Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jana Mazalová (* 1921  †︎ 2020)

• narozena 30. prosince 1921 na statku ve Spytovicích u Pardubic

• za války pracovala v obchodě v Praze

• 1944 sňatek s Jaromírem Mazalem

• 1945 zažila ostřelování vlaku

• 50. léta - dvě malé děti, manžel vyhozen z banky na stavbu, těžce zraněn

• Švagr Alois Tuček uvězněn za rozvracení republiky

• statek ve Spytovicích zkonfiskován

• 21. srpna 1968 J. Mazalová prožila v Praze, děti ve školce nuceny zůstat přes noc

• od r. 2010 vdova, odstěhovala se k synovi Vladimírovi do Českého ráje, kde žije dodnes (2018)

Pomáhat si navzájem se v každé době vyplatí

Jana Mazalová mnohokrát v životě překonala těžká období díky podpoře rodiny a přátel. Sama pomáhala, kdykoli mohla. „Když každému pomáháte a jste na dně, tak se vám to dobro vždycky vrátí,“ zdůrazňovala Jana Mazalová během našich rozhovorů několikrát.

První takovou zkušenost okusila hned po příchodu na svět. Narodila se v prosinci 1921 do velké statkářské rodiny jako pohrobek. Otce Jana Havránka zabil blesk. Matky Marie si Jana v dětství moc neužila. Neměla čas, vedla velké hospodářství ve Spytovicích u Pardubic. „Toužila jsem si sednout k matce na klín, aby mě pohýčkala. To ona vždycky chvilinku a dost, babička mi to vynahradila,“ vybavuje si Jana Mazalová. Pouze o posvíceních se matka připojila. V noci se vracívali domů, na kočáru svítily lampy. „Ta příroda je tak kouzelná, musíte jí rozumět a musíte s ní žít a dá vám toho hodně. Každý kamínek, když pohladíte, udělá vám dobře u srdce, protože se spojíte se zemí. A to je nádhera,“ vzpomíná Jana Mazalová. Absencí otce malá Jana trpěla hodně. Před válkou byla jediné dítě v okolí, které tátu nemělo. Starala se ale o ni laskavá a moudrá babička a starší sestry. V dětství i pak později v životě viděla Jana Mazalová nesčetněkrát, jak díky vzájemné pomoci lidé překonávali rozličné těžkosti. Možná i díky tomu má v sobě neochvějnou víru v to, že se vyplatí nesklánět se, protože lepší časy nepochybně přijdou.

 

Předválečné „družstvo“ sedláků a spolupráce s baronkou Helenou Mettalovou

Poté, co Marie Havránková ovdověla, rozhodla se zůstat sama. Nechtěla riskovat, že by si ji někdo vzal kvůli majetku. Měla tři dcery - Annu, Miloslavu a malou Janu. Řadě věcí, o které se na statku staral manžel, nerozuměla. Začali jí pomáhat sourozenci. Sestra Anna Vozábová se rozhodla pomáhat na statku poté, co byl její snoubenec zastřelen na hranicích. Bratr Josef Vozáb, světoběžník a legionář, byl vězněn za 1. světové války v Rusku a domů se vracel složitě přes Japonsko a Ameriku. Přijel až rok po konci války, kdy už byl oficiálně prohlášen za mrtvého a jeho žena se podruhé vdala. Josef Vozáb byl velmi schopný a měl zkušenosti z Ameriky. Začal spolupracovat s podnikavou baronkou Helenou Mettalovou ze zámku v nedalekých Zdechovicích. Baronka měla velké potíže se zaměstnanci, kteří ji šidili. Josef Vozáb si toho byl vědom a v rámci možností Heleně Mettalové pomáhal. Díky jejich vzájemné spolupráci okolí vzkvétalo. Postavil se lihovar, ze kterého profitovala celá oblast [z jiných zdrojů víme, že šlo o Zdechovice, Spytovice a samoty Zbraněves a Starou Pilu]. Zisk si baronka dělila se sedláky, kteří dodávali brambory. Helena Mettalová a Josef Vozáb také už v roce 1929 zařídili elektrifikaci blízkých vesnic. Jana Mazalová si vzpomíná, jak poprvé psala domácí úkol pod žárovkou, považovala to za zázrak. Josef Vozáb rovněž založil „družstvo“, společně s dalšími sedláky si koupili kombajn a mlátičku na elektřinu, čímž ubylo množství těžké ruční práce. Baronka Helena Mettalová domluvila půjčování koní od Havránků cestáři - ten se staral o průjezdnost hlavních cest. Přijel například ve dvě hodiny v noci, matka vzbudila kočího a cestář prohrnoval pluhem silnici. Byl spolehlivý, pracovitý a byl hrdý na svou práci.

