Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Märtl (* 1947)

• narodil se 13. listopadu 1947 do německé rodiny z Mezipotočí v okrese Český Krumlov

• kvůli umístění otce do vyšetřovací vazby nebyla rodina v roce 1946 odsunuta

• mezi lety 1949 a 1953 byl jeho otec vyslán na nucené práce do jáchymovských dolů

• v roce 1967 rodiče a bratr František získali povolení k vystěhování do Německa

• Janova žádost o vystěhování byla v roce 1969 zamítnuta

• pracoval pro Lesní správu Vyšší Brod, měl propustku do hraničního pásma

• v roce 1984 byl neúspěšně kontaktován StB jako potenciální kandidát tajné spolupráce s vojenskou kontrarozvědkou

„Nikoho z našeho širokého příbuzenstva, strejdy, tety, babičky, dědy, jsem v životě neviděl,“ komentuje následky odsunu pro svou rozvětvenou rodinu z Mezipotočí na Českokrumlovsku Jan Märtl. Narodil se rok poté, co byla celá širší rodina vystěhována. Odsunu jeho rodičů a starších sourozenců zabránila vyšetřovací vazba uvalená na otce. Přestože se obvinění nakonec neprokázalo, o osudu rodiny bylo rozhodnuto. Odsun se nekonal. Märtlovi směli zůstat, ale ne tam, kde byli zvyklí. Stín kolektivní viny je vláčel sedm let námezdní prací na cizím statku a v jáchymovských uranových dolech, teprve pak jim bylo dovoleno vrátit se do místa, odkud pocházeli. Jediným příbuzným mimo nejužší rodinný kruh, kterého Jan Märtl poznal, byl matčin bratr. Poprvé se s ním setkal až kolem roku 1966.

Těžké loučení

Přestože Jan Märtl přišel na svět až rok po skončení odsunu, pocity, které v roce 1946 prožívali jeho blízcí příbuzní, zná z vyprávění rodičů a starších sourozenců: „Ono to bylo těžké loučení, jednak opouštíte svůj dům, svůj domov, opouštíte zvířata, ke kterým měli lidé úplně jiný vztah… Babička na vlek vylezla jako poslední, protože měla někde ve stodole zásobu řepy a okénkem házela dobytku řepu na rozloučenou, aby nebyl hlady.“ Mamince rudí gardisté nepovolili odvézt její šicí stroj Singer, bratr se nesměl domů vrátit ani pro klobouk. Všichni, kdo byli německé národnosti, byli nejprve shromážděni v internačním táboře ve Vyšném u Českého Krumlova. Odtud pak byli odváženi vlaky do Německa. „Místní obyvatelstvo se na tyhle přestěhované Němce dívalo asi jako se dnes dívá Evropa na emigranty z Asie, prostě byli nežádoucí, nikdo je nechtěl - ti lidi sami měli bídu, většina mužů, kteří byli ve válce, buď padla, anebo byla v zajateckých táborech, takže to byly jenom další hladové krky, které byly přidělené místním sedlákům,“ vysvětluje důvody nevlídného přijetí nových příchozích v poválečném Německu Jan Märtl. Jak ale vzápětí dodává, svou pracovitostí a nezdolností si odsunutí obyvatelé šumavského pohraničí postupem času vydobyli uznání starousedlíků a položili základy poválečné prosperity Bavorska.

Vysídlení a převýchova namísto odsunu

Zatímco celá široká rodina Märtlových byla odsunuta, zvláštním řízením osudu se rodičům a starším sourozencům Jana Märtla odsun vyhnul. V roce 1946 byl totiž otec Josef na základě falešného obvinění umístěn do vyšetřovací vazby. Když byl pak v roce 1947 z vazby propuštěn, byl už odsun obyvatel německé národnosti považován za dokončený. Matka a starší sourozenci Jana Märtla tak putovali z internačního tábora ve Vyšném na práci v zemědělství k sedlákovi do Zubčic na Českokrumlovsku. Tam je následoval otec. Poslední den na statku před nuceným stěhováním za prací do uranových dolů na Krušnohorsku zubčický sedlák, u kterého Märtlovi pracovali, odmítl rodině vydat bandasku s mlékem, na kterou měli každý den nárok. Plnou nádobu čerstvě nadojeného mléka raději vylil, než aby ji odcházející rodině přenechal. V roce 1949 se rodina jen s pár věcmi sbalenými v ranci přesunula do Krušnohoří. V obci Nové Zvolání jí byl přidělen dům v dezolátním stavu. Spalo se na zemi na slamnících a prasklinami ve zdech bylo možné zahlédnout hvězdy na noční obloze. „Krušným horám se ne nadarmo říká Krušné,“ vzpomíná Jan Märtl. „Když v zimě napadl sníh, byly vstupní dveře zapadané tak, že se muselo zezadu domu vyskočit oknem do sněhu a vyhloubit tunel do vchodových dveří.“ Otec Jana Märtla fáral pod velením sovětských důlních mistrů do uranových dolů čtyři roky. V dole nepůsobil jako vězeň, ale jako nucená pracovní síla. S pracujícími vězni se zde zřejmě vůbec nesetkal. V roce 1953 se Märtlovi mohli z Krušných hor do Mezipotočí po dlouhých letech vrátit. Do původního čtvercového statku tvořeného obytnou budovou, stájemi, stodolou a výminkem, pyšnícího se monogramem babičky Thekly Märtlové na štítě, se ale nastěhovat nesměli. Přidělený dvoupokojový byt v domě jiných odsunutých obyvatel měl být zřejmě trestem za to, že po válce také neodešli.

