Eva Mašková

„Vždycky byl sraz, někdo dostal i mávátko, všichni se úzkostlivě třásli, aby nemuseli nést transparent nebo něco. Byli určeni lidi, kteří kontrolovali, jestli lidi jsou, kolik z termodynamiky, kolik z vývoje. Ovšem když to vypuklo, už kolem tribuny nikdo nešel, protože jsme se vypařili. To jsme dělali už ve škole, že se místo průvodu šlo na Petřín. Sabotovalo se to, jak to šlo. Poprvé jsem byla dobrovolně a s radostí v průvodu, s rodinou, v roce 1968. Tady byla atmosféra. Lidi se chovali slušně, Dubček byl oblíbený, choval se příjemně, ne jako hlupák. Člověk dokonce začal mít ty komunisty i rád. Ale trvalo to velice krátkou dobu.“

„My jsme byli v devětašedesátém s mužem v Rakousku. Měli jsme děti s sebou. A když jsme vyjeli na Grossglockner, naší oktávkou, tak mi sdělil, že on by se teda nevracel, že by emigroval. A musím přiznat, že já byla ten kretén, který řekl: Ne. Protože pršelo, zima bylo, my měli jen tu oktávku, dvě děti a stan. Já říkala: ,Zdeňku, vždyť já v podstatě nic neumím, jak bych živila rodinu, kdyby se ti něco stalo? ‘ On byl zodpovědnej, tak jsme se vrátili. A musím k jeho cti říct, že mi to pak nikdy nevyčetl, i když měl nepříjemnosti. To jsem byla já. Já jsem nebyla hrdina. Zachovala jsem se zbaběle a hloupě.“