Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Maryška (* 1890  †︎ 1976)

• narozen 18. května 1890

• vystudovaný učitel, učil v pohraničí v kritickém předválečném období

• člen protinacistické odbojové slupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme

• na podzim 1942 zatčen, vězněn na Pankráci, v Malé pevnosti Terezín a v Gollnowě

• soud v roce 1944 v Drážďanech, odsouzen k trestu smrti

• během bombardování Drážďan v únoru 1945 z věznice uprchl

• do konce války se ukrýval

• k rodině do Prahy se vrátil na začátku Pražského povstání, svědek událostí z té doby

• po zatčení M. Horákové krátce ukrýval jejího manžela Bohuslava Horáka

• zemřel v roce 1976

Jana Maryšku odsoudili nacisté za odbojovou činnost k trestu smrti. Na popravu čekal 64 dní ve věznici v Drážďanech, netušil, který den bude jeho posledním. Za bezesných nocí napjatě poslouchal, jestli neuslyší spásný hukot blížících se spojeneckých letadel. Naděje se proměnila v realitu v noci ze 13. na 14. února 1945, kdy začalo masivní bombardování Drážďan. 

Petiční výbor Věrni zůstaneme

Krátce po nacistické okupaci se Jan Maryška zapojil do odboje. Stal se jedním z členů odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme, která se hlásila, jak bylo patrné už z jejího názvu, k odkazu prvního československého prezidenta. Petiční výbor velmi úzce spolupracoval s Obranou národa, další významnou protinacistickou odbojovou skupinou. S Petičním výborem spolupracovala řada výrazných osobností, mimo jiné i Dr. Milada Horáková a její manžel Bohuslav Horák. Její činnost navázala na manifest Věrni zůstaneme, který se snažil obhájit suverenitu a celistvost republiky a vyšel nedlouho před německou okupací. Podepsala ho nejen řada významných osobností té doby, ale postupně i víc jak milion Čechů. V prvních letech po okupaci se členové Petičního výboru zapojili do přímého odporu proti nacistům, jejich činnost spočívala především ve špionážní činnosti a přímém napojení na odboj v Londýně. Vojensko-hospodářskou špionáž měl provádět i Jan Maryška. Pravděpodobně spolupracoval přímo s vedením Petičního výboru, jeho blízkým přítelem byl František Andršt, vůdčí osobnost výboru. Jan Maryška mu měl slíbit, že se postará o jeho ženu a syna v případě, že Andršta zatknou, a svůj slib po válce splnil.

Na jednom z domů v ulici Anny Letenské na pražských Vinohradech je pamětní deska s šestadvaceti jmény, která patří vedoucím představitelům Petičního výboru. Všichni byli popraveni nebo zahynuli v koncentračních táborech. Na prvním místě je uvedeno jméno Františka Andršta – nacisté ho popravili na podzim 1941. V té době začalo gestapo postupně zatýkat všechny spolupracovníky Petičního výboru a v průběhu jednoho roku se jim podařilo Petiční výbor zcela zlikvidovat. Zatčen a o něco později odsouzen k trestu smrti byl i Jan Maryška. 

Učitelem v pohraničí

Jan Maryška se narodil v roce 1890, vystudoval učitelský ústav, kde se také seznámil se svou první ženou Rozálií. Brali se v roce 1913, o rok později se jim narodil první syn a následující rok vypukla první světová válka. Jan musel narukovat do rakousko-uherské armády a odjel na frontu. Tam utrpěl zranění, ze kterého se pak léčil v polním lazaretu v Uhrách. Rozálie tam za ním odjela a nakonec i zůstala jako ošetřovatelka. Domů se vrátila těhotná v roce 1917, Jana z armády propustili až v roce 1919. To už Rakousko-Uherské mocnářství neexistovalo a Jan se stal hrdým vlastencem nově založené Československé republiky. V té době také absolvent učitelského ústavu Jan Maryška nastoupil na své první učitelské místo v Českém Krumlově. A jeho profese se pro něj postupně stala i celoživotním posláním. Výsledky jeho práce ocenil i tehdejší prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Kromě výuky se ale zajímal i o společenské dění a komunální politiku, byl i jedním ze zastupitelů českokrumlovského okresního úřadu. Jeho pracovní úspěchy ale doprovázely osobní tragédie, v roce 1922 mu krátce po narození zemřela dcera a v roce 1926 i Rozálie. Dva roky předtím se jim narodila další dcera, Jan zůstal po Rozáliině smrti se třemi malými dětmi sám. Najal si pomocnici do domácnosti, ale po čase došel k zásadnímu rozhodnutí a znovu se oženil. Jeho druhá žena se jmenovala Olga a pro jeho tři děti se stala milující matkou. A zanedlouho se rodina znovu rozrostla, Olze a Janovi se narodila další holčička. V téže době složil zkoušky na školního inspektora a na pokyn z ministerstva školství se ujal vedení nově zřízeného školního okresu v Duchcově. 

