Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Mašková (* 1933)

• narozena 30. listopadu 1933 ve Staré Pasečnici Karolině Jílkové, rozené Langmaierové, a Jakubu Jílkovi

• rodina se v září 1938 musela vystěhovat do Dolan u Plzně

• Jarmila Mašková se po třech nedělích vrátila do dvoutřídky v Pasečnici

• na jaře 1945 u nich přenocovali studenti utíkající z bombardovaného Norimberka

• ke konci války si místní vyřizovali účty s jejím nevlastním bratrancem Miroslavem, nikoho ale neudal

• po vychození měšťanské školy pamětnice pracovala v Pragoděvu v Domažlicích

• 3. dubna 1954 se provdala za Františka Maška z Mohelnice, narodily se jim dcery Alena a Jaroslava

• manžel byl do roku 1968 předsedou JZD v Mohelnici, sama v JZD třináct let pracovala

• byla také členkou Komunistické strany Československa, zvolena do Národního výboru v Mohelnici

• poté zaměstnána jako švadlena v textilním závodě Šumavan v Nepomuku

• pak pracovala na pozici vedoucí objednávkové kanceláře ve společnosti Uhelné sklady Plzeň

• v době natáčení žila v domově pro seniory v Nepomuku

Život Jarmily Maškové poznamenala druhá světová válka, maminčino vážné onemocnění, a tím i vynucené rychlé dospívání a osamostatnění. Ve Staré Pasečnici zažila válku i osvobození, později se její kroky ubíraly do Plzně. V osobním i společenském životě kráčela ve stopách svého manžela, předsedy JZD, s nímž prožila šťastné manželství.

Páté dítě se narodilo do války

Jarmila Mašková se narodila 30. listopadu 1933 ve Staré Pasečnici, nedaleko od Domažlic, Karolině Jílkové, rozené Langmaierové, a Jakubu Jílkovi. Oba rodiče byli katolíci a k víře vedli i své děti. Maminka Karolina měla devět sourozenců, z toho sedm děvčat. Tři její sestry se provdaly do Domažlic. Rodina bydlela ve Staré Pasečnici v č. 8 a jejich chalupě se říkalo „U dolejších“. Maminka pocházela ze Strážova u Janovic, kde její rodiče bydleli na samotě. Tomu místu se říkalo „v Plázkách u potoka“. „Z maminčiny strany si pamatuji jenom babičku, jelikož dědeček už nebyl na světě. Z vyprávění vím, že se každé ráno na záspě ukláněl slunci na pozdrav. Jenže jednoho dne se mu zatočila hlava a spadl ze záspy dolů, což byl jeho konec,“ uvádí své vyprávění Jarmila Mašková. Babičku poznala až po válce. Nezažila ani dědečka z tatínkovy strany, babičku ještě ano. „Zemřela za války, v roce 1943. Pamatuji si, jak ji zaopatřoval kněz, a když odešel, babička naposledy vydechla. Byla to pro mě, jako malé děvče, drsná vzpomínka.“

Jarmila vyrůstala spolu s dalšími čtyřmi sourozenci ve Staré Pasečnici. Jejich mamince se však ve vsi nelíbilo. „Nebyla moc dobře místními obyvateli přijata, protože nebyla Chodka, jak se nazývaly ženy, které chodily v kroji.“ Maminka nenosila kroj, ale panské šaty. Spolu s manželem se tedy rozhodli, že si postaví dům v blízké Nové Pasečnici. Maminka vyřídila všechny náležitosti ke stavbě a tatínek začal v roce 1934 na zděděném pozemku „na samotách“ stavět nový dům. Byl sice vyučený mlynář, ale na stavbě si skoro se vším poradil sám. Ještě ve Staré Pasečnici se manželům narodily dcery Marie, Františka a Jarmila.[1] V Nové Pasečnici přišli na svět synové Václav a Karel. „Karlík se narodil akorát do války. Maminka plakala, ale my jsme měli radost.“ S kočárkem pak chodívala za svou nejlepší kamarádkou, která jí návštěvy ráda oplácela. „Když k nám teta Kovářovic přišla, poslouchala jsem je moc ráda. Povídaly si o všem možném. Vzaly si pletení, štupování a zašívání a také přišlo na válku. V duchu jsem si to vysvětlovala tak, že se někde u nás za lesem točí nějakýma válcema, a když maminka říkala, jen aby ten táta do té války nemusel, já bláhová jsem si říkala, vždyť já bych tatímu oběd ráda donesla.“ Tak si vysvětlovala válku Jarmila, když jí bylo asi sedm let.

