Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslav Masák (* 1932)

• narozen 23. května 1932 v Úvalech

• zažil uzavření gymnázia v Českém Brodě

• svědkem zavraždění občanů Úval ustupujícími jednotkami SS na konci války

• účastnil se skautského jamboree v Poděbradech

• v roce 1948 účastníkem XI. všesokolského sletu

• celoživotním sportovcem – ligovým házenkářem, atletem, lyžařem

• vystudoval architekturu a stal se jedním z nejuznávanějších českých architektů

• spoluzakladatelem světoznámého libereckého ateliéru SIAL a ateliéru postgraduálních studentů Školka

• mezi jeho nejznámější realizace patří obchodní domy Máj a Ještěd, obytný celek Šanov v Teplicích

• od šedesátých let se přátelil s Václavem Havlem

• po 21. srpnu 1968 se podílel na nenásilném odporu proti sovětské okupaci v Liberci

• po prověrkách v době normalizace nemohl cestovat, přišel o různé veřejné i pracovní funkce

• pravidelně se účastnil disidentských setkání a večírků i koncertů na Hrádečku u Václava Havla

• byl neustále v hledáčku Státní bezpečnosti a podmíněně odsouzen

• v listopadu 1989 členem Koordinačního centra Občanského fóra

• po sametové revoluci několik let poradcem prezidenta Václava Havla

• podílel se na architektonických úpravách Pražského hradu a jeho otevření veřejnosti

Miroslav Masák se narodil 23. května 1932. Procestoval svět a jeho stavební návrhy i realizace jsou součástí většiny dobrých učebnic architektury. Přesto se nejlépe cítí v rodných Úvalech. Domovem mu je starobylá vila po předcích, vlastně jen pár metrů čtverečních jednoho pokoje. „Moje máma to nestihla do porodnice, a tak mám dnes pracovní stůl metr od místa, kde jsem přišel na svět.“

Na útěku

Pamětník se v Úvalech nejenom narodil, ale hloubkou kořenů svých předků byl předurčen opečovávat dál rodinný strom. Alois Procházka, děda z matčiny strany, byl velitelem úvalských hasičů. Josef Masák, děda z otcovy strany, byl sice pražským finančníkem, ale také náčelníkem úvalského Sokola, nadšeným zpěvákem sboru Smetana a hercem v úvalském ochotnickém spolku. Jeden ze strýců v Úvalech zakládal skauting. Přesto první vzpomínky na dětství z domku matčiných rodičů nepocházely. „Táta kvůli svatbě nedokončil Karlovu univerzitu“, a tak pro obživu nastoupil na celní úřad, kde jej v roce 1934 přesunuli do České Lípy. Zde také při zabírání Sudet prožil první ozvěny blížící se války. „Poslední dny, než jsme se vrátili do Úval, jsme spali s okny vyplněnými matracemi, protože chodily party henleinovců a pokřikovaly: ‚Adolf Hitler macht unfrei in die Tschechoslowakei.‘“ Když jej maminka 1. září 1939 vedla do druhé třídy, poslouchali již z úvalských tlampačů o propuknuvší válce.

Druhou světovou válku příliš tísnivě nevnímal, ale rozhodně ji neprožíval jako procházku růžovým sadem. „Naše rodina byla přes babičky vzdáleně příbuzná s Edvardem Benešem a za války byl strach, jestli se to provalí.“ Díky úřednickému místu navíc trávil otec mnoho času mimo domov, což nakonec vedlo po válce i k rozluce pamětníkových rodičů. Většinu dospívání tak byl se svou o tři roky starší sestrou vychováván jen matkou. V půli války přešel studovat na gymnázium do Českého Brodu. Studia však byla koncem roku 1944 přerušena. „Nad tratí Praha – Kolín začali létat ‚hloubkaři‘ a navíc si budovu gymnázia vzal do správy ustupující wehrmacht.“ Místo do školy „jsme si chodili pro úkoly do hospody“, dodává pamětník s úsměvem. Konec války v Úvalech žel už vůbec veselý nebyl. V květnových dnech stavěli občané proti ustupujícímu wehrmachtu barikády, ale z boku je napadly jednotky SS, mnoho občanů Úval zajaly a následně nedaleko umučily.