Do Duchcova se Maryškovi přestěhovali v roce 1930, život tam byl ale o poznání složitější než v poklidném Českém Krumlově. Obě města sice ležela v pohraničí a většina tamních obyvatel mluvila německy, ale zásadní změna do vztahů mezi Čechy a Němci přišla s nástupem Adolfa Hitlera k moci. V Českém Krumlově ještě Maryškovi prožili dobu, kdy bylo soužití Čechů a Němců relativně bezproblémové. Po roce 1933 se ale situace v československém pohraničí začala měnit. Na duchcovském úřadě, kde byl Jan Maryška také jedním ze zastupitelů, sváděly politický boj demokratické strany s henleinovci. Vše vyvrcholilo zvolením sociálního demokrata Karla Schleina starostou. Politický boj postupně přerůstal v reálné bojůvky provokované Němci. Byl rok 1938 a vzájemné vztahy Čechů a Němců nemohly být horší. Dva dny před podpisem Mnichovské dohody Karl Schlein svého kolegu z úřadu Jana Maryšku varoval, aby Duchcov opustil. Německé tajné služby už měly hotové seznamy nežádoucích osob, jméno Jana Maryšky mělo v seznamu figurovat na jednom z prvních míst. Jan varování uposlechl a s Olgou a čtyřmi dětmi se překotně stěhovali do vnitrozemí. 30. září 1938 přišlo Československo o značnou část svého území. Součástí Velkoněmecké říše se stal i Duchcov a před nacisty musel uprchnout demokraticky smýšlející německý starosta Duchcova Karl Schlein.

Věznice Pankrác, Terezín, Gollnów, Drážďany

Rodině Jana Maryšky nakrátko poskytli azyl známí na venkově, ale Jan dostal nabídku pracovat na ministerstvu školství a rodina se stěhovala znovu, tentokrát natrvalo do Prahy. Netrvalo ale dlouho a i zbylou část českých zemí obsadili nacisté a Jan se ihned zapojil do odboje. 20. října 1942 byl zatčen, první dva roky strávil ve věznici na Pankráci. „Pankrác patřil k těm špatným kriminálům, byl v přímé správě tehdejších nacistů,“ říká Jan Maryška. V té době se s největší pravděpodobností podrobil výslechům, o nich ale v nahrávce nemluví. Naopak říká: „I mezi těmi esesáky, kteří měli za hlavní úkol, aby mezi námi padlo co nejvíc obětí, se našli lidé, u kterých přeci jenom lidskost zvítězila nad tou nacistickou zběsilostí.“ Jako příklad uvádí, že jeden z nich přece vynášel motáky dalšího vězně – Julia Fučíka. Z Pankráce Jana Maryšku převezli do věznice gestapa v Malé pevnosti Terezín a odtud pak na území Německa, do věznice Gollnów. A odtud do Drážďan. Jan dál vzpomíná na některé své spoluvězně, především z Terezína, a říká, že všichni, se kterými se setkal, byli připraveni obětovat svůj život. Stejné postoje zastával i on, se zatčením počítal a byl na něj připravený.

Na prvním místě ale vzpomíná na výjimečnou osobnost Josefa Berana, pozdějšího arcibiskupa a kardinála, kterého věznili nacisté, ale později i komunisté. „Byl jsem s ním jen několik dní, brzy byl odsunutý z Terezína do Dachau. Ale poznal jsem, čím ten slaboučký kněz pro vězně v Terezíně byl. Jak byl duševně silný, i když sám měl chatrné zdraví,“ vzpomíná Jan Maryška. A ještě vypráví o dalším katolickém duchovním, se kterým se setkal v Malé pevnosti. „Byl to nuselský farář Šimůnek, který dokázal napřimovat charaktery mnoha lidí a dovedl jim zpříjemňovat chmurné dny v tom terezínském soužení, rozséval důvěru a sílu. Našel jsem ho na ošetřovně, když se tam léčil po popáleninách. Utrpěl je na následky vyšetřování bestiálními dozorci pomocí nehašeného vápna. Dlouho se léčil a přesto se stal jakýmsi zpravodajským centrem. Přicházeli za ním lidé, kteří měli kontakty zvenčí, a on pak předával zprávy dál a všechny nás tím posiloval.“