Dračky a toulky po lesích

Maminka se starala o děti, ale také o hospodářství. Měli jednu krávu, slepice a husy. Často se doma o dlouhých zimních večerech dralo peří, přece jen byly v rodině tři dcery, tak aby měly peřiny do výbavy. Otec pracoval na dráze, kde mu slušně platili. Chodíval pěšky do Brodu nad lesy (Furth im Wald) a později pracoval v Domažlicích, kam jezdíval nejprve na kole a poté na mopedu. V rodině panovala láskyplná atmosféra, sourozenci k sobě měli hodně blízko i proto, že jejich chalupa stála na samotě. V lese byli jako doma – hledali houby, sbírali lesní plody a smolu ze smrků žvýkali jako žvýkačku.

Začátek války a vystěhování do Dolan u Plzně

Rodina za války poznala i hlad. Štěstí však bylo, když se urodilo hodně brambor. „Maminka z nich uměla udělat všechna možná jídla. Každý rok jsme naložili metrák zelí, a když zkysalo, měli jsme vitamin C na celou zimu.“[2] Když se schylovalo k válce a přišel rok 1938, byla vyhlášena mobilizace. „Tatínka a další zaměstnance u dráhy zřejmě z nařízení Němců prověřovali, jestli nejsou původem Židi. To tatínek nebyl, a tak si ho u dráhy nechali.“ Rodina se však v září 1938 musela ze svého domu v Nové Pasečnici vystěhovat do Dolan u Plzně. Odchod z nově vybudovaného domova nesli velmi těžce. Peřiny a nejdůležitější věci naložili na žebřiňák, který jim půjčil soused  Heller. Byl to drnomistr neboli pohodný a na kárce, do které zapřahal své dva psy, Haryka a Baryka, svážel uhynulá telátka. Děti se těšily, že pojedou vlakem, ale maminka plakala, protože věděla, že bude válka, a pod srdcem nosila synka. O tom však děti neměly ani tušení. V Plzni na ně čekal koňský povoz se žebřiňákem, na kterém všichni jeli do Dolan. Než tam dojeli, převezli je přes řeku vorem. V Dolanech už měli připravené skromné ubytování. „Nevím, jestli to byla hospoda, nebo škola, ale dali nám tam na zem slamníky.“ Jarmiliny sourozence si na pomoc a stravu rozebrali místní. „Třeba Vašíka si vzal holič. Já jsem se ale od maminky nehnula.“ Rodina zůstala v Dolanech asi tři neděle. „Pak jsme se mohli vrátit, protože se to nějak urovnalo, vytvořily se Sudety… Pasečnice byla první česká vesnice, která nebyla zabraná do Sudet. Babylon, Česká Kubice, Šnory a Stará Huť, to už všechno byly Sudety,“ vysvětluje Jarmila Mašková.

Příkladné studium a nadávky od Hitlerjugend

Jarmila chodila za války do dvoutřídky v Pasečnici. „A pamatuju si, že ve třídě byl klavír. Pan řídící Altman nám řekl: ‚Děti, postavte se, zazpíváme si českou hymnu.‘“ Ona i její sourozenci byli šikovní a poslušní, a tak je pan učitel dával za vzor ostatním dětem. Měli krásný rukopis, zřejmě po tatínkovi, který býval vojenským písařem. Českou gramatiku se od nich učila i maminka. „Protože v mládí bydlela v Krotívě za řekou, musela chodit do německé školy. Psala tedy kurentem, a tak nám nemohla pomáhat se psaním úkolů.“ Na školní zahradě se pěstovala zelenina a rybíz. Namísto hodin tělocviku bylo kolikrát zapotřebí, aby se žáci věnovali péči o záhonky. „Já jsem to dělala strašně ráda. Jednou si mě učitel zavolal a řekl mi, ať si zítra přinesu košík, že mi dá mrkev. A rybízu jsem si mohla natrhat, kolik jsem unesla. My jsme ještě neměli stromy, tatínek je sice hned, jak postavil chalupu, osázel, ale museli jsme počkat, až dorostou a budou plodit.“ Jarmila s maminkou a sourozenci chodívala také sbírat borůvky. Vydali se vždy směrem na Babylon, kde se to v řece Bystřici hemžilo pstruhy. „A když jsme šli okolo hotelu Praha, tak tam byla umístěná mládež Hitlerjungend. A ti kluci, když jsme šli, tak na nás pokřikovali, nadávali nám a plivali po nás.“