Na popud maminky, která doufala, že si v Praze napraví prospěch, přestoupil do reálného chlapeckého gymnázia v Truhlářské ulici. Nejvíce z té doby ale vzpomíná na vrcholící půtky mezi národními socialisty a komunisty, kteří měli nedaleko školy hlavní sídla. „Když už to vypadalo na facky, tak jeden ze sekretariátů pustil hymnu. Takže za den jsme si asi čtyřikrát zazpívali českou hymnu.“ Prospěch si moc nezlepšil, ale o to více se věnoval jiným činnostem. Po vzoru předků cvičil v Sokole a ještě v roce 1948 se účastnil všesokolského sletu. Věnoval se skautingu i jako vedoucí vlčat a v roce 1946 se účastnil českého jamboree v Poděbradech.

Architektem nedopatřením

„My jsme dělali všechno možné, ale ze všeho nejvíce jsme byli sportovci.“ Po roce 1948 gymnázium v Truhlářské ulici zrušili a pamětník se ocitl na gymnáziu v Karlíně. Vlivem třídní učitelky Hany Ledererové měl najednou vyznamenání, ale oblíbený měl stále jen tělocvik. Jako výborný atlet a ligový házenkář chtěl jít po maturitě na fakultu tělovýchovy. Ale jak bylo v té době obvyklé, seděli u maturity vedle učitelů i zástupci komunistické strany a SSM. „Některé věty si člověk pamatuje celý život. Ten zástupce komunistické strany řekl: ‚Nepůjdeš se flákat na tělocvik.‘“ Třídní učitelka proto Miroslavu Masákovi doporučila architekturu, a tak se se svým celoživotním přítelem Vorlíčkem, se kterým chtěli jít na tělovýchovu, ocitli u přijímaček na ČVUT. A oba uspěli.

První léta byla krušná, ale nakonec v oboru našel zalíbení, až mu úplně propadl. Po úspěšné obhajobě diplomové práce na téma funkcionalistických lázní v Praze-Podolí u prof. Josefa Kittricha dostal jako jediný z ročníku umístěnku do slovenského Prešova. Díky kamarádům ze sportu se mu však nakonec podařilo se této pozici vyhnout a získal práci na přestavbě Strahova u Viktora Formáčka. „V Československu ale bylo zakázáno přijímání do všech profesí kromě těch dělnických. Měl jsem na papíře napsáno, že jsem přijat, ale fakticky jsem nemohl nastoupit.“ Nakonec skončil v Karlových Varech, avšak práce neodpovídala svou náplní pozici architekta hotelových restaurací a jídelen, ale spíše pozici stavbyvedoucího.

Stavoprojekt Liberec, SIAL, Školka

Náhoda tomu opětovně chtěla, že se na jedné svatbě přátel potkal s Karlem Hubáčkem. Slovo dalo slovo a od června 1959 nastoupil jako architekt do libereckého Stavoprojektu, kde následně strávil třicet let. Bylo to lidsky i profesně šťastné shledání. „Šli jsme od úspěchu k úspěchu.“ Areál Libereckých výstavních trhů, tribuna stadionu Slovan Liberec, obchodní domy i nákupní střediska a nespočet domů, interiérů či venkovních úprav. Paradoxně jej minul hotel a televizní vysílač Ještěd, protože v té době dohlížel na realizaci obytného celku Šanov v Teplicích. Pro ten také v průběhu výstavby navrhl projekt relaxačních lázní, se kterým později vyhrál ceny na bienále v Paříži či v Mexiku. Tento úspěch nezůstal osamocen a v následujících letech získával ceny v architektonických soutěžích pravidelně. Konečně úspěchu, dá-li se to tak říci, dosáhl i v osobním životě. V roce 1965 se oženil se sportovkyní a též oborovou souputnicí Evou Benadovou a ještě téhož roku se jim narodila dcera Anna.

Není se čemu divit, že v této euforii, a zvláště v době politického uvolňování druhé poloviny šedesátých let, se tři nejvýraznější osobnosti libereckého Stavoprojektu rozhodly zřídit vlastní ateliér. Tzv. SIAL – Sdružení inženýrů a architektů v Liberci – byl oficiálně založen v roce 1967 Otakarem Binarem, Karlem Hubáčkem a Miroslavem Masákem. V tvořivém a svobodném prostředí realizovali architektonické projekty, které přerůstaly hranice Československé socialistické republiky. V podobně otevřené atmosféře byla založena v roce 1968 i Školka. Na základě mezinárodního sympozia architektů, které uspořádali v Liberci v roce 1966, a pozdějších návštěv architektonických škol v Anglii vznikl prostor, kde mohli novopečení absolventi architektury tvořit realizovatelné projekty. „Školka byl způsob postgraduálního studia při konkrétní práci.“ Díky vstřícnosti primátora Moulise a dalších vznikla v opuštěném hostinci Na Jedlové pod pamětníkovým vedením „komuna“ talentovaných architektů, která je dodnes jedinečným, samostatným ateliérem. „SIAL a Školka jsou dnes v podstatě legendou československé architektury. Říká se, že centrem poválečné architektury nebyla ani Praha, ani Brno, ale Liberec.“