Dokonalost drážďanské sekyrárny

„V roce 1944 jsem byl odsouzený k smrti,“ stroze konstatuje Jan Maryška. Soud se konal v Drážďanech v prosinci 1944 a Jan pokračuje: „O drážďanské sekyrárně se říkalo, že je nejdokonalejší. A tím nás utěšovali. Konec života se odehrává jenom ve dvou sekundách: v první si stoupneš na označené místo a v druhé se vodorovně předkloníš. A pak ti useknou hlavu. A také nám říkali, že před popravou se dokonale najíme,“ vypráví. Tím ‚dokonalým jídlem‘ byla hostie, tenounká oplatka z rukou kněze. Německý kněz věděl, že vězni trpí hlady a hostie proto přinášel všem, bez rozdílu vyznání. A věděl toho o vězních, hlavně o odsouzených k smrti, mnohem víc. „Zaměřil se na nás, v Drážďanech byli popravovaní hlavně Češi. Všechny navštěvoval a poskytoval nám přijímání snad jen proto, aby nám mohl dát hostii a pomohl nám tak zmírnit hlad. Německé věznice byly hlavně o hladu, to byl jeden ze způsobů, jak nás likvidovat. Ten kněz si o všech odsouzených až do jejich smrti vedl podrobné deníky. A doprovázel je do popravčí cely,“ pokračuje Jan Maryška.

On sám na vykonání rozsudku čekal dlouhých 64 dnů a nekonečných 64 nocí. „Nepamatuji se, že bych za tu dobu někdy usnul. Možná snad ano, ale nevěděl jsem o tom. Ale vydržel jsem to. Když si vyslechnete rozsudek smrti, teprve pak začnete strašlivě lpět na životě,“ říká. Někteří čekání na popravu neunesli a zešíleli. „Osud se nad nimi smiloval,“ dodává Jan Maryška. V drážďanské věznici bylo v období nacismu popraveno 1 345 osob, více jak dvě třetiny jich pocházelo z Československa.1 

Jan Maryška dál popisuje věznici samotnou, jak vypadala budova a jaké podmínky v ní panovaly. Věznice byla postavena do kříže, jehož ramena tvořily bloky označené písmeny A, B, C, D. Uprostřed kříže byla místnost pro dozorce, kteří tak měli dobrý výhled do všech chodeb. Cely odsouzených k smrti byly na konci každé z chodeb. Cela Jana Maryšky se nacházela ve třetím patře věznice. „Na noc se musel každý odsouzenec k smrti vysvléct ze všeho oblečení, aby se na něm nemohl oběsit. Do rána zůstávalo oblečení před celou. Byly třeskuté mrazy a noci byly skutečné utrpení. Omrzliny mívají lidé na uších a na prstech u nohou, ale já je měl na stehnech,“ vzpomíná Jan Maryška. Další velké utrpení působil spoutaným vězňům všudypřítomný hmyz. Jan Maryška dál vypráví: „Pouta vypadala tak, že na zámek se zamykal pás kolem těla a k tomu byla přikována pouta na ruce, na každou ruku zvlášť. Jenom ráno, v poledne a večer nám pouta na deset minut dozorci odemkli, abychom se mohli najíst.“ Pro člověka odsouzeného k trestu smrti, ponechaného v mrazivé a temné cele jen svým vlastním myšlenkám působily útoky štěnic a vší ještě další trápení. „Když si štěnice zasedla za krk, tak nebylo možné se jí zbavit. Měli jsme spočítáno, že vydrží pít, než napočítáš do šedesáti. To byla skutečná muka, od kterých nebylo pomoci. Štěnice ale nebyly tak zlé, horší byly vši. Svědění bylo neustálé a zdálo se nesnesitelné. Ale člověk si zvykne na všechno, nakonec i na tu šibenici.“ 

