Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Fred Matal (* 1928)

• narodil se jako Ladislav Matejčuk 8. června 1928 v Užhorodu

• otec, bývalý legionář a poštovní úředník, pocházel z Moldávie

• roku 1938 se rodina přestěhovala k příbuzným do Hranic na Moravě

• pamětník i jeho otec pomáhali v Hranicích protinacistickému odboji

• po maturitě v roce 1947 byl přijat na vojenskou akademii v Hranicích

• za kritiku komunistických čistek v armádě roku 1949 byl degradován a vyloučen ze studia

• roku 1955 byl odsouzen na šest měsíců nepodmíněně za sdružování proti republice

• v roce 1974 emigroval do USA

• změnil si jméno na Fred Matal

• pracoval jako dělník a účetní, deset let byl zaměstnancem knihovny v New Yorku

• roku 2008 se vrátil do České republiky, poslední bydliště měl v Hranicích

Otec vychovával Ladislava Matejčuka – Freda Matala k úctě ke svobodě a demokracii, vlastenectví a pravdomluvnosti. Komunisté, kteří po únoru 1948 ovládli moc v Československu, tyto hodnoty pošlapávali a jejich nositele pronásledovali. Pamětník toho byl svědkem jako student vojenské akademie v Hranicích a nedokázal mlčet. „V akademii začali propouštět důstojníky, kteří bojovali na západní frontě. Kritizoval jsem to a ptal se, proč vyhazují lidi, kteří nasazovali životy za naši svobodu.“

Neprošlo mu to. „Došlo to tak daleko, že mi velitel strhl před nastoupenou rotou nárameníky a degradoval mě na vojína. Z akademie mě vyloučili. Byl jsem označen za politicky nespolehlivého a šlo to se mnou i do civilu,“ vypráví o svém prvním střetu s komunistickým režimem. Řada důstojníků hranické akademie, kteří prokázali hrdinství v boji proti nacismu, ale odmítli se podřídit komunistické diktatuře, skončila na mnoho let ve vězení. Také Fred Matal strávil půl roku za mřížemi.

Prvních deset let v Užhorodu

Fred Matal se narodil jako Ladislav Matejčuk 8. června 1928 v Užhorodu v Podkarpatské Rusi, která patřila v letech 1919 až 1939 k Československu. Jeho otec, Jiří Matejčuk, byl legionář z první světové války a pracoval jako úředník Československé pošty. O místo v Podkarpatské Rusi si sám požádal.

Jiří Matejčuk pocházel z Moldávie. „Jeden z jeho bratrů se dostal prostřednictvím rakouské armády do Hranic na Moravě, kde sloužil. Našel si tam ženu a už tam zůstal. Později k sobě pozval matku a postupně se přistěhovali i jeho dva bratři,“ popisuje okolnosti příchodu jeho otce na Moravu.

Fred Matal byl nejmladší ze tří dětí Jiřího a Marie Matejčukových. V Užhorodu, kde jeho otec pracoval na poště, žila vedle Ukrajinců a Maďarů početná komunita Čechů. „Byly tam české školy, udržovala se česká kultura a tradice. Pamatuji také na oslavy vzniku československé republiky 28. října, kdy jsme chodili v průvodu s lampióny.“

Matejčukovi bydleli v novém činžovním domě pro státní úředníky ve čtvrti zvané Malé Galago. „Vedle byla budova zemské správy a věznice, naproti byty důstojníků. Do školy jsme to měli dvě stě metrů. Na procházky jsme chodili k řece Už, která tekla kousek od našeho domu,“ vzpomíná.

Stěhování do Hranic

Po uzavření Mnichovské dohody, kterou v září 1938 rozhodly evropské mocnosti o postoupení Sudet nacistickému Německu, dal Adolf Hitler svolat arbitrážní konferenci do Vídně. Ta mimo jiné určila, že Československo musí odevzdat část Podkarpatské Rusi včetně Užhorodu Maďarsku. „Museli jsme odejít. S maminkou jsme se přestěhovali do Hranic na Moravě k jejím rodičům. Jeli jsme vlakem jen s malými kufry. Tatínek za námi přijel až v březnu 1939. Nastoupil na tamní poště a sehnal pro nás byt v části Paseky.“

V polovině března 1939 obsadilo německé vojsko zbytek Československa. „Pamatuji, jak jsme tenkrát přišli v Hranicích do školy, a učitelé nás poslali domů. Běhali jsme kolem školy a sledovali příjezd německých aut,“ vypráví Fred, který toho roku nastoupil na reálné gymnázium. Vzpomíná si, jak začali mizet jeho židovští spolužáci. V nacistických koncentračních táborech zemřelo kolem dvou set hranických Židů. Zůstala po nich jen synagoga, kterou se podařilo zachránit.

