Miroslav Masák

* 1932

  • „Když jsme se vrátili z té Letné, tak jsme seděli… a já mám dojem, že to ještě bylo v Laterně, myslím, že to bylo ještě v Laterně magice. Tak jsme tam seděli a přišli oba Václavové, Václav Malý a Václav Havel, dosavadní šéfové celého průběhu, a sdělili nám, že už jsou duševně a tělesně tak vyčerpaní, že končí. Že prostě ať se nezlobíme, ale dál že je to už bez nich. To byla samozřejmě pro nás rána. O tom se dnes nikde nemluví. To byla kritická chvíle celého Listopadu! My jsme se snažili každý něco plácnout, ale to nemělo vůbec žádnou cenu. Prostě oni byli na dně. Do toho přišel právě Petr Miler a uražený začal říkat: ‚Já už bych žádné dělníky nemusel v pondělí přivést.‘ V pondělí měly být stávky. A nálada dál klesla. Pak přišla taková trojčlenná delegace studentů, kteří nám začali vyčítat, že jsme jim ukradli revoluci. Tak to bylo další. Naštěstí vzápětí přišla oficiální delegace studentů, která řekla: ‚To je blbost, to není žádná pravda.‘ To byl tedy podvečer nebo večer, na který já nemohu zapomenout, kdy doopravdy jsem si říkal, na jakém vlásku ty věci visí. Kdyby tedy doopravdy oba dva ti pánové to vzdali, tak kam by to tedy potom celé šlo?“

  • „Jedna z takových mých nejvýznačnějších rolí byla ta, kdy Vašek Havel rozhodl, že on, Jirka Křižan a já půjdeme na jednání s představiteli vlády. Protože tehdy noviny a média uveřejňovaly, že armáda je v bojové pohotovosti, a byly z toho obavy, aby k něčemu nedošlo při těch demonstracích. Tak jsme nakonec v prázdném Obecním domě jednali s tříčlennou delegací armády a naše společné prohlášení to trochu uklidnilo. Jenom poznámka k tomu. Později, když už Husák odstoupil a tajemníkem KSČ se stal Karel Urbánek, tak v rozhovoru pro novináře poznamenal, že užití tanků bylo na spadnutí. My jsme to nebrali tak strašně vážně, ale vlastně to byla vážná situace. Ty milicionáře, které pozval, ty jsme vážně nebrali, ale tady s tou armádou to mohlo být blbý, ale naštěstí to dopadlo velmi dobře. A generál Miroslav Vacek, který tu delegaci za vojáky vedl, tak později se stal na určitou dobu ministrem národní obrany.“

  • „To byly akce různého druhu. My jsme většinou končili nahatí, lezli jsme po stromech a říkali jsme tomu splývání s přírodou. Ale co mi utkvělo a co mělo samozřejmě velký význam, byly takzvané Vaškovy špalky. Špalek byl Vaškův hodinu a půl trvající projev filozofických úvah na dané téma. To bylo vždycky tak k půlnoci, kdy už jsme měli trochu za sebou, upito, ale bylo to hrozně bezvadný. Tak to jsou asi moje nejsilnější zážitky. Jinak těch společenských akcí tam bylo spoustu. Ve stodole byly koncerty a dělo se tam spousta věcí. Plastic People a další tam tehdy byli.“

  • „Čas od času si na mě vzpomněli. Já jsem měl, jak o tom píši, dokonce i osobního vyšetřovatele, pana kapitána Poštu. Jak říkám, možná že se tak dokonce jmenoval. Takový muž s bříškem. Ty výslechy byly blbý, ale víceméně korektní. Jednou mě ale zatkli, když jsem byl na Hrádečku a měl jsem Vaškovi do vězení poslat nějaký balík. Měl jsem soud, ale ten soudce byl rozumný, takže to nebyl trestný čin, ale přestupek. Prostě takovéhle problémy jsem občas měl. Jednou za mnou také přišli do nemocnice a chtěli mne vyslýchat. Tak mne vyslýchali v nemocnici a jedna z otázek, na kterou se mě ptali, byla, jestli také distribuuji Lidové noviny, to už bylo v osmdesátém osmém roce. Když jsem se vrátil na pokoj, tak mi sestra říkala: ‚Byl tady za vámi nějaký pán a nechal vám něco na stolečku.‘ Takže mne tam přišel navštívit Vašek Havel v době, kdy já jsem byl o několik místností vedle vyslýchán, a položil mi na stolek Lidové noviny.“