Vystěhování se zamítá

Další zvůle režimu následovala, když si rodina po návratu do Mezipotočí podala žádost o vystěhování do Německa. Zatímco povolení ke vstupu do Německa nebyl problém získat už v roce 1953, československé úřady žádost o vystěhování opakovaně odmítaly s odůvodněním, že to není v zájmu Československé socialistické republiky. Odchod sedmičlenné rodiny z vysídleného pohraničí by znamenal závažný úbytek pracovních sil v lokalitě, kam se dobrovolně stěhovalo jen málo zájemců. Dosídlení obce se nedařilo, a to i navzdory pobídkám ve formě dosídlovacích a pohraničních příplatků, přezdívaným lidově „pralesné“. Zhruba dvě třetiny původních domů tak byly koncem 50. let zbourány demoličními četami. Trosky domů pak zůstaly na místě mnoho let neodklizené.

Nepoznaný domov

Původně mělo Mezipotočí kruhovou náves lemovanou řadou domů, další pruh domů ubíhal směrem na Kájov k nádraží, v blízkém okolí stály osamocené statky. Dnes jsou v obci k vidění jen roztroušené samostatně stojící domy. Uprostřed návsi zůstala kaplička se zvonem, který v době války ukrýval otec Josef Märtl na statku, aby zabránil jeho roztavení pro potřeby německého válečného průmyslu. Na původní místo pak zvon umístil až v roce 1954. Do domu, který rodina obývala před rokem 1946 Jan Märtl mohl nahlédnout teprve v roce 2019. Noví majitelé ho tehdy pozvali dovnitř. „Musím říct, že se tam zastavil čas a to teď nemyslím ve špatném smyslu. Tam na mě dýchla doba, která možná byla před sto lety – starý sporák, stará kredenc, takový ten starý nábytek, tak jak to dřív v těch domech bylo. Byl jsem z toho nakonec trošku naměkko, to musím přiznat,“ vzpomíná na návštěvu nepoznaného domova Jan Märtl.

Vystěhování rodičů se povoluje

V roce 1967 se rodičům Märtlovým konečně podařilo získat souhlas s vystěhováním. Byli již oba v důchodovém věku a vyhlídky na penzi v Československu byly velmi mizivé – otci nebyly započítány předválečné a válečné roky odpracované na vlastním statku a matka jako žena v domácnosti neměla na penzi nárok. Bez finanční pomoci dětí by je tak v Československu čekala velmi nuzná léta. Díky pomoci matčina bratra Johanna Bürgera se podařilo v Německu sehnat rodičům vhodné bydlení a vyřídit potřebné dokumenty. Jan Märtl směl v prvních letech po vystěhování své rodiče navštěvovat jen s manželkou, děti musely zůstat v Československu jako záruka, že se oba zase vrátí zpět. K několikadenní návštěvě bylo kromě výjezdní doložky zapotřebí i notářsky ověřené pozvání, v němž se rodiče zavázali, že své hosty ubytují a zaopatří po celou dobu pobytu v zahraničí. Pocity ze své první návštěvy kapitalistického západu v srpnu 1968 popsal Jan Märtl následovně: „Nejhorší snad byl ten první dojem, kdy člověk viděl, že ta zem může být uklizená, že je všude pořádek, že se nestojí fronty, že jsou lidi usměvaví, že přijdete do obchodu a najednou skutečně zákazník je pán, že prodavači se k vám chovají velmi mile, jsou ochotní poradit a pomoct, zboží vám odnesou k autu, když si to přejete, a neberou to jako něco navíc… To první překročení hranice byl šok a zrovna tak návrat domů byl šok.“ Ten vedle zostřeného režimu na hranicích způsobila především přítomnost vojsk Varšavské smlouvy. „Možná nejhorší, co jsem zažil ve vztahu k režimu je takové to, že člověk musel dětem lhát a musel je upozorňovat: ‚Děti, tohle si říkáme jenom doma, prosím vás, nikde to neříkejte.‘ Když jsme se vrátili z Německa, tak jsme říkali: ‚Děti, nevyprávějte ve škole, co jste viděly.‘... Člověk musel hrát něco, co nechtěl,“ vzpomíná Jan Märtl. O tom, že by se z návštěvy rodičů do Československa později už nevrátil, vůbec neuvažoval. Jednak tu na něj čekaly děti a pak tu měl práci, která se mu stala koníčkem. Svou roli sehrály i ohledy na ostatní členy rodiny, které by tím vystavil značným omezením.  „Když to nejde legální cestou, tak to jinak nejde,“ říkal s přesvědčením. V roce 1969 podal žádost o vystěhování své rodiny. Byla zamítnuta.