Srpen 1968 a osobní důsledky

Když v roce 1964 vyhrál Miroslav Masák s Otakarem Binarem a Ludmilou Švarcovou soutěž na scénář k Expu 67 v Montrealu, bylo z toho ze všech stran velké pozdvižení. Nakonec se po různých tlacích realizace vzdali, ale něco dobrého z toho přece jen vzešlo. K psaní scénáře v pozdější fázi přibrali také Václava Havla a vzniklo z toho přátelství na celý život. Náhoda tomu chtěla, že 20. srpna 1968 byl Havel ještě s Janem Třískou na návštěvě u pamětníka. Havel v reakci na události napsal následujícího dne první Provolání občanům a i na základě této aktivity se všichni tři dostali do středu dění v Liberci. „Z radnice nás vyloženě vyzvali, abychom šli k nim na radnici.“ Následující týden vytvořili v Liberci tzv. Středisko odporu – Havel psal texty a pracoval v rozhlase, Tříska mluvil z ještě nedokončeného, ale funkčního vysílače na Ještědu a pamětník koordinoval jednotlivé kroky přímo na radnici. „Do Liberce se Poláci nedostali, vjížděli jen Rusáci z NDR, ani Němci se neodvážili přijet do bývalého protektorátu.“ A jak pamětník dodává, za všechny ty mrtvé v prvních dnech v Liberci tak mohla jen Rudá armáda. Nechtěli se však mstít či škodit. „Cílem naší práce bylo to, aby nebylo příliš obětí.“

Důsledky protiokupačních aktivit i přátelství s Václavem Havlem na sebe nenechaly dlouho čekat. „Vztahy s Vaškem mi přitížily, přitížilo mi i to, že jsme se angažovali na radnici, a v roce 1971, kdy probíhaly prověrky, nabídli mi možnost, abych odvolal. Když jsem odmítl, mělo to důsledky v práci i ve veřejném životě.“ Ještě krátce po srpnu 1968 dostal pamětník děkovný dopis za svou činnost přímo od tajemníka ÚV KSČ, ale již brzy převzaly otěže normalizační kádry. Miroslav Masák přišel o pas, o svou pozici v zaměstnání, snížil se mu plat a přišel o mnoho odborných i čestných funkcí včetně členství v předsednictvu Českého svazu architektů. Přišel i o vedení ve Školce, ale ta fungovala dál a pamětník ji i nadále neformálně vedl.

Z Máje na Hrádeček

V rámci normalizačních prověrek byl samostatný ateliér SIAL zahrnut zpátky do Stavoprojektu. „Naštěstí nás nechali pohromadě jako jeden ateliér.“ A i když zpočátku nebyli ani připouštěni do žádných soutěží, po čase jejich odborné kvality převážily a dostali se i k významnějším architektonickým realizacím. V této temné normalizační době se v roce 1975 pamětník paradoxně dostal ke své dnes asi nejslavnější realizaci – obchodnímu domu Máj. V době jeho výstavby se samozřejmě neustále pohyboval v Praze, a tak mohl také hned druhý den po požáru Veletržního paláce nabídnout své odborné služby a následně se ujal jeho rekonstrukce. „Zasloužili jsme se o zachování Veletržáku, protože Kapek, tehdy městský tajemník KSČ, byl naprosto rozhodnutý, že barák se po požáru musí zbourat.“

Dál se samozřejmě scházel s přáteli disidenty a pravidelně se účastnil koncertů a večírků na Hrádečku. „My jsme většinou končili nahatí, lezli jsme po stromech a říkali jsme tomu splývání s přírodou. Ale co mělo velký význam, byly takzvané Vaškovy špalky“ – více než hodinové filozofické úvahy, ve kterých sobě i ostatním tříbil smysl pro etiku, politiku i myšlení. Byl samozřejmě pod neustálou kontrolou StB, a „pyšnil se“ dokonce svým osobním vyšetřovatelem kpt. Poštou, ale jejich neustálou přítomnost bral s nadhledem. „Ty výslechy byly blbý, ale víceméně korektní.“ Zvládl i soud ohledně využití služebního vozu v soukromém zájmu. Když v polovině osmdesátých let na Hrádečku vyzvedával od Olgy Havlové balík do vězení pro Václava Havla, zatkla jej místní policie. Naštěstí „to byli trutnovští esenbáci, takoví troubové“, na pamětníka nic nenašli, a tak mu přišili jen ten služební automobil. V této době se také aktivněji projevoval ve skupinách architektů vyjadřujících odlišné názory od tehdejšího establishmentu – „Kruh nezávislé inteligence, v Brně Otevřený dialog, Obecní dům... Ve všem jsem hrál nějakou roli.“ Vše se ale obešlo bez vážných důsledků v zaměstnání či v zesílení přímého nátlaku od StB. A situace se nezhoršila ani po dceřině emigraci v roce 1987.

