Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Měl jsem svůj stín. Byl jím sovětský technolog
narozen 28. března 1948 v Opavě
dětství prožil v Kounicích na jižní Moravě
za studiem střední a vysoké školy se přesunul do Brna
v roce 1969 přerušil studia na Fakultě elektrotechniky VUT a začal pracovat v brněnské teplárně
v únoru 1975 během havárie v teplárně zahynul pamětníkův bratr Ivo Matějů
po druhém výbuchu roku 1978 Dalibor nastoupil do odvětví jaderné energetiky
přihlásil se do školicího střediska JE Dukovany jako budoucí operátor reaktoru
roku 1979 nastoupil do funkce hlavního technologa budoucí elektrárny
na počátku 80. let se společně s dalšími zaměstnanci nastěhoval do Třebíče
v letech 1982 a 1984 absolvoval dvě půlroční školicí stáže v Novovoroněži
v druhé polovině 80. let se podílel na zprovoznění všech čtyř bloků JE Dukovany
v roce 1987 odešel na ústředí společnosti ČEZ na pozici hlavního inženýra pro jadernou bezpečnost
roku 1996 ČEZ opustil a působí v soukromém sektoru
Dalibor Matějů se narodil 21. března 1948 v Opavě. Rodina se však velmi záhy přestěhovala do Kounic u Brna, kde se Daliborův tatínek připojil k podnikání svého otce. Obchod, který sídlil v přízemí jejich domku, jim byl na počátku 50. let znárodněn a oba si museli hledat jinou obživu. Dalibor tak zažil svého tátu v povolání řidiče autobusu, účetního či technického pracovníka u správy silnic. Během raného dětství mu postupně přibyli ještě dva mladší sourozenci, což by se za běžných okolností mohlo stát impulzem ke vzniku dobré vesnické party. V Daliborově případě však zůstala tato příležitost neproměněna. Velkou roli v tom sehrála jeho povaha solitéra a záliba v četbě, pro kterou si pravidelně jezdil do vzdálené knihovny.
„Jednou jsem tam našel publikaci, ve které byly všechny důležité vynálezy včetně automobilu připisovány na vrub Sovětskému svazu. Na obrázku u toho byla dřevěná palisáda, za ní visel vozík a v něm běželi dva mužíci,“ směje se ve studiu Paměti národa Dalibor. S ohledem na to, co o něm z jeho životopisu vím, se popisovaný obraz pokouším použít jako metaforu ke koncepčním principům sovětské energetiky. Dvaasedmdesátiletý muž zvážní a v rychlosti mě uzemní krátkou přednáškou o lehkovodních reaktorech, kterou uzavírá těmito slovy: „V Sovětském svazu jsem se učil, jak se věci dělat mají, ale jak se také dělat nemají. Jejich jaderný energetický program je v principu velmi dobrý. Záleží však na tom, jak je řízen a technicky proveden.“
Stejné je to vždy, když se během rozhovoru pokusím konfrontovat jeho strategickou pozici na poli tuzemské jaderné energetiky s politickou agendou, kterou s sebou tento obor nesl jak před rokem 1989, tak i dnes. Dalibor během svého vyprávění několikrát zdůrazní, že je technolog, a proto nedává prostor pro přílišnou spekulaci o mocenských tlacích. Přesto je jeho svědectví o stavbě největší jaderné elektrárny u nás zásadně poznamenáno tím, do jaké sféry vlivu Československo během 80. let spadalo. Snaha upnout své schopnosti k práci s technologickou platformou, bez ohledu na dobový politický diskurs, byla však u Dalibora patrná ještě předtím, než se ke štěpení atomového jádra vůbec dostal.
Dospívající kluk, který měl po ukončení základní školy samé jedničky, se díky nebývalému zájmu o vše, co jen trochu zavánělo technikou, přesunul na studia střední průmyslovky do Brna. Ve svém zápalu pro výuku pokračoval i zde a po velmi dobrém výsledku u maturity nastoupil na místní Fakultu elektrotechniky VUT. Zde se však jeho situace začala komplikovat a v roce 1969 musel přerušit studium. Dle vlastních slov se tak stalo nejen díky nově nabyté mládenecké svobodě, se kterou si nevěděl rady, ale také přispěním přelomového dění spojeného s invazí vojsk Varšavské smlouvy.
