Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Mazánek (* 1952)

• narodil se 14. března 1952 v Pardubicích

• vystudoval gymnázium a chemicko-technologické fakulty

• od dvanácti let hrál na kytaru a od šestnácti let začal cvičit jógu

• v polovině 70. let absolvoval roční vojenské cvičení v Českých Budějovicích, kde tajně pokračoval v praktikování jógy

• pořádal poloilegální jogínské víkendy a letní tábory

• byl napojen na první kršnovce, kteří v 70. letech do ČSSR přijížděli ze Západu jako turisté

• pod hlavičkou ČSTV složil cvičitelské zkoušky a mohl v Sokole předcvičovat jógu, ovšem pouze jako fyzické cvičení, bez duchovního rozměru

• byl častým terčem udavačů a následných vyšetřování StB kvůli praktikování manter a meditací

• praktikování jógy v něm otevíralo rozšířené stavy vědomí, které se promítaly do jeho pojetí hudby

• hrál ve sdružení Šafrán a v 80. letech spoluzaložil skupinu Relaxace

• dostal stipendium v Indii, kde se chtěl učit zpěv a hru na vínu, ovšem nesměl vycestovat

• do Indie se dostal až v roce 1989 před revolucí

Jako bych do tohoto světa nepatřil

Jiří Mazánek se narodil 14. března 1952 v Pardubicích. Jeho otec byl chemik a maminka pracovala na poště.

Odmala se cítil být jiný než jeho bratr a většina jeho vrstevníků. Když se ohlédne za svým dětstvím, jako by prý do své rodiny, do tohoto světa, úplně nepatřil. Byl hloubavé dítě, rád se učil a měl ve věcech pořádek. I když prý nebyl žádný šprt, na základní devítileté škole míval samé jedničky, a když občas dal najevo, že toho ví víc než učitelé, otec musel do školy na kobereček.

„Hodně jsem si doma četl, a tak když ti učitelé někdy něco říkali a já toho věděl ještě o něco víc, hlásil jsem se, abych jim vysvětlil, že to je ještě jinak, než jak říkají, a to se jim moc nelíbilo. Táta se dokonce přihlásil do SRPŠ (Sdružení rodičů a přátel školy), aby měl na učitele větší vliv. A navíc byl tenkrát komunista,“ vypráví Jiří Mazánek, který na své rodiče vzpomíná s úctou a láskou.

Balet, kytara a křížovky

Jeho maminka ráda tančila, ale když se u ní projevila srdeční choroba a nemohla už na parket, chtěla, aby pokračoval syn, a přihlásila ho do baletu. „Chodil jsem tam šest let, ale po šesté třídě jsem si řekl, že jsem chlap a už tam chodit nebudu, a začal jsem hrát na kytaru,“ vypráví pamětník, kterému se nakonec hudba stala osudem.

Kromě muziky a četby také vášnivě luštil křížovky, s nimiž jako teenager vyhrával soutěže a v pardubickém klubu křížovkářů si ho hýčkali jako svého favorita. „Mým světem byly tehdy knihy o přírodě, pravěku, kytara, hlavolamy a křížovky, kterými jsem byl jak posedlý a luštil jsem je v každé volné chvíli,“ říká Jiří Mazánek.

Jogínské začátky

V roce 1968 mu bylo šestnáct let a chodil do tříleté Střední všeobecně vzdělávací školy (dnešního gymnázia). V té době doma měli jen rozhlas po drátě, na němž rád poslouchal lidové a folkové písničky. Nečetl noviny a politické dění ho nezajímalo. Přesto se v období Pražského jara, kdy nová vláda zrušila cenzuru a Československo se otevíralo světu, setkal s něčím, co mu zásadně ovlivnilo život.