  • „Maturitní komise byly tehdy, možná že to víte, složeny z pedagogů, ale také u nich seděli dva zástupci. Jeden zástupce komunistické strany Prahy 3 a druhý zástupce Svazu mládeže. Když jsme si šli pro výsledky maturity, tak na konci toho vysvědčení bylo vždy doporučení maturitní komise ke studiu na vysoké škole. My jsme v té době dělali všechno možné, protože jsme byli mladí lidé. My jsme zpívali, já jsem hrál na trumpetu, ale hlavně jsme byli sportovci. Byl jsem poměrně slušný atlet a také jsme byli ligoví házenkáři. Samozřejmě že jsme se tedy s mým životním kamarádem Vorlíčkem přihlásili na fakultu tělesné výchovy a sportu. Když jsme přišli k té maturitní komisi, tak… některé věty si člověk pamatuje celý život. Ten zástupce komunistické strany řekl: ‚Nepůjdeš se flákat na tělocvik.‘ Věděl jsem, že mi nedoporučí tu přihlášku na fakultu tělesné výchovy a sportu. Paní profesorka Ledererová, možná že byla docela ráda, protože to byla chytrá dáma, a tak se s námi bavila a říká: ‚Tak, kluci, jděte na architekturu.‘ Tak jsme kývli, aniž bychom věděli, co to tedy znamená, a ona za nás škrtla tu fakultu tělesné výchovy a sportu, napsala tam architekturu a poslala to na ČVUT do Prahy.“

  • „My jsme si řekli: ‚My zkusíme tu soutěž na scénář taky.‘ Tak jsme ji zkusili a my jsme ji vyhráli. A to byl prostě problém, protože všichni profesionální scenáristi, to byl pro ně velký kšeft, samozřejmě byli dotčení a vykládali: ‚Nějací mladíci neznámí z Liberce budou reprezentovat republiku.‘ My jsme přes tyhle protesty byli pověření, abychom pracovali na scénáři. A abychom nebyli jenom neznámí, tak jsme si přizvali ke spolupráci Pavla Juráčka, Pepíka Podanýho a Václava Havla. Oni všichni souhlasili a prostě dostali jsme na Václaváku, co byla Práce, nahoře kanceláře a začali jsme pracovat na scénáři. Scénář jsme tedy udělali, předložili jsme ho, schválili ho, ale prostě ten tlak byl tak blbý. Kromě toho neustálé připomínky k našemu scénáři, abychom to víc zpolitizovali, takže my jsme se nakonec s Vaškem Havlem sebrali, šli jsme za Galuškou a řekli jsme mu, ať se nezlobí, ale že si myslíme, že jsme spíše brzda, a že tedy odstupujeme.“ – „A v čem spočíval ten tlak?“ – „My jsme to měli založené na několika takových myšlenkách. Samozřejmě především tedy kultura, vzdělání, mládí, ale také vtip. Pak nakonec když jsem byl v Montrealu, tak Američané také použili vtip jako jeden z nosných prostředků, ale oni pořád chtěli, abychom do toho zdůrazňovali výhody socialismu, výhody hospodářství atd. Samozřejmě do určité míry, to dělal především Vašek Havel, to tam tedy napsal, ale už to bylo moc. To jsme říkali, to nemá cenu. Tak jsme to vzdali.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    ED studio Praha, 20.09.2019

    (audio)
    délka: 01:59:39
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Liberecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Život je náhoda

Miroslav Masák, 10 let
Miroslav Masák, 10 let
zdroj: archiv Miroslava Masáka

Miroslav Masák se narodil 23. května 1932 v Úvalech a prožil zde větší část svého života. Na konci války nemohl chodit do školy v Českém Brodě pro časté bombardování blízké tratě a zabrání budovy gymnázia ustupujícím wehrmachtem. Vzpomíná na smrt mnoha občanů Úval po útocích ustupujících jednotek SS na samém konci války. Byl celoživotním sportovcem – ligovým házenkářem, atletem, lyžařem a účastnil se i všesokolského sletu. Chodil také do skautského oddílu a krátce po válce se účastnil skautského jamboree v Poděbradech. Přestože na architektuře skončil vlastně nedopatřením, stal se jedním z nejuznávanějších českých architektů. Mezi jeho nejznámější realizace patří obchodním dům Máj v Praze a obchodní centrum Ještěd v Liberci, obytný celek Šanov v Teplicích či kanceláře prezidenta na Pražském hradě. Spoluzaložil světoznámý liberecký ateliér SIAL, stejně jako unikátní ateliér postgraduálních studentů Školka, který funguje dodnes. Koncem šedesátých let se spřátelil s Václavem Havlem. V srpnu 1968 spolu organizovali nenásilný odpor proti sovětským okupantům v Liberci. Po normalizačních prověrkách nemohl cestovat, přišel o různé veřejné i pracovní funkce, mohl se ale nadále věnovat architektuře. Pravidelně se účastnil disidentských setkání, večírků i koncertů na Hrádečku u Václava Havla. Byl pod stálým dohledem Státní bezpečnosti. Pro svou činnost byl přes zástupný důvod v polovině osmdesátých let podmínečně odsouzen. Po 17. listopadu 1989 se podílel na činnosti Koordinačního centra Občanského fóra. Po sametové revoluci byl několik let poradcem prezidenta Václava Havla a významně se podílel na otevření Pražského hradu veřejnosti.