Na přelomu 60. a 70. let byl Daliborův život definován rychlým sledem několika událostí. Po svatbě, narození dcery a vojně, kterou strávil jako promítač u jednotky ženijního vojska v Rajhradě, nastoupil do brněnské teplárny na pozici elektrikáře. Místo, které získal díky přátelským konexím otce, bylo však zařazeno jako dělnická profese a Dalibor si kvůli tomu musel k maturitě dodělat ještě výuční list. Do stejného provozu nastoupil po několika letech i jeho mladší bratr Ivo. Poslední z bratrů se zanedlouho rovněž uplatnil v energetice. Dalibor tento aspekt uzavírá jednoduchým konstatováním: „Byli jsme prostě taková energetická rodina.“
To, co se dozajista stalo zajímavým profesním souzněním tří bratrů, bylo přetrženo havárií, která se na brněnské teplárně odehrála v únoru roku 1975. V jejím důsledku zahynulo osmnáct pracovníků provozu, mezi nimiž byl také Ivo Matějů. Dalibor, kterému se i po letech o neblahé události špatně hovoří, považuje za jednoho z dílčích viníků exploze, která rozmetala velkou část technologického zázemí i budov, nově jmenované vedení. Jeho členové byli do svých funkcí postupně dosazováni na základě politických prověrek konaných společně s nastupující normalizací. Právě na popud nového ředitele bylo v provozu zastaveno zametání jemného hnědouhelného prachu, který se později stal příčinou samotného výbuchu.
„Můj bratr byl zrovna na jedné odpolední směně a měl tu smůlu, že v daném místě prováděl nějakou opravu. Místo, aby si ještě poklábosil s jedním ze svých kolegů, tak se vydal přímo do chodby, kterou se v tu chvíli šířily žhavé plameny. Popálilo ho to tak, že na druhý den v nemocnici u sv. Anny zemřel,“ vzpomíná Dalibor, kterého Ivova smrt zasáhla natolik, že musel přechodnou dobu strávit na pracovní neschopence. Do teplárny se však po zotavení na několik let vrátil. Definitivně se svého místa vzdal až po druhé velké havárii v roce 1978. Jeho kroky vedené vírou v efektivnější způsoby získávání energie jej vedly přímo do školicího a výcvikového střediska budoucí jaderné elektrárny Dukovany, kde se přihlásil do programu, který z něj měl udělat operátora reaktoru.
„Jako jedni z mála jsme brzy zjistili, že reaktoru se vyká,“ říká Dalibor, který se pro myšlenku systémů vyráběných v sovětské Novovoroněži nadchnul a jejich technologický princip považuje dodnes za velmi zdařilý. Do přípravy a dokončení vysoké školy dával tehdy veškeré úsilí, což se také časem projevilo v jeho povýšení na budoucího hlavního technologa. Pro tehdy třicetiletého muže šlo o velkou motivaci. Rozhodl se proto vyjít svému novému životnímu cíli vstříc. Několik následujících let strávil horlivým studiem reaktorů VVER, které měly být na jižní Moravě instalovány a spuštěny ve druhé polovině 80. let. V rámci toho se také dvakrát ocitl na půlroční stáži v Sovětském svazu, kde se přímo v novovoroněžské jaderné elektrárně učil zmíněná zařízení ovládat.
„Pamatuji si, že nás jednou vezli autobusem do elektrárny. Díval jsem se z okna směrem k hustému lesu a rozpoznal tam zemljanku a také jakousi, ženu, která z ní vylézala,“ líčí Dalibor jeden z obrazů, který mu z návštěv v jižní části dnešního Ruska utkvěl ve vzpomínkách. Setkání s primitivním obydlím, jež jakoby patřilo do lidské epochy před vynálezem elektřiny, tak působí tím absurdněji, čím více si připustíme jeho geografickou blízkost s reaktory získávajícími energii ze štěpení jádra atomu. Možná i s ohledem na hroutící se ekonomickou stabilitu Sovětského svazu v druhé polovině 80. let záleželo tamním orgánům na tom, aby byla dodávka a konstrukce zařízení typu VVER provedena s maximální obezřetností.
„U vás se to dělat nemusí. Zařízení k vám přijde kompletní a celé smontované. V Sovětském svazu se to však udělat nutně musí. Reaktory se k nám totiž často dostávají nedokončené a chybí v nich součástky,“ cituje Dalibor to, co mu řekl jeho sovětský protějšek při skleničce vína. Řeč byla tehdy o operaci takzvané první revize, která v zemi výroby novovoroněžských reaktorů znamenala jejich kompletní odstavení, rozmontování a prověření jen několik minut po tom, co byly finálně uvedeny do provozu. To, že se danou informaci Dalibor dozvěděl od svého rusky mluvícího kolegy, nebylo při výstavbě jaderné elektrárny v Dukovanech ničím neobvyklým. Projekt takových rozměrů byl v rámci strategického dohledu dozorován celými týmy pracovníků ze Sovětského svazu. „Měl jsem svůj profesní stín. Byl jsem hlavním technologem a vedle sebe jsem měl sovětského hlavního technologa,“ říká zcela otevřeně Dalibor a znovu upozorňuje na to, že i přes ideologickou rovinu jejich pobytu na našem území šlo o významné odborníky v oboru.
