Anna Maurerová

„Pořád mi nejde do hlavy, jak to, že když je někde nějaký hlouček neonacistů, tak je kolem toho policie... Já to nenávidím. A dodneška jsem si neuměla vysvětlit, jak to, že tady několik neonacistů a jiných extremistů – s těmi se zabývá vláda, poslanci a tak dále. Ale dosud nezakázali Komunistickou stranu Československa. Ta pořád je. To si neumím vysvětlit, když napáchali tolika zla v naší společnosti. Třeba venkov zplundrovali. Teprve teď lidé přicházejí na všechny škody tam napáchané. Můj strýc jako obyčejný venkovský rolník to neunesl. A když mu vyváděli koně, tak to neunesl a oběsil se.“

„V Ostravě jsem v jedné skladbě porazila naše československé národní družstvo. A to byl důvod k tomu, že jsem si udělala jméno a dali mě do nároďáku za trenérku. Protože jsem je porazila v Ostravě. A tam se stalo to, že se musela ta skladba opakovat, horníci v Ostravě si vydupali, že se to opakovalo. A ještě jednou. Dupali tak dlouho, až to holky předvedly ještě jednou. Takže tam jsem dostala tolik bodů, že si mne potom trenérky všimly a doporučily mne, abych udělala pro připravované mistrovství světa skladbu. Tak jsem se dostala k nároďáku. Dostala jsem ty děvčata, jedna Slovenka tam byla, Moravačky. Tak se mi to povedlo. Naprosto neznámá osoba – nějaká Maurerová z Československa – přijela na mistrovství světa. A my jsme tam nesměly mluvit ani s Češkami, které utekly a byly třeba taky v branži nebo jsme byly kamarádky. Ale protože byly utečenci, tak jsme tam s nimi nesměly mluvit. To bylo strašný. To až potom, když už sem směly, tak jsme si to všechno vypovídaly. Ale byly to takový situace těžký. Když jsem tam měla takový úspěch, my jsme byly po prvním kole (druhé). Viktor Sergejev a sovětské gymnastky v čele bez konkurence. A druhý bylo Československo – neznámá Maurerová. Pak byly myslím Bulharky. To bylo první kolo. To se nám tak povedlo – bezvadně. A v druhém kole nám ty kužele spadly. Já jsem nechtěla to riziko, na kterým jsem stavěla, bylo to poměrně rizikový a náročný, vynechat. A také mi to naše rozhodčí nedoporučovaly. Ať to dopadne, jak chce, abych nesnižovala úroveň. Na naše tréninky tam chodili trenéři z celého světa.“

„Bylo tam hodně zajatců, kteří měli těžký život i proti nám. Ti ani nesměli utíkat. Když byl vyhlášený poplach, tak jsme museli utíkat co nejdále od fabriky, protože se čekalo bombardování. A oni nesměli, museli tam zůstat, takže to byli daleko větší chudáci než my. A když nastal ten největší zničující nálet, který nás překvapil, i ty Němce, že už jsme nestačili nikam (utéci), jedna německá šestnáctiletá dívka mne chytla za ruku. ‚Anna, komm mit.‘ A vzala mě do toho německýho bunkru, což bylo strašně zakázaný. Ten sice byl bombardovaný – byl uprostřed fabriky – ale byl těžce (opancéřovaný?). To byly betony, byl takový (odolný). I když tam k nějakým úrazům došlo, tak my jsme vylezli. Ta německá dívka mi zachránila život. Já jsem ji začala hledat, vím jméno i všechno, ale nenašla jsem ji. To už bylo pozdě po válce, když jsem si vzpomněla, že jsem jí dlužna za záchranu života.“

„Tak světnice. Tam byly ty Doppelbetten – dvojité. Kde to vzniklo, nevím, ale my, když jsme tam postupně dojížděly, tak už se mluvilo o tom, že každá světnice si zvolí svou mámu. Protože se nám stýskalo nejvíc po maminkách. A pokud tady uvidíte ty výtvory, co tam vznikaly, tak všecko je ‚chci ke své mámě‘. Tak jsme si zvolily nějakou holku, kterou jsme neznaly předtím. ‚Hele, ty budeš máma.‘ Nebo se nám zdála taková šikovná nebo silnější. A ta nás měla vždycky rozsoudit. Kdyby vznikl nějaký spor drobný, tak máma to rozsoudila. Tak jsme se jí svěřily, nám se ulevilo. Ale my jsme se taky jednou spletly a měly jsme mámu, která nebyla hodná. Já jí to nevyčítám, ale nevzpomínám na to ráda. Nevím ani, jak se jmenovala, my jsme jí říkali mámo. To je důležitý. ‚Hele, mámo, tohle.‘ Nebo: ‚Mámo, stalo se tohle.‘ To byla taková soudkyně, ale zvolená z našich řad. I když jsme se neznaly, tak jsme se nějak domluvily.“