 

Totální nasazení, razie na statcích

Jana Havránková vychodila odbornou školu pro ženská povolání v Kladně. Naučila se účetnictví, zeměpis, dějepis, vaření, šití. Po škole, v Protektorátu Čechy a Morava, dostala místo v autodílnách v Praze. Byla ročník 1921, hrozilo jí totální nasazení v Německu, v továrně na výrobu zbraní. Josef Vozáb požádal Helenu Mettalovou o pomoc - znala vysoké důstojníky německé armády. Baronka zjistila, že bude-li Jana pracovat v obchodě se zásobováním, nemusí do Říše. Sestra Anna Tučková s manželem Aloisem měli koloniální obchod s potravinami v Praze, a tak tam Jana nastoupila. Sestra Miloslava ještě před válkou převzala společně s manželem Josefem Kasalem od matky vedení statku. Lidé se za války velice báli. Probíhaly kontroly, zemědělci byli pod tlakem. Byly stanovené počty zvířat, které se směly chovat. „Běda, kdo držel něco načerno. Byl tvrdě trestán nebo spíš popraven. Takže to byla hrozně těžká doba, a zlá,“ vzpomíná Jana Mazalová. Maso se načerno zpracovávalo hlavně po nocích. Na rodinném statku chovali také více slepic, než bylo povoleno. Nechávali vajíčka těm, o kterých věděli, že je neudají. „Baronka zase zprostředkovala... když měla přijít kontrola do vesnice, tak už to lidi předem věděli a už se chránili. Můj švagr měl zvláštní lejtu [dřevěná nádrž na kolech, vozila se v ní voda nebo močůvka na pole]. Do nové lejty vždycky nacpal co nejvíce slepic, co měl načerno. Lejtu odvezl do pole a protože byla tma, slepice nekdákaly, byly potichu. Když kontrola odešla, tak je zase přivezl.“

 

Život v neustálém strachu

Za války potkala Jana Havránková svého muže, Jaromíra Mazala. Vzali se v roce 1944. Během války jezdili společně na víkendy do Spytovic. Pašovali potraviny do Prahy, kontroly na nádraží je nikdy nechytily. Jaromír Mazal byl amatérský fotograf a přivydělával si focením rodinných snímků. Jako odměnu dostával jídlo, dokonce dostal i boty. Jana Mazalová si vzpomíná, jak v Riegrových sadech měla německá armáda na řadě míst záhony se zeleninou. Vzpomíná si také na ohromné závěje sněhu. Německá armáda nahnala do ulic Židy a ti sníh vyváželi do Vltavy. „Dívala jsem se na to z okna. Běda, když nějaký pán chtěl dát Židům balíček. Hned na něj voják namířil pistoli, nikdo se k nim nesměl přibližovat. Nikdy nebyly ulice tak čisté,“ vypráví Jana Mazalová

V době heydrichiády zemřel otec Jaromíra Mazala. Na pohřbu přistupovali smuteční hosté k hrobu po jednom, byl přísný zákaz srocování. Ke konci války byl Jaromír Mazal totálně nasazen v ČKD v Praze Libni. Při náletech se pracovníci museli schovávat ve vzdáleném slepém tunelu. Měli na přesun velmi krátký časový limit, zpocení v zimě čekali na konec poplachu. Jaromír Mazal tehdy dostal zápal plic. Směl tedy zůstat doma, což mu zachránilo život - továrna byla krátce nato spojenci vybombardována.

 

Vyvázli jsme o fous

Na konci války byly leteckými nálety ničeny vlaky, anglickým letcům se říkalo kotláři. Zaměřovali se na lokomotivy. Jednou večer na cestě z Prahy do Pardubic byl vlak, ve kterém jela i Jana Havránková s Jaromírem Mazalem, zasažen. Naštěstí byla blízko depa s náhradními lokomotivami. „To byl hrozný rachot. Zima ve vlaku, přijeli jsme zmrzlí, vystrašení. To bylo něco hrozného, ten strach v člověku, protože nikde jste si nebyla jistá svým životem,“ vybavuje si události konce války Jana Mazalová. Pražské povstání bylo pro Janu Havránkovou jako pro většinu obyvatel Prahy ve znamení strachu, slyšela o řádění jednotek SS. Často se schovávala se sousedy ve sklepě, kde trávili i noci. Pamatuje si na barikády a všudypřítomnou střelbu. Ale nakonec nikdo z rodiny nebyl během války zabit, raněn či vězněn. Tato zkušenost rodinu čekala až později.