Dobrý skutek pod hrozbou smrti

Za války musely být všechny domy zatemněné, aby nebylo vidět ani světélko. Psal se březen nebo duben roku 1945, kdy se ještě brzy stmívalo. Když byl otec na noční směně a máma už doma ukládala děti ke spánku, ozvalo se tiché zaklepání na dveře… „Říkali, že jsou studenti z Prahy, a ptali se, jestli jsou v Čechách. No, tak maminka otevřela a pozvala je dál. Pamatuju si, jak jí každý dával legitimaci. Schovala je za hrníček do kredence. Kluci byli celí zmrzlí a říkali nám, že ve dne spali pod roštím a v noci se plazili přes hranice. Říkali, že utíkají z Norimberka, že se tam strašně bombarduje a oni se bojí o život. Měli jsme taková železná kamínka, a tak jim maminka rychle zatopila,“ vzpomíná Jarmila Mašková. Studenti se u nich najedli, přespali a ráno je desetiletý Vašík doprovodil k cestě na Vavřinec. Rodiče pak děti varovali, aby ve škole o studentech nemluvily. „To kdyby se někdo dozvěděl, tak by Němci potrestali celou rodinu. To se trestalo smrtí.“ Naštěstí ale všechno dobře dopadlo. „A ještě si pamatuju, že se tehdy hledal nějaký špion Mášek. V rádiu vysílali, že kdo ho bude u sebe přechovávat, tak že dostane trest smrti. Maminka nás varovala, že kdyby se po lesích potuloval nějaký pán, tak abychom se s ním nevybavovali.“

Ona má větší starost o krávu než o děti

Jarmila Mašková zažila jako malé děvče nálety hloubkařů. Když si jednoho dne krátila cestu loukami, začala nad ní létat malá letadla. Tatínek jí radil, že kdyby uslyšela hučení, má padnout na zem, počkat, až bude ticho, a zase pokračovat v cestě. A tak to také dělala. Pamatuje si také na chvíle, kdy z letadel padaly staniolové pásky, které ohlašovaly nálet. Jako děti ale zpočátku nevěděly, co to znamená. Běhaly po louce mezi padajícími papírky a byla to pro ně dosud nepoznaná kratochvíle. „Potom už letěla těžká letadla, to to jenom hučelo, to jich letělo i deset za sebou. A potom postupně upustila tři bomby. Jednu do lesa. Na ten kráter jsme se pak chodili dívat.“ Sousedi neměli ještě dostavěnou chalupu a na zahradě měli připravenou hromadu škváry. „A vtom ta jedna bomba vletěla na tu škváru, až nám to urazilo štít. Všechna okna a dveře v chalupě to vyrazilo.“ Navíc venku zůstal nejmladší Karlík, kterého škvára zasypala, ale naštěstí se mu nic nestalo. Hráli si předtím s bratrem s fazolkami a ten ho z legrace zamkl na zahradě. Když byly nahlášeny další nálety, přiběhl starosta a varoval je, že tady nemohou zůstat, protože by tu přišli o život. „Říkal, že prý musíme k němu do sklepa. To byla velká stodola, pod kterou byl poklop a pod ním dlouhý, kamenitý, jakoby gotický sklep.“ Do něj se naskládalo asi dvacet lidí. Jarmilina maminka tam však odmítla jít. Za války totiž onemocněla. Dostala zápal plic, zápal pohrudnice a zápal mozkových blan. Naštěstí se uzdravila, ale měla narušené nervy. „Když jsme měli jít do toho krytu, tak se nám měla otelit kráva. Maminka chtěla, aby pro nás bylo mléko. Do sklepa nechtěla jít ani za nic, raději zůstala s kravičkou. A lidi pak říkali: ‚Podívejte se, ona má větší starost o krávu než o děti.‘“

To už si lidé vyřizují účty…

Když se blížil konec války, hořelo ve vesnici sedm domů. „Nevím, kdo to zapálil. Shořely úly i se včelami. A když jsem se tam na to šla podívat, najednou jsem uviděla, že místní po zemi kutálejí nějakého člověka a kopají do něj. A on to byl můj nevlastní bratranec Miroslav…“ Jarmila Mašková běžela rychle domů a řekla to mamince. „A jejej, to už si lidé vyřizují účty...“ odpověděla jí maminka. Bratranec Miroslav se učil jako mládek v Havlovicích ve mlýně. V té době za války prý někdo udal sedm občanů za to, že melou načerno mouku. Sedm občanů z Pasečnice tak bylo zavřeno do vězení. „A jeden z nich, pan Kazda, v tom žaláři umřel.“ Místní se pak mylně domnívali, že oním udavačem byl právě Jarmilin nevlastní bratranec Miroslav.