Práce v hraničním pásmu

Jako zaměstnanec Lesní správy Vyšší Brod se po většinu svého pracovního života Jan Märtl pohyboval v hraničním pásmu, začínajícím na hrázi lipenské přehrady. Kontrolní hlídky často tvořili pohraničníci slovenské národnosti a kontrola povolení ke vstupu tak někdy přinášela i komické situace, například když auto označené rakouskou státní značkou „A“ hlídka špatně identifikovala a v telefonickém dotazu nadřízenému hlásila: „Súdruh veliteľ, sú tu akýsi Australania.“ Propustka do hraničního pásma byla privilegiem, které bylo obtížné získat, ale snadné pozbýt. Vydání bylo omezené na jeden rok a vyžadovalo vysokou míru spolehlivosti, při sebemenším prohřešku, jakým byla třeba hospodská rvačka lesních dělníků, byla propustka promptně odebírána. Dobře prověření jedinci pak mohli získat vstup do elektrickým drátem odděleného zakázaného pásma v doprovodu kulometem ozbrojeného příslušníka pohraniční stráže, který zodpovídal za návrat svěřených osob. Jen ti nejspolehlivější ze spolehlivých, označení rudou hvězdou na klopě, pak mohli vstoupit „za dráty“ i bez ozbrojeného doprovodu pohraničníků.

V hledáčku StB

Povolení ke vstupu za signální stěnu Jan Märtl nikdy nezískal, zato jej po návratu od rodičů z Německa v létě 1984 kontaktovali příslušníci Státní bezpečnosti a Vojenské kontrarozvědky s nabídkou tajné spolupráce. Jak dokládá Závěrečná zpráva spisu[1] s krycím označením Rolf, který byl na Jana Märtla krátce veden, odjeli s nepořízenou, když jim oznámil, že na takové věci jako pomáhat bezpečnostním orgánům nemá povahu. Jeho prověřování tak bylo ukončeno s odůvodněním, že se neosvědčil. Přestože později už setkání s tajnými agenty nepřikládal velkou váhu, po přijetí nové legislativy o zpřístupňování archivních materiálů StB v roce 2004 si Jan Märtl složku vedenou státní bezpečností na svou osobu vyžádal, aby získal informace o motivaci a cílech organizátorů nevyžádaného setkání v roce 1984. Získal tak i doklad o své morální bezúhonnosti, potvrzující, že se odmítl stát informátorem represivních složek režimu.

Otázka viny

Jan Märtl se k nespravedlivému zacházení, které jeho rodina v poválečných letech zažívala, staví s určitou dávkou pochopení: „Tenkrát byla taková doba, kdo mluvil německy, byl v uvozovkách uličník a je třeba se podle toho k němu chovat… Jedno se nedá oddiskutovat, tu válku někdo začal. S tím se nedá nic dělat… To je jedna strana věci. Ta druhá je otázka viny.“ Právě proto zdůrazňuje, že jeho otec se ničeho špatného nedopustil. V roce 1938 byl mobilizován do československé armády, kde se vůbec poprvé setkal s češtinou, kterou do té doby mluvit nepotřeboval. „Vyprávěl, že se tam učili české písničky a že jedna písnička začínala ‚Navrš polínka, zapal ohníček.‘ A on to říkal zajímavě česky: ‚Naršpolínka, zapalhníček,‘ prostě neuměl tu dikci,“ vypráví Jan Märtl. „Já si pořád myslím, že v lidském životě musí vyhrát ten, kdo se chová slušně. Někdy to trvá dlouho, to je pravda… Někdy vítězí ten, kdo dá první ránu, zdánlivě… Ale ten, kdo se dovede s lidmi bavit na nějaké bázi slušnosti, ohleduplnosti, vstřícnosti, nemůže být ten, který v životě prohrává, tomu nevěřím,“ uzavírá životní příběh své rodiny Jan Märtl.

 

 

[1] Citovaný výňatek ze spisu dostupný v sekci dodatečné materiály.