 

Spytovice – přehlídka lidských charakterů

Když Němci ustupovali z Polska, přidělili na statek celou německou rodinu. Byli z hospodářství a hodně pomáhali. Miloslava a Josef Kasalovi se o ně hezky starali, měli společně velmi přátelské vztahy. „Kdo jede nahoru, neví, jak spadne dolů. Tak si to má uvědomit,“ podotýká Jana Mazalová. Zdechovický zámek Heleny Mettalové obsadila sovětská armáda. Zámek jí zabavili a ji jako Němku vyhnali. Josef Vozáb marně připomínal lidem, jak všem pomáhala. „My jsme to všichni obrečeli. Opravdu byla nevinná, ale jak ti lidi dovedou být nevděční a zlí, opravdu zlí. Neuvědomí si, že tomu člověku ublíží. Navždy. To už se nikdy nevrátí. To mě nejvíc mrzí a s tím těžko já žiju,“ vypráví Jana Mazalová.

Ani barončin osud nebyl ojedinělý. Z jiných zdrojů víme, že zámek byl zkonfiskován na základě dekretů dr. E. Beneše, v roce 1949 vznikla na zámku ubytovna pro brigádníky, v roce 1952 se do zámku nastěhovala čs. armáda a byli v něm ubytováni příslušníci Pomocných technických praporů. V roce 1969 zámek obsadila sovětská armáda, vybudovala v zámeckém parku autopark a samotu Zbraněves proměnila v autodrom.

 

Odvedli nám koně

Přišel únor 1948 a 50. léta. V rámci kolektivizace rodině Kasalových zabavili statek, směli tam však nadále zůstat bydlet. Nejbolestivější bylo na spytovickém statku zabavování koní, pýchy selských dvorů. „Když koně odváděli do stájí JZD (jednotné zemědělské družstvo), zastavili se před vraty, jak byli zvyklí - čekali na pamlsek. Miluška jim ho nestačila dát. Nový majitel je surově přetáhl bičem,“ vzpomíná Jana Mazalová. Stejný osud stihl i strýce Josefa Vozába, který se přiženil do protějšího statku. Jde o dva typické kolektivizační příběhy, kdy perzekvovaní sedláci bezmocně přihlíželi zkáze svých hospodářství.

 

Dvacet let za rozvracení republiky

Hůř na tom byla sestra Anna Tučková, u jejího muže Aloise Tučka našli v obchodě protikomunistické letáky. Za rozvracení republiky dostal 20 let. Anna zůstala s malými dětmi sama. StB u ní doma dělala domovní prohlídky, během nichž se příslušníci StB chovali velice hrubě. Děti měly z jejich „návštěv“ noční můry. Jana a Jaromír Mazalovi Anně v té době hodně pomáhali. Jaromír jezdil s Annou navštěvovat manžela do vězení. Paradoxně práce v uranových dolech Aloisi Tučkovi pomohla - vyléčilo se mu tam revma. Odseděl si přibližně 10 let.

 

