„Ta rána způsobila, že mně se vytrhla jedna ruka z pouta, ani nevím jak. Takže jsem měl pravou ruku z pouta venku a druhou, levou, stále ještě v poutu. Když ta bomba spadla na ten dvůr, tak to vznikne výbuch, ve způsobu takové nálevky. Tam vznikne vzduchoprázdný prostor a za vzduchoprázdným prostorem všechno letí ven. Takže všechna okna a dveře se vlomily dovnitř za tou bombou. Tím se také stalo, že právě dveře naší kobky se vlomily dovnitř a já tou pravou rukou jsem mohl ty trosky dveří vylámat a tím jsme mohli s Antonínem Knířem, který tam byl také odsouzen se mnou a je teď velkým funkcionářem ve Škodovce v Plzni, jsme se dostali ven. Utíkali jsme honem doprostřed, kde byl stůl dozorců, o kterém jsme věděli, že tam jsou klíče a klíčky od kobek i od našich pout. A těmi jsme si pak navzájem odemkli pouta a mohli jsme si tak konečně připadat jako osvobození lidé. A stala se nám ještě jedna zvláštnost, která se stala jenom na tom našem rameni, to bylo rameno C. Ta ramena jsou A, B, C, D, tvoří kříž a naše bylo právě rameno C. Měli jsme ale na sobě odsouzenecké šaty, které by každý poznal. Že jsou to hadry odsouzence, které se z odsouzence vždycky strhly a daly se těm druhým.“
„Proto během všech bezesných nocí a dnů, kdy očekává odsouzenec konec svého života, jsme toužebně vždycky naslouchali hučení motorů, když západní mocnosti bombardovaly a kdy jedině odtud nám snad kynula naděje. Nevěřili byste, jak jsem zjistil u těch svých spolutrpitelů, jak po rozsudku smrti člověk začíná lpět na životě. Úžasně na životě lpět. A u některých lidí ta hrůza před koncem života, ta vedla až k šílenství, že se nad nimi jaksi osud smiloval a že před tou popravou zešíleli, což bylo skutečné dobrodiní, poněvadž z té hrůzy přece jenom se jaksi určitým způsobem dostali. Naším vysvobozením, ovšem těm odsouzencům se stalo, že nás osvobodilo ono známé bombardování Drážďan v noci ze třináctého na čtrnáctého a ze čtrnáctého na patnáctého února 1945. Já už jsem měl 64 dní po rozsudku smrti. Nepamatuji se, že bych v těch 64 dnech někdy usnul. Možná že snad ano, aniž bych o tom věděl, ale skutečně se nepamatuji, že bych skutečně někdy měl zážitek, že bych někdy usnul. Ale vydržel jsem to.“
Jan Maryška se narodil 18. května 1890. Vystudoval učitelský ústav a profesi učitele se věnoval celý život. Po první světové válce, kde bojoval v řadách rakousko-uherské armády, nastoupil na své první místo na česko-německé škole v Českém Krumlově. V roce 1930 přesídlil do severočeského Duchcova, kde již působil ve funkci okresního školního inspektora. V době dramaticky se zhoršujících vztahů mezi Čechy a Němci v pohraničí byl také jedním z radních duchcovského okresního úřadu. Dva dny před podpisem Mnichovské dohody musel Duchcov narychlo opustit, po záboru Sudet mu kvůli jeho protinacistickým postojům hrozilo zatčení. S manželkou a čtyřmi malými dětmi se přestěhoval do Prahy, kde dostal nabídku pracovat na ministerstvu školství. Krátce po německé okupaci se zapojil do odboje v rámci protinacistické odbojové skupiny Petiční výbor Věrni zůstaneme a na podzim roku 1942 byl za odbojovou činnost zatčen. Vězněn byl na Pankráci, v Malé pevnosti Terezín a ve věznici Gollnów. V prosinci 1944 byl převezen do Drážďan, kde se konal soud a Jan Maryška byl odsouzen k trestu smrti. Na vykonání rozsudku čekal v drážďanské věznici až do 15. února 1945, ten den byla budova věznice bombardováním natolik poškozena, že se mu podařilo za velmi dramatických okolností uprchnout. Do konce války se ukrýval a do Prahy se vrátil na počátku Pražského povstání. Byl svědkem vyhrocené atmosféry konce války v Praze a hned 9. května se vrátil na ministerstvo školství, kde převzal vedení Revolučního národního výboru. Na ministerstvu pak zůstal ve své původní funkci až do odchodu do penze. Prožíval zklamání z poválečného vývoje v Československu, který vyvrcholil komunistickým převratem v únoru 1948 a ukončil tak všechny naděje na demokratické směřování země, za jejíž svobodu byl ochoten i zemřít. Byl dvakrát ženatý a dvakrát ovdověl, vychoval čtyři děti. Zemřel v srpnu 1976, unikátní nahrávku o jeho útěku z Drážďan uchovávala po dlouhé roky jeho rodina.