Ústa plná úlomků skla

V noci ze 13. na 14. února 1945 zaútočila na Drážďany první vlna amerických a britských bombardovacích letadel. „Nálety byly celkem tři. Při prvním použili zápalné pumy, další nálety už byly prováděné pumami tříštivými. Při prvním náletu jsem viděl, jak hořela střecha soudní budovy. Měl jsem radost, že shoří i střecha našeho kriminálu, ale to nebylo to, co nám pak umožnilo uprchnout. Teprve při druhém bombardování 14. a 15. února použili trhavé bomby, které dopadly doprostřed linie chodeb.“ Podle Jana Maryšky pilot, který věznici bombardoval, předvedl precizní výkon. Bomby dopadly přesně do středu budovy, kde byla místnost dozorců. „Podlaha chodeb byla ze dřeva, na kovové konstrukci a traverzách, a ty jediné pak zbyly. I naše cely, které byly ve třetím patře, měly všechno dřevo pryč. Bomba proletěla kolem naší cely až na dvůr a ta rána způsobila, vůbec nechápu jak, že se mi jedna ruka vytrhla z pouta,“ vzpomíná Jan Maryška dál. Během prvního náletu byly bomby plněné napalmem, který způsobil, že celé Drážďany začaly hořet. Záře byla tak velká, že ji bylo vidět až ve 150 kilometrů vzdálené Praze. A viděla ji i křehká Olga Maryšková.

Po prvním bombardování ještě drážďanská věznice zůstala stát, dozorci zcela bezmocné vězně zamkli na celách a ve zmatku, který panoval, jim přestali dávat jídlo a vodu. „Nedostali jsme celých 24 hodin nic. Žízeň je největší hrůza, a když máte strach, tak je ještě horší. Tu poslední noc, když jsem měl tu nejhorší žízeň, jsem potmě nahmatal v cele umyvadlo a v něm nějakou tekutinu. Byly v ní úlomky skla a omítky po bombardování, ale ta žízeň byla tak hrozná, že jsem to začal pít. Vyplivával jsem pak úlomky skla a zbytky omítky, ale nikdy pak už mi nějaký doušek nechutnal tak jako tenkrát,“ dál vypráví Jan Maryška.

Přežít znamenalo zbavit se hadrů odsouzenců k smrti

Následující den zasáhla věznici bomba, která způsobila, že zůstaly stát jen obvodové zdi a ocelové konstrukce budovy. Podle slov Jana Maryšky v té chvíli bylo ve věznici 1 200 vězňů, jako zázrakem jich ale zahynulo jen několik. Na rozdíl od druhé drážďanské věznice pro odsouzené s nižšími tresty, kde o život přišly stovky vězňů. Jan Maryška si vše vysvětluje profesionalitou letců, kteří museli znát strukturu věznice. Následná tlaková vlna pak vlomila dveře cely, ve které byl Jan Maryška, dovnitř a on mohl uvolněnou rukou dveře vylámat a dostat se ven na chodbu. Spolu s ním utekl i jeho spoluvězeň Antonín Kníř. „Běželi jsme rychle doprostřed budovy, kde byla místnost dozorců. Věděli jsme, že jsou tam klíče od cel i klíčky od pout. A těmi jsme si pak navzájem odemkli pouta. A mohli jsme si tak připadat jako svobodní lidé,“ dál vzpomíná Jan Maryška.

Svobodní ale zdaleka nebyli. Měli na sobě vězeňské hadry určené pouze odsouzeným k smrti a současně byli ve třetím patře budovy, která neměla podlahy. Jan Maryška věděl, že v dolní části věznice je skladiště s jeho civilním oblečením a také kabát, do jehož švů Olga všila peníze. Ale do přízemí vedla neschůdná cesta po traverzách. „Věděli jsme, že pokud se chceme zachránit, musíme se zbavit těch hadrů co máme na sobě. Sundávali je mrtvým a dávali je těm, kteří na smrt teprve čekali, u krku byla ještě zaschlá krev. Ale do skladiště se dalo dostat jen přes ty traverzy, museli jsme jich asi padesát nějak přeskákat. Já jsem odjakživa trpěl závratí a bylo naprosto nepředstavitelné, že bych mohl nějakým způsobem ta tři patra zdolat.“ 

Ta hrůza mě pronásledovala ve snech

Touha přežít ale byla mnohem silnější než strach z pádu do hloubky a hladem a žízní vysílenému Janu Maryškovi se do přízemí dostat podařilo. A dál při něm stálo skoro neuvěřitelné štěstí, ve skladu opravdu našel pytel se svým civilním oblečením. „Takže jsem se oblékl a tím jsem ze sebe setřel poslední zbytky odsouzence k smrti. Bylo půl šesté ráno 16. února 1945, kdy jsem za třeskutého mrazu vyskočil z toho kriminálu,“ říká. Nebyl jediný, komu se ten den podařilo z věznice utéct, ale mnoho vězňů tam přesto zůstalo. Jan Maryška viděl, jak je dozorci shromažďují. Čekal je pochod do jiné věznice. Jana Maryšku zachránilo civilní oblečení, díky němuž ve zmatku, který po náletu ve věznici panoval, unikl pozornosti. 