Účastník junáckého odboje

Pamětníkův otec se spolu s bývalými legionáři snažil za války pomáhat lidem, kterým hrozilo od nacistů nebezpečí. „Nám dětem o tom tatínek moc neříkal. Vím ale, že vzhledem k tomu, že pošťáci měli přístup k úřední poště, varovali lidi, kterým hrozilo zatčení nebo transport,“ vysvětluje Fred. I on se ke konci okupace zapojil do odbojové činnosti, a to prostřednictvím tamního faráře Antonína Bartošíka. Tento kněz pomáhal partyzánům z 1. československé brigády Jana Žižky, ale organizoval i takzvaný junácký odboj. „Patřil jsem ke skupině studentů gymnázia, které si vybral. Posílal nás občas někam se vzkazy nebo nás pověřoval drobnými úkoly. Když ho na faře navštěvovali mladí kluci, nebylo to nápadné, protože k němu běžně chodili ministranti podobného věku.“

Studenti měli například za úkol sledovat skladiště munice. „Vozilo se to z hranického nádraží nákladními auty do lesa v oblasti pohoří Maleník. Bydleli jsme blízko, a tak jsem třeba vzal konvičku, že jdu sbírat maliny nebo jahody, a snažil se přitom dostat co nejblíž ke skladišti. Stáli tam vojáci, někdy mě chytili a ptali se, co tam dělám. Já se vymlouval, že nedaleko odtud bydlím, a že jen sbírám maliny. Druhý den jsem páteru Bartošíkovi hlásil, jak to tam vypadá, a jestli munice přibylo,“ popisuje.

Sovětské vojsko dorazilo do Hranic 8. května 1945. Město se dočkalo osvobození bez bojů. Němci stihli těsně před ústupem vyhodit do vzduchu most přes Bečvu. „Kameny tehdy létaly až k nám na Paseky. Šli jsme se podívat, co se stalo. Němci most odpalovali z tanku.“

Tajemná pomoc z ÚV KSČ

Po roce 1945 byl Jiří Matejčuk jmenován poštmistrem v nedalekém Bělotíně, který byl za války součástí Sudet. „Zpočátku jsme bydleli v rodinném baráku společně s bývalými německými majiteli, kteří pak šli do odsunu.“ Chodil tehdy na gymnázium a k jeho spolužákům patřil pozdější tajemník Ústředního výboru KSČ Jan Fojtík. „Seděli jsme spolu v lavici. Jezdil jsem za ním i do Milotic, odkud pocházel. Později jsme se vídali na třídních srazech. Jednou mi řekl, že mi přes ministra vnitra pomohl, abych mohl odjet z republiky.“

Dokud komunisté nezakázali Sokol, byl pamětník jeho členem. Po válce zažil dva skautské letní tábory. Bavil ho sport, zvláště atletika. Chtěl se stát učitelem tělocviku, ale uznal, že by jeho sportovní výkony asi nestačily na přijetí na pedagogickou fakultu, a tak se úspěšně přihlásil na prestižní vojenskou akademii v Hranicích.

„Myslím si, že mi pomohla účast v odboji u faráře Bartošíka,“ říká. Sotva si začal zvykat na vojenský režim, přišel únor 1948. Komunisté začali likvidovat politické odpůrce a brzy přišla na řadu armáda. Z hranické vojenské akademie byli vyhozeni mnozí důstojníci. A nebylo tam místo ani pro pamětníka. Za kritiku politických čistek v armádě byl v druhém ročníku degradován a vyloučen. Tři měsíce, které mu chyběly ke splnění dvouleté vojenské služby, musel odsloužit jako vojín u jednotky v nově zřízeném vojenském táboru Libavá.