„V časopise Československý rozhlas se začaly objevovat takové článečky o józe. Jen velmi krátké. Vždycky nějaký cvik. Myslím, že to psala Milada Bartoňová. Tato žena spolu se Zdeňkem Bašným, Borisem Merhautem a Rudolfem Skarnitzlem napsala první knihu o józe u nás, takovou cvičebně-filozofickou,“ vzpomíná Jiří Mazánek na dodnes žádanou knihu Jóga od staré Indie k dnešku, které se mezi zasvěcenými říkalo „Žlutá kniha“, podle žluté obálky. Vyšla v roce 1971 a brzy byla zakázaná.

Jóga mě pohltila, politika mě nezajímala

Krátké texty o józe Jiřího Mazánka zaujaly natolik, že podle nich začal sám doma cvičit. V Pardubicích si našel učitelku jógy, která však po sovětské okupaci emigrovala. Pamětník se seznámil s dalšími dvěma jogíny a začal objevovat zcela jiný svět.

„Absolutně mě přestaly zajímat křížovky. Nečetl jsem noviny, nedíval se na televizi, protože to mě zdržovalo. V době, kdy sem vtrhli Rusové, jsme byli na dovolené v chatkách v Potštejně, kde se mi moc líbilo. Byl jsem samotář, hodně jsem běhal a pak jsem seděl v lese u studánky a poslouchal vodu. Ale už jsem se tenkrát taky předváděl před holkama. Když nás Rusové napadli, otec rozhodl, že musíme okamžitě domů. Jeli jsme vlakem, lidi už všude psali protisovětské nápisy, nevědělo se, jestli bude válka, ale já jsem to vůbec neprožíval. Nevěděl jsem, o co kráčí. Jenom vím, že otec pak vystoupil z KSČ,“ říká Jiří Mazánek.

Intenzivně cvičil jógu a díky jogínovi Otakaru Vojkůvkovi z Brna začal také meditovat. Rodiče jeho počínání nechápali a nepřijímali. „Předtím jsem jezdil na kole, běhal jsem a luštil křížovky. To se jim líbilo, protože to bylo normální a tomu rozuměli. O józe ale nic nevěděli, já jim o tom nic nevykládal, všechno jsem si zjišťoval sám, a oni mě najednou viděli, jak se kroutím v pozicích. Vstával jsem ráno v půl čtvrté a meditoval. Táta mě vždycky pokropil vodou a volal, abych se probral, protože já jsem nehnutě seděl. Vadilo jim, že to bylo náboženství. Oni byli naprosto nenáboženští. Prostě si mysleli, že to je blbost. Jim to nic neříkalo. Brácha se tomu posmíval a posmívá se tomu dodnes,“ popisuje Jiří Mazánek postoje své rodiny, které vystihují to, jak tehdy východní nauky vnímala většinová společnost.

Samizdatové texty o józe

Texty o józe byly v Československu vzácností a kolovaly jako samizdat. Právě zmiňovaný učitel jógy Otakar Vojkůvka, povoláním knihvazač, nechával překládat knížky o józe a množil je a vázal v povoleném množství deseti kusů, které si mohli u něj zájemci koupit. „Pan Vojkůvka s námi nejen cvičil, ale také nám přednášel o různých věcech, které se týkaly například také astrologie a výživy. Já si všechno zapisoval a později na vysoké také nahrával,“ vzpomíná Jiří Mazánek, který vlivem jógy během následujících osmi let přešel na bezmasou stravu a maminka mu vařila podle vegetariánských receptů.

Jogínské tábory byly drsné

Prázdniny na vysoké škole v sedmdesátých letech trávíval Jiří Mazánek ve Velké Lhotě u Valašského Meziříčí na jogínských táborech, které Otakar Vojkůvka pořádal. Jogíni tam jedli pouze pšenici, naslano, s medem či kyselým mlékem, a jen poslední den měli zeleninovou polévku a kousek frgálu. „Vstávalo se v půl čtvrté ráno, šlo se na východ slunce, kde jsme si zazpívali mantru, pak měl pan Vojkůvka nějakou přednášku, řekl něco povzbudivého, a pak jsme šli zase pomalu zpátky. Kolem šesté ráno jsme asi hodinu cvičili a pak byla snídaně. Pak se celé dopoledne přebírala pšenice, k tomu byla nějaká přednáška, oběd, odpoledne opět cvičení nebo volno a večer se šlo zase na západ slunce. Já tam měl kytaru, na kterou jsem to tam pořád extaticky rozjížděl,“ vzpomíná Jiří Mazánek.

