Božena Martiníková

* 1940

  • "První můj zážitek byl, kdy se mi narodil v roce 1968 syn. Po drátě slyším Dubčeka, dával naději. Už jsem v té porodnici, kdy jsem ho držela v náručí, měla plány, že můžu jet do Kanady. A už jsem věděla, že ho umístím u své sestry v Hrabyni. Takové byly plány, ale bohužel. Přišel srpen a mé plány byly ty tam. Můj bratr asi třikrát čtyřikrát každý rok posílal pozvání, muselo to být právníkem podložené, podložené také valutou, aby mě pustili, ale bohužel. Váš pobyt je nežádoucí. Až přišla revoluce, tak snad prvním jumbem jsem odjížděla do Toronta, abych se s bratrem setkala."

  • "Můj mladší bratr, bylo to za války... Když maminka byla smutná, že se blíží Vánoce a Němky s kbelíkem kráčely a nesly si kapra, že my asi kapra mít nebudeme. Odkud by taky, Češi ryby nedostávali. Najednou se můj bratr ztratil. Někde si našel pytel a sekyrku a ztratil se. Proběhl okolo tratě pod viaduktem a směřoval přímo, mířil na jisté místo, kde chodil dříve bruslit. Zimy byly opravdové, byly tuhé, led byl hrubý. A kousíček dál byl most, kde hlídali dva Němci. On přesto toto riskoval, z té lítosti k mamince se plazil několik metrů pod viaduktem okolo trati, až se doplazil k tomu místu, kde věděl, že ty ryby jsou. Prosekal led a tahal ty ryby, říkal, že nevěděl vůbec, kolik jich je, že jich měl celý pytel, už je nemohl ani unést. Kdyby ho Němci zahlídli, ze zákona, to bylo v zákoně Němců, že mohli hned zastřelit. V tomto místě už nesměl být. No jemu se podařilo plazit v tom sněhu, opět ale blíže byl k dědečkovi. Tak došel v noci, už bylo opravdu pozdě večer, s tím pytlem těch kaprů a dědečka tím překvapil, co tam dělá a ještě má kapry. Ho zahřál na svých kamnech, řekl, odkud je má, že je kradl Němcům, tak to byla odvaha. Tak tajně dědeček s ním v noci ty ryby roznášel po svých nejbližších, po rodinách a taky jeho dotáhnul až domů, kdy maminka už nevěděla vůbec, kde je. Dodnes vzpomíná moje teta, která zemřela před dvěma lety, že to byly nejkrásnější válečné Vánoce."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Opava, 30.10.2019

    (audio)
    délka: 44:23
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy našich sousedů
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na setkání s bratrem čekala 40 let

Božena Martiníková, svatební fotografie
Božena Martiníková, svatební fotografie
zdroj: Archiv Boženy Martiníkové

Božena Martiníková, rozená Gavalčíková, se narodila 16. května roku 1940 v obci Háj ve Slezsku poblíž Opavy. Měla dva starší bratry Miroslava a Bedřicha a sestru - dvojče Oldřišku. Do školy nastoupila po konci války, konkrétně v roce 1946. Ve stejném roce začala navštěvovat Sokol. Po vyučení pracovala 50 let v obchodě. Její bratr Bedřich Gavalčík po únoru 1948 za dramatických okolností emigroval do Německa a později se dostal do Kanady. Maminka mohla Bedřicha navštívit v roce 1967. Pozvání k návštěvě od bratra dostala i pamětnice, po srpnu roku 1968 ale úřady veškeré žádosti o vycestování na Západ zamítly. Syna pamětnice nepřijali ke studiu práv právě proto, že v rodině byl emigrant. S bratrem Bedřichem se nakonec viděla až po 40 letech, po sametové revoluci.