Zatčen kvůli letákům, které neviděl

Po vojně se vrátil k rodičům do Bělotína. Zaměstnání hledal těžce. Nejprve nastoupil v cukrovaru v Prosenicích. Nakonec sehnal místo účetního v podniku Hranická cementárna a vápenice. Na jaře roku 1954 se v Československu konaly volby do národních výborů. Kandidovat mohli pouze zástupci Národní fronty vybraní pracujícím lidem. Agitační kampaň organizovali komunisté. Zaměstnanec ředitelství vápenic Oldřich Gregor z Oseku nad Bečvou byl ale nespokojen s kandidátem na předsedu v jeho obci a šířil letáky s výzvou k jeho vyškrtnutí z kandidátky.

„Jak jsem se později dozvěděl, letáky mu napsaly a rozmnožily na cyklostylu děvčata z práce. Házel to lidem do schránek. Jednou v noci přijeli do podniku policajti a objevili psaní stroj, na kterém byl leták napsán. Gregor byl zatčen a zavřeli i jeho kolegu z Přerova,“ říká pamětník. Asi o tři měsíce později si Státní bezpečnost přijela i pro něj.

„Vinili mě z toho, že jsem o jejich činnosti věděl a nehlásil to. Nebyla to pravda. Zřejmě na ty dva zatčené přitlačili a vynutili si další jména. Dva měsíce jsem opakoval, že jsem s tím neměl nic společného. Vyšetřovatelé říkali, ať si to rozmyslím, že je dost času, tak jsem nakonec podepsal přiznání.“ Soud v Olomouci ho roku 1955 odsoudil za sdružování proti republice k šesti měsícům nepodmíněně. Šiřitel letáků a jeho kolega dostali dva roky.

Na jména spoluobžalovaných a okolnosti soudního procesu si pamětník už nepamatuje. Ve vazbě v Olomouci strávil zhruba tři měsíce, zbytek trestu si odpykal na Slovensku. „Byl jsem ve věznici v Bánské Bystrici. Stavěla se tam tenkrát továrna na penicilin. K výrobě bylo potřeba hodně vody, která se měla čerpat z řeky. My vězni jsme kopali kanál. Byla to těžká práce.“

První pokus o emigraci

Po propuštění na svobodu se vrátil do hranických cementáren. V roce 1957 přešel do Sigmy Olomouc, kde pracoval jako účetní asi patnáct let. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 začal přemýšlet o emigraci. „Nechtěl jsem žít v nesvobodné zemi okupované Sověty,“ říká. V roce 1970 si koupil zájezd do Jugoslávie. Měl plán, jak se dostat do Itálie.

Při rozhovoru pro Paměť národa, kdy měl 91 let, si nemohl vzpomenout na žádné detaily tohoto nezdařeného pokusu o útěk. Z jeho záznamů z dřívější doby vyplývá, že plul lodí do Rjeky, odtamtud cestoval vlakem do Lublaně a pak pokračoval k městu Koper na hranici s Itálií, kterou chtěl přejít pěšky. Nepodařilo se mu to. Chytil ho celník. V Koperu byl asi na čtrnáct dnů zadržen a pak poslán zpět do Československa. Když dorazil do Hranic, kde tenkrát žil, s obavami šel do práce v Sigmě.

„Ředitel podniku mě hned zavolal a sdělil mi, že se mám dostavit na policii do Přerova. I když to byl komunista, radil mi, ať nepřiznávám, že jsem chtěl utéct. Tvrdil jsem pak, že jsem chtěl jen zkusit jaké to je stát aspoň jednou nohou v Itálii. Nedělali z toho velkou aféru. Mohl jsem dokonce zůstat v Sigmě,“ říká. Myšlenku na emigraci ale nepouštěl. V roce 1973, když byli po smrti oba rodiče, neměl rodinu a nic ho doma nedrželo, se mu podařilo odjet na další zájezd do Jugoslávie, tentokrát s výletem do Benátek. Získat povinnou výjezdní doložku nebylo snadné, zvláště pro politicky nespolehlivého a trestaného člověka. Je možné, že tehdy opravdu zasáhl jeho bývalý spolužák z ÚV KSČ Jan Fojtík.

