Anna Marxová

„Patnáctého srpna jsem nastoupila do Zlína a devatenáctého mi teprve bylo patnáct. To víte, ty začátky byly těžký, ale oni to měli tak propracovaný, to bylo tak vykoumaný... Napřed jsem šla do školy, tam jsem se učila všechny možný práce. Nejdřív jsem dělala takový zaklepávání kůže a pak jsem taky dělala v dílně, kde se dělaly dětský botičky. Pracovala jsem všechny možný práce a nakonec jsem se vypracovala na zručnou šičku svršků. V jedné dílně jsme dělali 1200 párů denně a já sama jsem jich ušila 400. A po práci jsme měli i legraci, chodili jsme do školy, jmenovalo se to Baťova škola práce. Chodili jsme na obědy a na tu dobu a na tu bídu, co byla ve válce, tak musím říct, že se snažili nás živit, jak co sehnali. Měli jsme hodně ryby, naučila jsem se tam jíst i rajská jablíčka, která jsem nejedla. Prostě snažili se, abychom měli všechno. Dokonce jsem si tam udělala i taneční, chodili jsme na společný obědy, sportovali jsme. Rodiče se o mě vůbec nemuseli starat. Jen jsem měla vojnu jak řemen. Museli jsme tam i vést účetnictví, za co jsme vydali. Nebo když jsme chtěli do kina nebo do divadla, museli jsme předložit lístek a měli jsme takovou knížku, kde jsme museli napsat třeba: ‚Prosím o laskavé dovolení jít do kina nebo do divadla.‘ Podle toho kam.“