Ze švů kabátu vypáral říšské marky a mohl si koupit jízdenku domů. Ale najít nádraží mu trvalo dlouho, přestože Drážďany znal ještě z dob před válkou, kdy tam jezdil na porady s německými kolegy. Město nepoznával, bylo v troskách a orientovat se mu dělalo potíže. A když se mu konečně podařilo najít nádraží, zjistil, že i to je zničené, stejně jako trať. Nezbývalo než najít cestu z města a jít podél kolejí na další stanici. Na hranici města ale tušil německé hlídky, přes které by neprošel. „Při tomto hledání jsem zažil otřesnou věc. Šel jsem kolem tramvaje plné lidí, ale neměli šaty a byli úplně upečení. Jedoucí tramvaj nacpanou lidmi zasáhla zápalná bomba a tím žárem na nich všechno oblečení shořelo a zůstala jenom ta pečená lidská těla. Byl to hrozný pohled. Ještě dnes, když si to představím, obchází mě hrůza. Byla řada nocí, kdy mě to pronásledovalo ve snech,“ vzpomíná Jan Maryška na jeden z obrazů Drážďan krátce po bombardování. 

U třetího talíře polévky jsem ztratil vědomí

Blížil se k okraji města a jeho předtucha se potvrdila, všude hlídali němečtí vojáci. „Měl jsem sice civilní šaty, ale pod nimi stále trestaneckou košili. Hned by věděli, kdo jsem,“ pokračuje. Cestou ale zahlédl německého vojáka, který táhl těžký kufr, a Jana Maryšku napadla spásná myšlenka. Nabídl se, že mu s kufrem pomůže a spolu s ním se tak možná dostane přes hlídky. „Zrovna jsme procházeli vybombardovaným parkem, kde se válely kusy stromů a plno větví. A já mu nabídl, že mu pomůžu, že vezmeme jednu tu větev a provlečeme ji rukojetí a tak ten kufr přeneseme. Pravděpodobně ten kufr někde ukradl, ale byl to německý voják, měl německou výzbroj. Řekl jsem mu, že jsem vybombardovaný člověk, takových bylo v Drážďanech plno. A on moji pomoc přijal s povděkem, a když jsme přišli k hlídce, nic se mi nestalo, protože jsem pomáhal německému vojákovi.“

V mrazu, vysílený a hladový došel podél trati do města Pirna a odtud už vyjížděly vlaky směr protektorát. Na nádraží prodávali polévku pro vybombardované a Jan Maryška na ni vystál frontu. Snědl jeden talíř, pak druhý a u třetího ztratil vědomí. Vážil v té době 48 kilogramů, ve vězení ztratil téměř polovinu své původní váhy, a jeho vyčerpaný organismus náhlý přísun nevydržel. Přestože to byla jen řídká vodová polévka, jak dodává, a dál pokračuje: „Probudili mě dva staří manželé, kteří mě vyzdvihli a posadili na židli. Dali mi napít trochu čaje a já jsem přišel k sobě. To bylo velké štěstí, že se mě ujali právě oni, nádraží bylo plné německých vojáků. Kdyby mě sebrali oni, poznali by, kdo jsem a nepřežil bych.“

Poznala mě, teprve když jsem promluvil

Večerním rychlíkem odjel z Pirny do Děčína, který stále ještě byl součástí tehdejšího Německa. Měl sice peníze na jízdenku, ale neměl doklady a ve vlaku procházely další hlídky. Ale stále ho provázelo štěstí, dařilo se mu před kontrolami ukrývat. Přesto cesta vlakem neprobíhala úplně bez obtíží. „Celou cestu jsem v tmavém kupé zvracel. Tu polévku, kterou jsem tak hladově snědl. A když jsem po půlnoci přijel do Děčína, tak mě přepadl takový záchvat hladu, že když jsem uviděl v popelníku na stole zahrabanou kůrku chleba, tak jsem ji nepozorovaně vzal, pod stolem jsem ji otřel o oblečení a pak jsem ji s velkou chutí snědl,“ vzpomíná. Z Děčína chtěl pokračovat do Nové Paky, kde měl v místní nemocnici pracovat jeho syn lékař. Dostat se tam ale znamenalo překročit střeženou protektorátní hranici. Cestoval proto složitými oklikami, tušil, kde by se nejsnáze mohl dostat přes hranici. „A skoro zázračně se mi pořád dařilo skrývat se před kontrolami,“ říká. Hranici přešel v blízkosti České Lípy. 

