"Když přišli Rusové, to už jsem chodila do školky, byli jsme v Praze. A brzo ráno jsme slyšeli takový hukot." - „A vy jste bydleli na Vinohradech?“ - "Na Vinohradech, na Floře, blízko Olšan. No a já jsem šla ráno do služby. Nakázala jsem, co budu pryč, aby nakoupili chleba, brambory, takové ty základní věci. Já jsem chodila do školky pěšky, protože jsem to neměla daleko. Chodila jsem kolem Ministerstva zdravotnictví a tam stáli plně ozbrojení vojáci, maďarští, polští, ruští. A všichni namířené zbraně. Kdo šel kolem, hned ho sledovali. Hrozný pocit to byl. Přišla jsem do školky. Tam co se děti dostaly, se dostaly, a jinak potom už všechno bylo uzavřené, se nedostaly. A ředitelka už se do školky nedostala a potom volala, že bude dělat všechno možné, ale aby kuchařky dělaly všechno jako postaru. A asi děti tam musejí zůstat spát, že by se těžko dostaly domů. Takže jsem telefonovala domů, že vůbec nepřijdu, že tam budu celou noc, tak aby se o sebe postarali. Ale víte, brnělo mě celé tělo, teď jste slyšela střílení všude kolem. My jsme měli výhodu, že tu školku jsme měli v Hradešínské, ve vilové čtvrti. Takže tam vojáci nebyli, ale jinak na hlavní, všude to bylo obsazené. To byl hrozný pocit. Dole tam byl, nevím, jak se ta ulice jmenovala, tam byl mládežnický rozhlas. Tam se ti naši spojili a odtamtud začali hlásat. Jenže oni je tam vypozorovali, vyhnali je odtamtud, sebrali ty lidi. U nás to všechno zkontrolovali, jestli se tam někdo neskrývá a dali instrukce, jak se máme chovat." - „ Kdo vám je dával? Byli to Češi?“ - "Ano, byli to Češi. Víte, byl to pocit takové stísněnosti, bojácnosti. Nevěděla jste, co se bude dít. Jak to bude pokračovat. Teď některé děti brečely, že nemůžou domů, že chtějí maminku. Potom se dostavila ředitelka, takže pomáhala. Obvolala všechny rodiče, aby si byli jistí, že jsou děti v pořádku a že jim tam bude dobře, aby neriskovali cestu, aby se jim něco nestalo. Tak jsme to vydržely. Až druhý den, pomalu se trochu uklidnily, takže si je rodiče zase rozebrali."