Ve strachu o maminku

Když maminka zápasila se smrtí, starala se o sourozence třináctiletá Maruška. Tatínek musel chodit do práce. „Přes den se o nás staral. Pamatuju se, jak třeba pekl vdolky a trošičku se mu připálily. Tehdy řekl: ‚Děti, pojďte si kleknout, pomodlíme se za maminku, aby se nám uzdravila.‘“ To se také za čas stalo. Maminka si však nesla doživotní následky. Děti tak musely rychle dospět a osamostatnit se.

Osvobození, chléb a sůl

Když od České Kubice přišli do Pasečnice američtí vojáci, místní selské ženy je vítaly v chodských krojích. Vynesly na ošatce chléb a sůl. Američani na oplátku nabízeli svůj bílý chléb ve tvaru cihly. Ubytováni byli na Babylonu v hotelu Praha a Magda. Zdrželi se tam asi tři měsíce. Maminka dětem dovolila, aby se na americké vojáky k hotelu Praha chodily dívat. Ti dávali dětem žvýkačky a čokoládu. „Byli moc hodní. Byli nažehlení. Oni měli takové ty vlněné košile, na kterých měli na zádech nažehlené dva puky,“ vzpomíná Jarmila Mašková a dodává: „Já jsem Rusa neviděla. Nás na konci toho Českého lesa osvobodili jenom Američané. Ale pamatuju si, že brzy po válce šli ruští vojáci od Domažlic do Pasečnice. Prý to byli vlasovci, o kterých se říkalo, že jsou to zrádci.“ Maminka proto děti nahnala do světnice, aby proti sobě vojáky nějak nepopudily.

Od psaní na stroji k jehle a niti

Jarmila pak chodila do měšťanky v Domažlicích. „Byla to jenom osmitřídka, a protože jsem byla drobná, tak se rodiče domluvili, že mě nechají ještě jeden rok. Jmenovalo se to jednoroční učební kurz.“ Tam se naučila těsnopis a psaní na stroji, což se jí hodilo v budoucím zaměstnání. Pak se chtěla vyučit kadeřnicí. „Tehdy se učívalo soukromě. Ale milostpaní mě nechala tak leda umýt hlavu, a už mě potřebovala poslat pro mléko. Nic jsem se nenaučila a služku jsem dělat nechtěla.“ Našla si tedy práci v Pragoděvu v Domažlicích. Šití ji velice bavilo a pracovala zde až do svých dvaceti let. Její starší sestra Marie mezitím sloužila u spisovatele Jana Drdy. Když už si vydělaly a našetřily nějaké ty peníze, přišla v roce 1953 měnová reforma. Jejich i tatínkovy úspory vzaly za své.

Svazačkou a pracovnicí v JZD

Jarmila Mašková byla spolu se sestrou členkou Československého svazu mládeže, a to především kvůli své zálibě ve sportu. „Rovněž jsme se přihlásily do Svazarmu, kde jsem taky leccos pochytila a zdokonalila se. Takže takhle jsem to mládí trávila jako svazačka.“ S nástupem komunistického režimu v roce 1948 souhlasila. „Manžel byl komunista, ale poctivý komunista, dělník.“ Jarmila Mašková se 3. dubna 1954 ve svých dvaceti letech vdala za Františka Maška z Mohelnice, brzy po svatbě se jim narodila dcera Alena a později dcera Jaroslava. „A do roku 1968 byl můj muž předsedou JZD,“ říká. Sama v té době v JZD pracovala, a to dlouhých třináct let. Když přišla 21. srpna okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy, bydleli v Mohelnici. Její manžel byl z toho, co se stalo, velice zklamán. „Říkal mi: ‚Hele, prý budou komunisty věšet…‘ A tak vzal noviny a zjistil, že hledají vojáky v civilu pro vojenskou ubytovací správu. Pracoval tam jako civil a vykupoval od lidí pozemky pro vojáky.“ Později pamětnice pracovala jako zootechnička a pak v rostlinné výrobě. Šest let byla také zaměstnána jako švadlena v textilním závodě Šumavan v Nepomuku. „Šily se tam dětské košilky a pánská pyžama pro Sovětský svaz. Tam by nás bývali ztrhali, kolik toho potřebovali.“