Na nádraží v České Lípě ho potkalo další velké štěstí, jeden z cestujících v čekárně mu dal po letech první opravdový krajíc chleba. V neděli 18. února 1945 pak vstoupil do vestibulu okresní nemocnice v Nové Pace. Tam na informační tabuli stálo, že službu konající lékař je Jan Maryška a zdravotní sestra je Jarmila Maryšková. „S ní se můj syn oženil 22. července 1944, když jsem byl v kriminále v Gollnowě. Byla polední přestávka, ve vestibulu byl jenom nemocniční zřízenec. Představil jsem se mu jako Josef Valtera, pacient sestry Jarmily Maryškové z Jiráskovy kliniky všeobecné nemocnice v Praze. Sestra Jarmila Maryšková přišla, ale nepoznala mě. Teprve když jsem promluvil. Pak mě hned odvedla do jejich bytu v nemocnici. Tam jsem poklekl a pokorně jsem poděkoval, že Pán nás všech mi dovolil vrátit se zase mezi své.“

Jen na něj ukázala prstem

Jana Maryšku přijali pod cizím jménem do nemocnice, kde si nechal narůst knírek a kotlety, aby alespoň částečně změnil podobu, stále mu hrozilo zatčení. Jeho ukrývání ale bylo nebezpečné pro všechny, a proto Jana odvezli do jednoho z lázeňských domů v Poděbradech. Tam se ho ujala rodina jeho bývalého kolegy. Válka ale spěla ke svému konci, 3. května odjel Jan Maryška do Prahy za svou rodinou. Dva dny nato vypuklo v Praze povstání. V závěru nahrávky vzpomíná Jan Maryška na jednu z událostí z konce války v Praze. „Po celé Praze se stavěly barikády, i v Košířích. Mezi těmi, co je stavěli, byl i Otakar Kunstovný, profesor francouzštiny a češtiny, překladatel dějin umění. Nosil dlažební kostky na stavbu barikády, i když to už byl starší člověk. A jedna stará žena tenkrát vykřikla: ‚To je ten chlap, co mi nechtěl povolit petrolej!‘ Jako předčasně do penze propuštěný vysokoškolský profesor byl zaměstnaný na košířské radnici a měl na starosti referát, kde se vystavovaly poukázky na petrolej. No a ta stará žena na něj ukázala prstem a ten dav, místo aby pokračoval v nošení dlažebních kostek na barikádu, začal házet kostky na něj. A utloukli ho k smrti.“

9. května 1945 se Jan Maryška vrátil na ministerstvo školství, kde se ujal funkce předsedy Revolučního národního výboru. Jako úředník zůstal pak na ministerstvu až do odchodu do penze. Odešel předčasně, oficiálním důvodem byly zdravotní potíže způsobené pobytem v nacistických vězeních. Tím pravým důvodem ale byl nesouhlas se změnami, které souvisely s nástupem komunistů. Další totality, se kterou se nedokázal smířit. Po zatčení dr. Milady Horákové byl jedním z těch, kteří ukrývali jejího manžela Bohuslava Horáka před Státní bezpečností. Jeho milovaná a milující žena Olga zemřela v roce 1947, ani Janův návrat už ji nedokázal vrátit do života. Radost mu ale přinášely jeho čtyři děti, v pořadí třetí Růžena, provdaná Kulísková, šla v otcových profesních šlépějích. Její medailon je také součástí sbírky Paměti národa. Jí se v roce 1962 narodil syn Jan, který při osobním setkání informoval autorku tohoto textu o existenci záznamu vzpomínek svého dědečka. Jan Kulísek, který dlouhodobě žije ve Spojených státech, byl nejen ochotný se podělit o své vlastní vzpomínky a natočit je v pražském studiu, ale ojedinělou nahrávku Jana Maryšky s laskavým souhlasem ke zpracování, poskytl Paměti národa.

1. Zdroj: Spolek pro vojenská pietní místa – Projekt Drážďany, https://www.vets.cz/22520-projekt-drazdany