Další stíny, které se v útrobách stavby nové jaderné elektrárny pohybovaly, se však do Dukovan nedostaly z východní Evropy, nýbrž pracovaly pro československou tajnou policii. Už v počátcích samotného projektu budovy byla do jejího půdorysu začleněna také vyšetřovna StB a vše podezřelé, co se na území budoucího provozu stalo, mělo dohru právě v těchto prostorách. Dalibor se tam dostal během svého působení v elektrárně hned několikrát. Výslechy s ním byly vedeny v souvislosti s návštěvou západoněmeckých expertů, zpožděnou dodávkou počítačů, ale také při snaze určit viníka havárie potrubí, která se odehrála jen několik týdnů po uvedení prvního bloku do provozu.
Podle vyprávění tehdejšího hlavního technologa byla z kladených otázek jasně patrná tendence najít konkrétní osobu, která by za technický nedostatek, jenž způsobil několikamilionovou škodu, nesla zodpovědnost. Jedním z podezřelých byl právě Dalibor. S ohledem na to, že se výpovědi všech vyslýchaných shodovaly s dříve sepsaným protokolem interní komise pro vyšetřování poruch, který poruchu klasifikoval jako technickou závadu, bylo policejní vyšetřování uzavřeno bez výsledku. V elektrárně se však v souvislosti se zmíněnou událostí pohybovali estébáci z Brna, Prahy i Třebíče, což dodnes svědčí o jejich enormním zájmu mít dění v dukovanském areálu pod kontrolou.
Dalibor dokáže ve svém svědectví výmluvně popsat události, které se jeho pracovní pozice přímo týkaly. Díky dlouhodobé koncentraci na to, za co nesl osobní zodpovědnost, však dnes není schopen odpovídat na řadu faktických otázek, které se výstavby čtyř bloků jaderné elektrárny na jižní Moravě týkají. Během rozhovoru jsem se tedy například nedozvěděl, zda byli mezi angažovanými devíti tisíci stavebními dělníky vojáci či trestanci. Místo toho se Medař, jak bylo hlavnímu technologovi v práci přezdíváno, rozhovořil o tom, jak těžké bylo udržovat zaměstnaneckou morálku a výkon v prostředí provozu, ve kterém se střídaly směny ještě v době, kdy byl stavebně dokončován.
„Představte si, že se staví továrna, do které mezi jeřáby chodíte sloužit dlouhé směny a na vašem patře ještě není zprovozněna ani toaleta, na kterou byste si mohl odskočit,“ říká Dalibor, jenž si svou přezdívku u podřízených vysloužil tím, že se za nimi snažil často docházet s pozitivními zprávami a působení na pracovišti jim tak zpříjemňovat. V podobném stavu jako elektrárna se však kolem roku 1985 nacházelo i město Třebíč. Původně chudá zemědělská oblast získala díky čtyřem novým reaktorům na významu. Nově vystavěná sídliště Hájek a Borovina se stala domovy těch, kteří se do města přestěhovali za prací v elektrárně. Šlo o tisíce příchozích, jejichž povolání bylo spjato s provozem vzdáleným šestadvacet kilometrů. Dalibor ve svém svědectví zmiňuje také fakt, že ve většině případů nešlo o profese obsluhující zařízení pro výrobu elektřiny, nýbrž o takzvané druhotné zaměstnance, tedy kuchaře v kantýnách nebo třeba závodní doktory.
V prosinci roku 1987 byl v Dukovanech uveden do provozu poslední blok. V té době už měl však tuto operaci na starosti nový hlavní technolog. Dalibor byl totiž o několik měsíců předtím povolán do ústředí podniku ČEZ jako hlavní inženýr pro jadernou bezpečnost. O rok později se po dvouleté lhůtě pro kandidaturu stal také členem KSČ a vydržel tam až do sametové revoluce, po které se tři roky věnoval ekonomické restrukturalizaci tuzemského energetického gigantu. Od roku 1993 pak zastával funkci v nově vzniklém představenstvu společnosti. Ve stejném období mu byla také nabídnuta pozice kontrolora dostavby jaderné elektrárny Temelín, kterou však odmítl. V roce 1996 nebyl zvolen do nového představenstva a odešel do soukromého sektoru, kde působí dodnes.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Martin Netočný)