„Tehdy jsme slavili Silvestra. Janička byla v postýlce a moje paní domácí ji hlídala, ale ona když si lehla, tak spala, ale [paní domácí] se na ni chodila vždycky podívat. A my jsme s manželem mohli klidně sedět dole. Tak seděl vedle mě. A Opálka měl mladou Angličanku. Říkala jsem vám, že měla hodinky na krku, řetízek a hodinky. To mám tady taky, také jsem si opatřila ty hodinky na krk od té doby. A tehdy tam Opálka strašně juchal, on je z toho kraje, kde se juchá. A já na to nebyla zvyklá. Mně to tak strašně vadilo. A on jako by cítil, že to je snad naposled, tak tolik juchal, že já jsem chtěla mermomocí domů. Naposledy jsem ho viděla, jak seděl v autě, když jel už do Londýna. Když byli od manžela odvoláni, měli jet do Londýna a tam dostat kurz.“
„Anglie je Anglie. Opravdu, jak se k nám chovali, jak nás přivítali! Jako kdybychom patřili k nim. Ta důvěra! Celý barák nám dali k dispozici. Byli báječný, báječný. Nemůžu na Angličany... netrefila jsem na nikoho, kdo by nám nevyhověl. Všichni, i šlechta, jak pomáhala. Všichni šlechtici byli zaměstnaní. Doma měli třináct lidí služebnictva, ale šlechtična dělala pro vojsko. Nebo dali k dispozici, měli, nevím, kolik ložnic nebo pokojů, ty vyprázdnili a poskytli je nemocným vojákům. Dali tam postele a tam dali naše vojáky, když byli ranění nebo potřebovali delší dobu doléčit, aby nezabírali místo v nemocnici. Šlechta najímala ošetřovatelky, aby se staraly o naše vojáky. Byli tam dva nebo tři týdny, podle situace. Například si někdo zlomil nohu při vyskakování z tanku. Tak nemohl sloužit v tanku, musel se někde léčit. Tak oni poskytli zázemí. Anglie. Angličani nám dali hned všechno k dispozici, a houby o nás věděli. Ptali se nás, kam jezdíme na dovolenou, když nemáme moře? Nevěděli o nás nic, ale dali k dispozici všechno, počínaje koupelnou.“
„V Rusku u Dukly byly hrozně veliké ztráty. Nabrali mladé, šestnáctileté kluky z Ruska i Ukrajiny, kteří neměli žádný výcvik. Tam padly miliony lidí. Z Anglie jelo do Ruska vojenské vedení. Jenže když poslali dvacet vycvičených důstojníků, tak Němci už o tom věděli. A jak přesedávali z lodi na vlak nebo znovu na loď, aby se dostali z Anglie do Ruska, tak to trvalo i tři měsíce. Nešlo cestovat rovnou. Manžel jel na ruskou frontu téměř čtyři měsíce. Protože když byla poslána větší skupinka, tak Němci to zjistili a začali je bombardovat. Takže důstojníci na cestě všichni zemřeli. Němci to vypátrali, protože v Anglii byli němečtí špioni. Takže věděli, kdy důstojníci jedou a jak. Takže později posílali specialisty z Anglie po desíti nebo osmi. Měli strach, aby nepřišli o dvacet vycvičených lidí. To bylo těžké. I manžel odjel před Vánoci a přijel v březnu. Cestovali složitě... já tu mám dopisy z jeho cesty, třeba z Teheránu. V Buzuluku byl největší šarže Svoboda. Když důstojníci přijeli z Anglie, šli se představit. Všichni stáli v ‚štrúdlu‘, i manžel, a když k němu Svoboda přišel, povídá: ‚Nic neříkej, nic neříkej... Matl! Hranice.‘ Svoboda byl velitelem Vojenské akademie v Hranicích, když se tam manžel učil dva roky na důstojníka.“
