Doc. Mgr., Ph.D. Vlastislav Matoušek

* 1948

  • „Ženy zásadně draly peří. Každá dívčina potřebovala do výbavy peřiny. Takže se peří sbíralo nejen z hus, ale i ze slepic a tak dále a prostě všechno peří se zpracovalo. Vždycky se sešli u někoho v kuchyni, kde se rozložily stoly. Kolem se sesedlo dvacet ženských a trpělivě trhaly to peří a dávaly ho do pytlů. Mě si k tomu vždycky braly jako baviče. Protože dědeček mě naučil sprosté písničky z ruských legií a ruské lidové. Třeba Volga, Volga, mať rodnaja byl jeho velký hit a jiné podobné. A já jsem byl zřejmě takový muzikální, protože jsem byl ochotný zpívat celé hodiny v ruštině sprosté písničky. Ty ženské z toho měly neuvěřitelnou legraci. Takže jsem byl taková atrakce. Vždycky jsem vyžadoval hrnek přeslazeného čaje nebo bílé oslazené kafe a to byl můj první honorář. Mám takové střípky vzpomínek, že to byla velká legrace, ale já tehdy přesně nechápal proč.“

  • „Samozřejmě jsem se podílel na takových těch protestech. Trutnov zrovna byl jeden takový ostrůvek, kde jsme prostě vždycky na mostě zapálili obrovskou barikádu a ti vojáci před tím zůstali stát. Vždycky je zastavili, naházeli ježky pod kola, píchli a dav je obklopil a teď jim vysvětlovali, že tady není žádná kontrarevoluce. A takhle to trvalo asi týden, než to pominulo. Spálil se celý obrovský sklad pneumatik, auta se vždycky přiložila na most. Tak z toho mám velmi silné zážitky. U toho kina, Stalina - později Vesmír, bylo vždycky shromáždění a jedině ti polští vojáci to krásně zvládli. Prostě přijeli před most, tam hořela auta, to byl třicetimetrový oheň, a oni udělali dvě rojnice a po takhle širokém rantlu kamenného zábradlí ti vojáci proběhli. Pochytali naše lidi a ti museli rozebírat tu barikádu, uhasit oheň a tak. Pak tam projeli s tanky a pak rozháněli lidi. Vždycky projeli s tankem nahoru a dolů a házeli slzný plyn. Ten náš dav před nimi vždycky utíkal, tak je hnali nahoru po té hlavní ulici. Pak se otočili a jeli zpátky a ti naši za nimi zase běželi zpátky a oni zase házeli ten plyn.“

  • „Šel jsem za ním a povídám: ‚Vidíš, Václave, já ti říkal, že to nemá cenu.‘ A on řekl: ‚Tak takhle ne, hezky si to spolu pročteme.‘ Začal číst. Na prvním místě bylo - ve škole je hodnocen jako průměrný a podprůměrný student. A on prohlásil: ‚Tys mi přece říkal, že jsi měl samé jedničky, než tě zavřeli.‘ – ‚No jo, ale copak někoho zajímá, jak to opravdu bylo?’ A on říkal: ‚Ne, ne, takhle to nejde. Musíš k tomuhle bodu napsat, průměr jedna celá není průměrný, ale výborný studijní výsledek.‘ Probrali jsme spolu asi těch dvanáct bodů důvodů zamítnutí, všechny se ukázaly jako vykonstruované a nesmyslné. Tak on mě přesvědčil, že musím proti tomu podat odvolání. A tak - byť já jsem to považoval za zbytečnou formalitu, myslel jsem, že to bude stejná šaškárna jako všechny ty věci před tím - on trval na tom, že to musím udělat. Říkal jsem si: ‚Dobře, je starší, určitě má víc rozumu.’ Tak jsem to opravdu podal. A jednoho dne přišel můj zdrcený vychovatel, že musím do hodiny vypadnout. Ráno, asi v sedm hodin.“

  • „Nakonec mě odsoudili naprosto nesmyslně. Na základě výpovědí mých přátel a kamarádů, kteří ve své naivitě řekli, že si u mě přečetli, třeba bez mého vědomí, třeba ty básničky. Ale to jim bohatě stačilo. To už jsem je pobuřoval, i když jsem o tom nevěděl. Takhle to měli skvěle vymyšleno, aby si mohli s tím člověkem dělat, co chtějí. Takže jsem [v období sedmdesátých let před zatčením] byl v takové pasivní rezistenci a dělal jsem si z nich srandu celkem otevřeně. Ne že bychom to recitovali na vystoupeních, to dělám až teď. Taky vám nějakou můžu zarecitovat, kdybyste chtěli. Tak jedna příznačná. Vladimír [Kaláb] ji napsal přibližně v nějakém sedmdesátém čtvrtém: ‚Nemusíš klepat jako datel, chceš-li být spisovatel. Stačí ruce levé mít, třídní postoj podchytit. V rukou rudé fábory, jinak jedeš na Bory.‘ Věštecky předpověděl náš osud. Skončili jsme na Borech, samozřejmě. Tak to jenom že takovéhle básničky a pár takových podobných - a je to.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 12.02.2018

    (audio)
    délka: 01:08:09
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 12.02.2018

    (audio)
    délka: 02:03:29
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Šťastny ať jsou všechny bytosti!

Vlastislav Matoušek
Vlastislav Matoušek
zdroj: archiv pamětníka

Vlastislav Matoušek se narodil 8. listopadu 1948 v Trutnově. V předškolním věku jej rodiče často nechávali v Šedivci u Žamberka - u babičky a dědečka, kteří žili tradičním venkovským životem. Po základní škole v Trutnově vystudoval Střední školu elektrotechnickou v Jičíně. Od čtrnácti let začal hrát na kytaru. Brzy si postavil vlastní baskytaru a založil spolu s Vladimírem Kalábem první kapelu Preachers of Beat. Po maturitě pracoval v Závodech průmyslové automatizace a koncertoval. Dramatické zážitky z okupace v srpnu 1968 v Trutnově pro Vlastislava znamenaly jasné zformování protikomunistického životního postoje. V roce 1973 se Vlastislav rozhodl pro vegetariánství bez kompromisů. Přibližně v roce 1974 odešel učit na Základní uměleckou školu v Žacléři a zároveň poprvé dělal přijímací zkoušky na FF UK, obor hudební věda. V roce 1977 jej přijali a vzápětí po rozpoznání jeho talentu doporučili ke studiu kompozice na HAMU. V červnu 1981 byl zatčen Státní bezpečností. Při domovní prohlídce u něj našli množství samizdatové literatury, text Charty 77 a satirické protikomunistické básně. Prožil těžkých šest měsíců vazby a byl odsouzen k osmnácti měsícům nepodmíněně za pobuřování. V borské věznici se seznámil a spřátelil s Jiřím Dienstbierem a Václavem Havlem. V září 1982 se dostal na svobodu. Začal pracovat jako hlídač a uklízeč na stavbě. Koncertoval s kapelou Relaxace a Máma Bubo. V roce 1987 se mu podařilo znovu nastoupit na HAMU. Od výročí okupace republiky vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1987 se pravidelně účastnil protirežimních demonstrací v Praze. Rok 1989 znamenal euforii z konce komunistického režimu, úspěšné zakončení studií a začátek akademické dráhy. V roce 1995 odjel s podporou Japan Foundation do Tokia, kde se šest měsíců intenzivně věnoval hře na flétnu shakuhachi. Vlastislav Matoušek je naším předním odborníkem na etnickou hudbu. Vyučuje, komponuje, medituje a koncertuje.