Z Itálie do New Yorku

V Benátkách se s vakem na zádech odpojil od ostatních účastníků zájezdu. Koupil si jízdenku na vlak do Milána a tam požádal o politický azyl. Poslali ho nejprve do uprchlického tábora v Terstu. Pak ho odvezli do města Latina nedaleko Říma. Když se ho emigrační úředníci ptali, do které země chce jet, vybral si Spojené státy americké.

„Amerika tenkrát skoro nikoho nepřijímala, a tak jsem musel dlouho čekat. Bylo tam dost Čechů a Slováků, se kterými jsem sdílel světnici. Měli jsme možnost nechat se najmout Italy na pomocné práce, ale mě nikdo nechtěl. Bylo mi šestačtyřicet let, dávali přednost mladším.“ V dubnu 1974, po sedmiměsíční anabázi v uprchlických zařízeních, konečně nastoupil na palubu letadla do New Yorku.

Zahradníkem bulharské šlechtičny

I v Americe kvůli vyššímu věku hledal zaměstnání obtížně. První místo, které sehnal, byla práce pomocného zahradníka na panství bulharské šlechtičny Niny de Navaro na Long Islandu. K platu měl i byt a stravu. Nebyl tam ale moc spokojený. „Podařilo se mi získat adresu plukovníka Jaroslava Václavíka, který emigroval hned po roce 1948. Znal jsem ho z vojenské akademie v Hranicích a věděl jsem, že žije v New Yorku. Napsal jsem mu a on souhlasil se setkáním,“ popisuje.

Bylo to pro něj velmi důležité, protože s tímto krajanem se spřátelil a potkával se s ním pravidelně až do jeho smrti v osmdesátých letech. Fred žil v Americe dost osaměle. S lidmi se potkával v práci nebo ve večerní škole, kam chodil na kurzy angličtiny a na účetnictví, ale neoženil se a bydlel pořád sám. Václavík mu krátce po jejich prvním setkání zprostředkoval práci ve firmě českých emigrantů, která prodávala náhradní díly na menší auta značky Volkswagen. Sídlo měli v Elmsfordu kousek od města White Plains, asi čtyřicet kilometrů od New Yorku. Fred se tam přestěhoval a dělal jim asi dva roky účetního.

Nové občanství i jméno

Poté sám odešel a byl několik měsíců nezaměstnaný. Pracoval v distribuční firmě, uklízel v židovském centru ve White Plains, hlídal tamní univerzitu a začátkem osmdesátých let přesídlil opět do New Yorku, kde získal místo úředníka ve veřejné knihovně v čtvrti Queens. „Plat mi stačil na normální život. Pracovní dobu jsem měl od dopoledne do večera. Otevřeno bylo i v sobotu, takže jsem neměl moc volného času. Občas jsem si zašel do kina nebo zajel k moři, kam jsem se dostal podzemní dráhou.“

V té době už se nejmenoval Ladislav Matejčuk, ale Fred Matal. Jméno si změnil, když získal americké občanství. „Američané neuměli vyslovovat moje křestní jméno a příjmení znělo rusky, což taky nebylo dobré, protože jsem byl podezříván, že jsem ruský špión,“ vysvětluje.

Když v roce 1989 padl v Československu komunistický režim, měl radost a fandil Václavu Havlovi, který se stal ve svobodných poměrech novým prezidentem. Na návrat domů ale hned nepomýšlel. Byl stále zaměstnancem newyorské knihovny a také se bál, aby v Československu ještě nedošlo ke zvratu. V roce 1992 odešel do důchodu a přestěhoval se do Los Angeles v Kalifornii. Jezdil k moři, podíval se i na Floridu a občas vyrážel do heren v Las Vegas. Na Moravu se trvale vrátil po několika návštěvách v roce 2008. Bylo mu osmdesát let.

Emigrace do Ameriky nelituje, i když si uvědomuje, že kdyby měl tehdy o dvacet let méně, dařilo by se mu tam asi lépe. Je mu líto, že nezaložil rodinu. „Chtěl jsem, ale děvčata o mě neměla moc zájem. Musel jsem to přijmout. Život mě naučil, že člověk si nesmí zoufat, i když je mu těžko.“