„Londýn byl strašně obrovský a teď je ještě větší, protože připojili periferie. Je velký, strašně velký. Tam se vyznat... Ale všechno bylo označené a všechno jezdilo. Bydleli jsme tam v penzionu, pokud bylo dost volného místa. Všechno ubytování bylo soukromé. Vojsko bydlelo v jiném místě, takzvaném Cholmondeley parku. Ten park patřil jednomu šlechtici a on ho dal k dispozici československé armádě. Dovedete si představit, jak byl ten park veliký? Měli tam postavené obrovské stany, kde spalo deset dvanáct lidí. A mám tu jednu fotku, jak obědvali, a tam je vidět i bílý ubrus v tom stanu. Bylo to obrovské, to se nedá říct. A dostali tam okamžitě uniformy, protože ve Francii museli mít svoje uniformy, co si nechali ušít za peníze. V Anglii okamžitě došla anglická výbava. Když jsme bydleli v Londýně, začalo šílené bombardování. To jste ještě neviděla. Musela jsem jít i do krytu. Začalo to večer a ráno, když se rozednilo, tak to skončilo. A furt takhle kolem dokola. Tady německé bombarďáky odjížděly a tady doletěly nové. Pořád kolem dokola. Z jedné strany přijely a z druhé strany odjely. Strašný, strašný, strašný...“
„Ten život? Byl krásný. Byl klid. Byla chudoba, ale ženy nechodily do práce. Byly doma s dětmi. Manžel měl o to vyšší plat. Zaměstnané ženy zavedli až komunisté. Opravdu se žilo v klidu a pěkně. Lidé také neměli takové velké nároky. Ale všichni měli hezké oblečení, měli co jíst. Byl klid, bylo pěkně. Lidé měli domácnost. Před kostelem sice byli žebráci třeba s amputovanou nohou, kteří žebrali, ale stát je podporoval. Ti, kteří byli nezaměstnaní, dostali podpory. Chodili třeba uklízet kanceláře. Existovaly salony na šití, kde bylo zaměstnaných plno lidí. Moje kmotra byla švadlena. V Košicích bylo divadlo, pro které šila. Měla tam sedm děvčat, která pro ni šila. Teď herečky šaty dostávají, ale tehdy musely mít svoje. Klobouky nejsou, rukavice se šily. Ani trafiky teď nejsou, jak bývaly. Všechno bylo, ale už to není. Už to skončilo. Víte, vy teď žijete úplně jinak. A není to tak pěkné, jak jsme to prožili my. V osm hodin jsem musela být doma. V šest jsem šla na korzo a to bylo velmi dobré. Korzo bylo dlouhé, chodili jsme nahoru a dolů a poznali jsme tam nové lidi.“
„Já jsem přímo do styku s paní Benešovou [nepřišla]... Jenom tak zdálky. Zdravili jsme se, mávali, že byli tam... že byla s manželem úředně. Tak jsme se viděli častěji. Nás tam nebylo... tři čtyři ženy. Normálně báječná. Báječná. Protože my jsme ještě z práce z Brna jezdili tam do vily, kde bydlela, kde je pochován pan prezident. A když jsme přišli k hrobu, tak jsme vždycky zazpívali hymnu a ona vždycky vyšla a mávala na nás, že ano, že děkuje. Ale pak oslepla. Takhle to bylo, víte, osobně s ní jsem se úplně nebavila. Jen například v jídelně nebo jinde, když třeba seděli, tak to ano, to jsme se viděli. Ale ne že bych s ní mohla mluvit. Protože ona byla dost uzavřená, i s manželem byli oba dost uzavření.“
Luisa Matlová, rozená Štýrová, se narodila 9. dubna 1916 v Košicích do dobře situované rodiny. Provdala se za vojáka z povolání, poručíka Matla, kterého po začátku německé okupace v roce 1939 následovala do Francie. Později se spolu přesunuli do Velké Británie, kde se důstojník Matl podílel na výcviku československých vojenských jednotek. V roce 1944 se manžel pamětnice přesunul do Sovětského svazu, aby se jako velící důstojník zapojil do bojů na východní frontě. Po druhé světové válce žili Matlovi v Praze a později v Brně. Zemřela v roce 2020.