Hlavní účetní v montérkách

Po válce zůstala Jana Mazalová s mužem v Praze. Jaromír jako zaměstnanec banky dostal byt na Vinohradech, mluvil německy, francouzsky a latinsky. V roce 1948 se jim narodil syn Vladimír a v roce 1956 syn Tomáš. Když bylo Tomášovi zhruba půl roku, nabídli Jaromíru Mazalovi místo vedoucího zahraničního oddělení, pod podmínkou, že vstoupí do KSČ. Odmítl s tím, že se o politiku nezajímá. Byl z banky vyhozen a stal se tak jednou z obětí akce „77000 do výroby“. Při práci na stavbě, kde vykonával nejtěžší práce, se těžce zranil - spadla na něj kláda, která mu způsobila úraz páteře s trvalými následky. V nemocnici se léčil měsíc. Ošetřoval ho kamarád, neurolog, který ho přesvědčil, aby se znovu ucházel o místo v bance. Bez úspěchu. Byl bez práce, bez peněz. Měl ženu na mateřské dovolené a dva malé syny. Přátelé se mu pokoušeli pomoct, ale kvůli kádrovému posudku se žádnou práci nepodařilo najít. „Kdyby mně nepomáhaly sestry, kde bych byla s těmi dětmi? Ani na to nechci vzpomínat,“ říká Jana Mazalová. Po půl roce získal Jaromír Mazal přes souseda, předsedu SSM, místo hlavního účetního ve Státních statcích se sídlem na Václavském náměstí. Vzali ho s tím, že do práce musí chodit v pracovním obleku – montérkách. Stranické kontroly totiž osobně zjišťovaly, kdo a kde pracuje. Ředitel Státních statků, komunista, jim pokaždé tvrdil, že Jaromír Mazal chodí vypomáhat z výroby, protože nemají jiného účetního. „Nikdy jsme se neměli tak dobře jako u nich, protože měl velký plat načerno. Dostávali jsme drůbež, na Vánoce ryby, ovoce. No my jsme se měli! Jak jsme byli na dně, úplně na dně, tak zase jsme si libovali. Buď jste nahoře, nebo dole, ale vždycky se vám povede nějak z toho vykouzlit,“ vzpomíná Jana Mazalová.

 

21. srpen 1968 v mateřské škole

Jana Mazalová nastoupila v roce 1959 jako učitelka do mateřské školy v Hradešínské ulici. 21. srpna 1968 Mazalovy probudil v noci hukot, z rádia zjistili, co se děje. Mladší syn Tomáš byl na táboře mimo Prahu. Starší Vladimír šel ráno nakoupit dostatek základních potravin a Jana Mazalová šla do školky. Chodila do práce pěšky okolo Ministerstva zdravotnictví, kde stáli plně ozbrojení vojáci, maďarští, polští, ruští. Všichni mířili na kolemjdoucí. Do školky se dostaly jen některé děti, které přišly brzo. Paní ředitelce se podařilo dorazit později. Děti zůstaly ve školce přes noc, jít domů bylo nebezpečné. Jana Mazalová zůstala s nimi. „Brnělo mě celé tělo. Slyšela jsem střílení všude kolem. My jsme měli školku ve vilové čtvrti, tak tam naštěstí vojáci nebyli. Kousek pod námi byl mládežnický rozhlas, tak odtamtud vysílali. Pak ty lidi vyhnali, sebrali. Pocit to byl hrozný. U nás všechno zkontrolovali, jestli se u nás někdo neskrývá, a dali nám instrukce, jak se máme chovat. Měla jsem pocit strachu a stísněnosti,“ vzpomíná Jana Mazalová. Musela utěšovat děti, brečely a volaly maminku. Pamětnice obvolala rodiče a řekla jim, že děti jsou v pořádku, ať neriskují a nechodí pro ně. Když šla druhý den domů, viděla, jak se na náměstí Jiřího z Poděbrad střílelo. Bála se, všude byli vojáci a mířili zbraněmi na kolemjdoucí.

 

Z Vinohrad do Českého ráje

Jana Mazalová pracovala ve školce až do důchodu. Sametovou revoluci si nevybavuje. Manžel Jaromír pracoval ve Státních statcích, dokud existovaly. Než odešel do důchodu, byl účetním v podniku Tesla. Zemřel v roce 2010, bylo mu téměř 90 let. Po jeho smrti se Jana Mazalová přestěhovala ke staršímu synovi Vladimírovi, který je majitelem Ajurvédských rodinných lázní v Českém ráji. Mladší syn Tomáš žije v Praze, je novinář, dlouho pracoval jako sekretář Bohumila Hrabala a dnes technicky zabezpečuje koncertní sály. Synové, snachy i vnoučata se o Janu Mazalovou vzorně starají. Na otázku, co jí pomáhalo v těžkých obdobích, odpověděla: “Vždycky jsem věřila, že mi někdo pomůže. Když si večer lehnete a uděláte si takový film za ten den... vždycky jsem si říkala, jestli jsem někomu neublížila, jestli jsem všechno dělala správně. Vždycky jsem se každému omluvila, když jsem udělala chybu. To mě naučila babička.“

A co bychom podle Jany Mazalové měli změnit?

„Lidi si dnes nedůvěřují, ani se nedivím. Je taková roztříštěná společnost. Neumějí jeden s druhým dobře cítit a hlavně jeden druhému pomoct. Když je někdo v nouzi, málokdo mu pomůže.“