Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Na setkání s bratrem čekala 40 let
narozena 16. května 1940 v obci Háj ve Slezsku
po válce chodila do Sokola
celý život pracovala v obchodě
bratr Bedřich Gavalčík po únoru 1948 emigroval do Německa a roku 1953 našel nový domov v Kanadě
poprvé mohla navštívit bratra v Kanadě v roce 1990
„Měli jsme snad to štěstí, že moje maminka pocházela z menšího zemědělství a dědeček jí podporoval. Měli jsme mléko i brambory a zeleninu, kterou jsme si vypěstovali,“ vzpomíná dnes osmdesátiletá Božena Martiníková na své dětství.
Narodila se 16. května 1940 v obci Háj ve Slezsku, která leží asi třináct kilometrů východně od Opavy, konkrétně v osadě Smolkov. „Na samotě u lesa,“ popisuje Božena, jak její vnoučata říkají rodnému domu. Se sestrou Oldřiškou byly dvojčata, což byla v tu dobu vzácnost, a v době jejich narození byli jejich starší bratři už téměř dospělí. „Dětství jsme měli skromné, ale krásné, zahrnuté láskou,“ vzpomíná.
Na život za války má jen pár vzpomínek, například tu, jak s rodinou museli opouštět dům, když Němci zkoušeli svoje zbraně. „Museli jsme putovat několik kilometrů od domova. Jenom z vyprávění vím, že maminka nás s kočárkem vezla zpátky, celý den jsme byli mimo domov,“ říká Božena. Jejich dům byl - ve válečných letech naštěstí - celý podsklepený a sloužil jako úkryt mnoha dalším lidem, navíc se v něm dalo i vařit.
„Pamatuju si, jak mi maminka dávala tvrdý chléb posypaný krystalovým cukrem a pokapaný kávou. To jsme jedli ve sklepě,“ vzpomíná Božena.
Do školy začala chodit až po osvobození, konkrétně v roce 1946. Ve stejném roce začala navštěvovat i Sokol. „Chodila jsem tam každý čtvrtek, kdy jsme měli cvičení. Po válce se cvičilo v dřevěném baráku u hospůdky, ve Smolkově bylo všechno vypálené, nebyl žádný sál,“ popisuje Božena.
Když v roce 1953 umřel Boženin tatínek, zůstala se sestrou a maminkou sama. „Sestra musela do práce, protože maminka zůstala s důchodem 300 korun,“ vysvětluje Božena. Nabídku ale dostala i ona sama, konkrétně šéf místního obchodu jí přes maminku nabídl, aby šla do učení do Pelhřimova se zaměřením na obchod. Kurz už asi půl roku běžel, součástí bylo i internátní ubytování. A tak se Božena vyučila na obchod. „A tam jsem prožila téměř padesát let,“ říká dnes.
Velkou pomocí v rodině byli také dva bratři. Když maminka chodila pomáhat dědečkovi na pole, měli za úkol hlídat své sestry. „Bylo to za války, blížily se Vánoce a Němky s kbelíkem kráčely a nesly si kapra. Maminka byla smutná, že my asi kapra mít nebudeme. Odkud by taky, Češi ryby nedostávali,“ vzpomíná na období války Božena. Na dobu, kdy zimy byly opravdové, tuhé a led byl hrubý.
„Najednou se bratr ztratil. Někde si našel pytel a sekyrku, proběhl okolo tratě a mířil na jisté místo, kde dříve chodil bruslit. A kousek dál byl most, kde hlídali dva Němci. On přesto z lítosti k mamince riskoval, plazil se několik metrů až k místu, kde věděl, že ryby jsou. Prosekal led a tahal je, měl jich celý pytel, už je ani nemohl unést. Kdyby ho Němci zahlídli, tak bylo v zákoně Němců, že ho mohli hned zastřelit. V tomto místě už nesměl být,“ popisuje.
Bratrovi se přesto podařilo i s pytlem plným ryb dostat pryč, a protože byl blíže domu dědečka, který bydlel na opačném konci vesnice, došel v noci tam. „Dědečka tím překvapil, co tam dělá a ještě má kapry,“ říká Božena. Její bratr se proto u dědečka na kamnech rozehřál a potom se společně vydali domů, ovšem cestou rozdávali nachytané kapry. „Dědeček s ním tajně v noci ty ryby roznášel po svých nejbližších, po rodinách. A taky bratra dotáhnul až domů, kdy maminka už vůbec nevěděla, kde je. Moje teta, která zemřela před dvěma lety, vzpomínala, že to byly nejkrásnější válečné Vánoce,“ vypráví Božena.
„Maminka byla šťastná, že jsme měli kapry, ale nikde jsme to nesměli říct, ani ve škole. To všechno bylo tajné. Kdyby se to dozvěděli Němci, tak by nás určitě potrestali,“ dodává.
Boženin bratr si už jako kluk, ve věku čtyř nebo pěti let, vyráběl ze špulek od nití letadla. Po válce se vyučil obchodním příručím a později začal pracovat jako skladník na nádraží. „V té době to ještě byla budoucnost - sklad, velkoobchod,“ vysvětluje Božena. V té době se také jeho nejlepším kamarádem stal jistý Sedláček z místní četnické stanice, společně jezdili například lyžovat na hory.