Na Hrad

Hned 18. listopadu 1989 pamětník připravoval v Liberci s kolegy protest, ve kterém chtěli vyjádřit nesouhlas se zásahem na Národní třídě. „V pondělí mi ale zavolala Olga Havlová, že mám být v úterý 21. listopadu v Mánesu, kde se má poprvé sejít skupina lidí, která má vytvořit Koordinační centrum Občanského fóra.“ Dalších akcí se tedy v Liberci neúčastnil a následně jen udržoval kontakt mezi Libercem a Prahou. Od úplného začátku byl v nejužší skupině vůdců sametové revoluce. Účastnil se setkání Občanského fóra v Galerii Mladých, kam se ustavující skupina přesunula z protějšího Mánesu po zásahu StB. Do volby Václava Havla prezidentem byl členem Koordinačního centra OF. Byl jedním ze tří účastníků delegace, která vyjednávala se zástupci armády o zklidnění situace. Byl přítomen i situaci, kdy tehdejší vůdci, Václavové Havel a Malý, chtěli pro celkové vysílení odstoupit z vedení. „O tom se dnes nikde nemluví. To byla kritická chvíle celého Listopadu! Kdyby to oba ti pánové vzdali, kam by to potom celé šlo?“ Vnitřně cítili, že nemohou jen bořit, ale je třeba, aby nabídli alternativy. Pod Vavrouškovou taktovkou tak vznikla programová skupina, která nabídla vizi další budoucnosti. Ve výsledném textu Co chceme se pamětník podílel zejména na ideových vizích školství a kultury. I když se málem nechtěně připletl i do první porevoluční vlády, o zásluhy ani přímý podíl na moci nestál. „Já jsem byl samozřejmě na balkoně při té první demonstraci, protože tam nás byla hrstka, ale pak přicházeli lidi, kteří měli co říct, chtěli něco říct a chtěli být vidět a cpali se na ty tribuny, ale k těm já jsem nepatřil.“

Po zvolení Václava Havla prezidentem od něj dostal příležitost uplatnit své profesní schopnosti a stal se jeho poradcem i jakýmsi hradním architektem. „Vašek rád kreslil, tak mi vždycky nakreslil tři kolečka a rád opakoval, že mám tři okruhy práce. Ten vnější, to byla republika a otázky jejího územního rozvoje. Střední kruh, to byla Praha a vnitřní kruh byl Hrad.“ Miroslav Masák strávil na Pražském hradě po boku Václava Havla více než čtyři roky, ve kterých se zasloužil o řadu realizací včetně rekonstrukce nádvoří, zahrad a většiny prezidentských interiérů, ale pro jeho invenční mysl začínalo být brzy těsno. „Poměry na Hradě se časem znormalizovaly a už mne to přestávalo bavit, tak jsme se dohodli, že odejdu.“ Pamětník zůstal u architektury a své zkušenosti napřel především do pedagogické činnosti, když jako profesor následujících deset let působil na Fakultě architektury Vysokého učení technického v Brně.

Ohlíží-li se dnes trochu zpátky, je to více v reflexi současného stavu architektonického vývoje než z nějaké osobní nespokojenosti. „Domy se bourají. To je v pořádku. Ale když se bourá, je třeba říci proč a co místo toho. To, co se například postavilo místo obchodního domu Ještěd, to je špatná architektura.“ A zatímco „Bořek Šípek tomu Hradu moc neublížil“, k trpkosti z dnešního vývoje na Hradě už pamětník neměl daleko. „Tak jak my jsme Hrad s Václavem otevírali, tak se dnes zavírá.“ Jako by přes jeho vysoké zdi proniklo skrze přístup k urbanismu a architektuře i něco ze společenského smýšlení. Jako by Miroslav Masák tesal ze svých životních zkušeností memento, dodává: „Architektura se společností bezprostředně souvisí.“