Zase jsme museli poslouchat

Jarmilin tatínek se okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy nedožil. Zemřel rok předtím a poslední rozloučení s ním probíhalo v kostele. „Bylo to pro něj štěstí, protože to, co se potom stalo, by ho moc bolelo. To už zase nastoupil ten režim podle sovětského způsobu. Zase jsme museli poslouchat.“ To už Jarmila Mašková bydlela kvůli manželovu novému zaměstnání od roku 1974 v Plzni. V té době po jeho vzoru vstoupila do komunistické strany. Její dcera Alena pracovala v Mohelnici jako vedoucí Socialistického svazu mládeže. Jarmila Mašková v Plzni na Doubravce setrvala dlouhých třicet sedm let. Pracovala zde jako vedoucí objednávkové kanceláře ve společnosti Uhelné sklady Plzeň. Jedním z jejích zákazníků byl František Radkovský, který tehdy bydlel na Slovanech a chodil si k Jarmile objednávat brikety. Jelikož mu vždy vyšla vstříc, dostávala od něj zrnkovou kávu. „Měl bratra v Americe a dostával od něj bony. Povídali jsme si spolu i o náboženství, které bylo za komunistů zakázané. Nejprve jsem ale nevěděla, že je kněz, chodíval v civilu.“

Nepůjdu, já si nepřevléknu kabát

Jarmila Mašková odešla s příchodem sametové revoluce do důchodu. „Pamatuju si, že lidé chodili na náměstí. Já jsem nechodila, já jsem dělala ještě po důchodu v těch Uhelných skladech, ale už ne jako vedoucí. Říkali mi: ‚A ty nepůjdeš?‘ A já: ‚Nepůjdu, já si nepřevléknu kabát.‘ To jsem v Uhelných skladech dělala dlouhá léta jednatelku a předtím mě ještě v Mohelnici zvolili do národního výboru. Byla jsem vlastně taková sociální pracovnice za ten výbor.“ Jarmila Mašková do svých sedmdesáti let pracovala ještě jako výpomoc u dopravního podniku.

Slovo závěrem

Chalupa, kterou tatínek Jarmily Maškové postavil v Nové Pasečnici, stále stojí. Bydlí v ní jeho vnuk, Jarmilin synovec. V době natáčení bylo Jarmile Maškové devadesát let a zůstal jí už jen nejmladší bratr Karel. Sama se stále snaží udržovat v dobré kondici. Moc ráda plete ponožky. „Už jsem jich upletla asi tři tisíce, ale samozřejmě že zadarmo. Buď za vlnu, nebo za čokoládu,“ říká. Pět let je vdovou, manžel zemřel v nedožitých devětaosmdesáti letech. Ona tak sama setrvává v DPS Nepomuk, kde má pěkný a útulný byt. Má dvě dcery, pět vnoučat a devět pravnoučat. Jednou z jejích vnuček je plzeňská spisovatelka a herečka Oldřiška Ciprová, která napsala řadu historických románů, knih pro děti a  v současné době je vidět i na jevišti v plzeňském divadle Dialog. Jarmilina dcera Alena Marušincová pracovala jako ředitelka MŠ Nepomuk a v letech 2010 až 2014 byla místostarostkou Nepomuku. A jaký má Jarmila Mašková vzkaz pro mladé lidi v politice? „Převážně jsme dělníci, že ano, inteligence je méně procent. A já si přeji, aby to vedli ti, kteří už mají trošku zkušenost, ale aby byli i chytří.“

 

[1] „Byla jsem třetí děvče, a když jsem rozum brala, tak jsem si říkala, že ze mne už naši asi neměli žádnou radost, ale mýlila jsem se, protože když tatínek zemřel roku 1967, tak jsem našla jeho zápisky a tam jsem se dočetla: ‚Narodila se nám holčička jménem Jaruška.‘ Jednou je to zapsáno tužkou, až  když měl tatínek čas, tak to zapsal inkoustem.“ (Jarmila Mašková: Moje dětské vzpomínky až do dospívání)

[2] Ibid.