o tom přemýšlel, to je blbost, teď bude Silvestr, ty tady budeš sám, to by ses tady nudil, pojedeš s náma do Fontainebleau!‘ Takže za dvě hodiny jsme jeepem dojeli do vily ve Fontainebleau, kde byla zlatá mládež.“

Život v cizině

Lubomír Martínek ve Francii požádal o azyl. Dostal potvrzení o tom, že je žadatel o azyl. Azylové řízení trvalo půl roku. „Já jsem tam uváděl takový ty důvody, to moje přicmrndávání do undergroundu a nějaký zlobení s policajty a jako důvod pro udělení azylu to v tý době stačilo.“ Přes nové francouzské přátele získal bydlení ve studentském bytě. Pracoval jako malíř, stěhovák, myl nádobí apod., ale také překládal. Později si ve čtvrti Belleville koupil malý byt na hypotéku. „Do Belleville jsem se zamiloval, protože to byla ta nejnádhernější, kosmopolitní, úžasná čtvrť. Největší moje cesta.“ Brzy začal cestovat, již v roce 1980 odjel na karibský ostrov Guadeloupe. Emigrace byla pro Lubomíra Martínka dobrodružství, stesk po domově necítil. „Mně to na začátku všechno připadalo senzační, ne že by to bylo tak fantastický, ale všechno bylo nový, nový tváře, nový lidi, nový slovíčko, nový jídlo. Furt bylo něco. Dneska už nechápu, jak jsme to fyzicky vydrželi.“

Podle Lubomíra Martínka existovaly v Paříži tři emigrantské póly. První pól byl politický, představoval ho Pavel Tigrid a jeho exilový časopis Svědectví. Druhý pól představoval Antonín Liehm, který vydával kulturní revue Lettre internationale. „Mně nejbližší byl třetí pól – Jiří Kolář.“ S Jiřím Kolářem spolupracoval na vydávání edice Revue K, v letech 1986 až 1991 ji vedl. Postupně také začal publikovat v různých exilových časopisech. „Začal jsem něco smolit, trošku systematičtěji, což neubírá na chybách mých juvenilií.“

Návrat do Čech

Poprvé se Lubomír Martínek do Čech vrátil krátce po sametové revoluci, 5. ledna 1990. „To bylo úžasný sáhnutí si na Freuda. To byla úžasná, bezvadná zkušenost, protože já to s tím Freudem pořád nemám vyřešený, do jaký míry on má pravdu, kde se přeceňuje. Já mám pocit, že pan Freud našel klíč k jedný místnost a myslí si, že má šperhák na všechny. Ale skutečně něco z týhletý roviny existuje, přejezdem těch hranic se to podvědomí skutečně vyvalilo. Najednou ta paměť funguje úplně jiným způsobem. Tam byly takový halucinační stavy, kdy já jsem přijel na to Zábradlí, kde jsem kulisačil, a tam byly přestupovaný fyzikální zákony – sedačky nebyly víc osezený za deset let, byly stejný, v popelníku ležel můj vajgl, který jsem si přesně pamatoval, že jsem ho tam típnul. Bedna na nářadí, který byla na Malostranským náměstí, byla přesně stejně shnilá jako v okamžiku, kdy jsem odjížděl. Prošel jsi okolo baráku, kde jsi kdysi bydlel, na těch cedulkách zvonků byly stejný jména. Otevřel jsi dveře a vyvalil se na tebe stejný smrad zelí. S touhletou chuťovou a čichovou pamětí se prostě valily neuvěřitelný věci, takže zkušenost bezvadná.“

Do České republiky pak pravidelně dojížděl po celá devadesátá léta. Natrvalo se vrátil v roce 2000, usadil se u Dobříše.

Pro Post Bellum podle nahrávky Adama Drdy zpracoval Vladimír Kadlec v roce 2011