Když přišel rok 1948, přihlásili se společně jako branci s tím, že by se rádi dostali k tryskáčům v armádě. „Oba absolvovali aeroškolu. Létat jezdil do Krnova, kde si dokonce našel podnájem, aby tam mohl být denně. Zaměstnání si našel ve Strojosvitu a pracoval tam. Asi půl roku,“ vysvětluje Božena. Když školu ukončili, podali si přihlášku do Prešova, kam ho přijali. K vysněným tryskáčům ale nakonec přišlo zamítavé stanovisko a nastoupit nemohli.
V roce 1950, někdy v březnu nebo dubnu, vzpomíná Božena, se na velikonoční Bílou sobotu bratr rozloučil a řekl, že jede do Benešova a poté s kamarádem Sedláčkem od četníků lyžovat. „Bohužel, odjel vlakem z Háje a víckrát už se nikdy nevrátil,“ říká Božena.
Podle Boženy odjeli hned na Šumavu a snažili se překročit hranici. „Celou neděli, celé pondělí se plazili, šli lesem. Bohužel můj bratr padl únavou. Až v úterý ho tam sedlák našel doslova umírajícího se zápalem plic a samotného,“ vypráví Božena. Německý sedlák ho naložil a odvezl na první četnickou stanici. Odsud byl převezen nejprve do německé nemocnice, později do lágru v Mnichově. Tam pobýval asi rok a půl.
Když později jeho kamarád Sedláček vysvětloval, proč tam Boženina bratra nechal samotného, řekl, že si myslel, že už je mrtvý. Boženin bratr uměl hezky kreslit a právě díky tomu se později z lágru vykoupil a mohl si v Německu najít obživu. „Alice Masaryková, která v té době žila v Torontu, mu pomohla k penězům,“ popisuje Božena.
Problém byl také s tím, že její bratr nemohl domů psát dopisy. Přeci jen první, který přišel, měl být podle tehdejších pravidel odevzdán na četnickou stanici. Do tří let měl svůj obchod. V Německu na náklady státu vystudoval vysokou školu, konkrétně architekturu. „V Německu po válce nebylo odborníka, jenom emigranti,“ popisuje Božena s tím, že její bratr měl dar od přírody a uměl hezky kreslit.
Nakonec se bratr dostal právě do kanadského Toronta. „Příběh mého bratra skončil tak, že se v roce 1953 oženil, v tom roce také umírá náš otec, a posledním transportem, který směřoval s emigranty z Německa do Kanady, mohl odjet,“ vzpomíná Božena. Její bratr se totiž přihlásil na dálniční práce v Torontu, a tak mohl odjet.
V té souvislosti vzpomíná Božena na vysílání rádia Svobodná Evropa. „V sedm hodin ráno, kdy jsme šly do školy, natočil tatínek Svobodnou Evropu a říkal: ‘Holky, ticho ve škole, nesmíte nic říkat, o ničem nevíte,’“ vzpomíná Božena na otcovo varování. Právě skrze vysílání mohli slyšet pozdravy od bratra. „Každé ráno se to poslouchalo. Maminka byla díky Svobodné Evropě klidnější. A teď se jenom toužilo, až přijde doba, kdy ji pustí,“ říká Božena. To se stalo v roce 1967, kdy už její maminka byla důchodkyně a u bratra strávila půl roku. Později žádala i sama Božena, ale bezúspěšně i přes to, že měli po úřadech několik známých. „Nikdo neměl odvahu mi to podepsat. Já se nedivím,“ říká dnes.
Božena žádala opakovaně, a když se jí v roce 1968 narodil syn, ještě před osudným srpnem vypadala situace tak, že do Kanady skutečně poletí. „Po drátě slyším Dubčeka, dával naději. V porodnici jsem [syna] držela v náručí a měla plány, že můžu jet do Kanady. Věděla jsem, že ho umístím u své sestry v Hrabyni. Takové byly plány, ale bohužel, přišel srpen a mé plány byly ty tam,“ vzpomíná Božena na okupaci. „Můj bratr asi třikrát čtyřikrát každý rok posílal pozvání, muselo to být podložené právníkem a také valutou, aby mě pustili. Ale bohužel. ‚Váš pobyt je nežádoucí,‘“ vzpomíná.
Sama to v Československu za totalitního režimu neměla jednoduché. „Myslela jsem si, že snad je nějaká spravedlnost, ale asi nebyla. Když se můj syn hlásil na práva, tak už mi předem řekli, proč tam jde, s tím éčkem, že máme emigranta. Nedostal se, nakonec vystudoval ekonomku. A možná je dneska šťastný,“ hodnotí s odstupem Božena.
Svůj sen si Boženin bratr nakonec splnil až v Kanadě, kde létal, měl dokonce i své soukromé letadlo. To se mu bohužel stalo osudným, když v roce 1994 při pádu letadla zemřel. V plánu měl přitom podívat se ještě domů, do České republiky. „Ten příjezd oddaloval. Říkal, že ještě politice nevěří. Nečekejte mě, přijdu okolo trati z nádraží,“ vzpomíná Božena na jeho slova.
Když má Božena odpovědět na to, jaké je její životní krédo, říká, že se od mládí snažila vracet lásku a něčím se obětovat. „A celá léta tvrdím, a tvrdím to i dnes, že bych chtěla být hodně bohatá, abych mohla rozdávat. A věřte, co komu dáte malého, to se vám desetkrát vrátí. A po čem toužíte, se splní i za čtyřicet let,“ uzavírá.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: The Stories of Our Neigbours
Příbeh pamětníka v rámci projektu The Stories of Our Neigbours (Hana Mazancová)