Co v józe objevil?

„Že je to něco víc než tělesné cvičení, to jsem tušil už z těch prvních článečků. Ale ona když se jóga dělá správně, tak s člověkem něco udělá. Přestaly mě úplně zajímat vnější, světské věci,“ vypráví pamětník, jehož naprosto překvapil zážitek, po němž se v něm otevřela nová schopnost.

„Zapůsobilo to tak, že když jsme z jednoho pobytu jeli vlakem zpátky, chtěli po mně, abych něco zahrál na kytaru. Já jsem ji vzal, a najednou jsem začal hrát... ale žádná folková písnička, jaké jsem hrál dosud, už ze mě nevypadla. Začal jsem najednou improvizovaně brnkat a dostal jsem se do vytržení. Byl jsem naprosto šťastný a od té doby už jsem jinak nehrál. Něco se ve mně probudilo.“

Indická hudba

Měl rád písničky Jaroslava Hutky, s nímž se seznámil v Pardubicích, a ten když slyšel jeho zvláštní způsob hraní, zeptal se ho, zda někdy slyšel indickou hudbu, protože hraje podobně. Pamětník indickou hudbu neposlouchal, neboť nebylo jak se k ní dostat. Jaroslav Hutka mu tedy půjčil vlastní sitár a seznámil ho s malířem Chudobou, který mu nahrál indickou hudbu a zapůjčil školu hry na sitár. „Když jsem se se sitárem seznámil, byl jsem jím jak opilý a rozhodl jsem se, že budu studovat indickou hudbu. Hodiny jsem poslouchal jednu skladbu, znal jsem ji do detailů nazpaměť, byl jsem úplně zpocený, jak jsem se na to soustředil, a naši opět nechápali, co to poslouchám za blbosti, takový mňoukání. Chtěl jsem jet do Indie a tam to studovat a zůstat. Ne kvůli józe a duchovnímu životu. Zjistil jsem totiž, že už to samotné hraní je pro mě jóga,“ říká pamětník.

Jóga šest hodin denně

Jaroslav Hutka vzal pamětníka do sdružení Šafrán, ovšem než si v Praze zahrál s Vladimírem Mertou, Vlastou Třešňákem a dalšími, musel nejdříve v Pardubicích dostudovat Vysokou školu chemicko-technologickou, kde byl pro ostatní exot. Vstával v půl čtvrté, tři hodiny cvičil jógu, poté šel do školy a pak celý večer opět tři hodiny cvičil. Do toho ještě brigádně pracoval jako závozník v mlékárně, hrál na kytaru, byl zamilovaný a psal básně. Spal maximálně tři a půl hodiny, ale prožíval jedno z nejšťastnějších období. Chemickou školu však spíše protrpěl, původně na ni jít nechtěl, ale když si měl vybrat mezi dvěma lety na vojně a vysokou školou, zvolil to druhé.

Jogín na vojně

Vysokoškoláci museli absolvovat jednoroční vojenské cvičení a Jiří Mazánek byl povolán do Tábora. Vojenský režim se s jogínským způsobem života ale absolutně neslučoval. „Byl jsem zvyklý ráno a večer tři hodiny cvičit a meditovat a to se na vojně nedá. O vegetariánské stravě nemluvě. Večerka se nedala nijak obejít. Bylo nás na cimře dvacet a ještě jsem spal na pryčně nahoře. Takže jsem si mohl leda zalézt večer do spacáku a zkřížit v něm vleže nohy, abych nebyl nápadný. Sepnul jsem ruce a meditoval jsem na to, aby mi bylo umožněno cvičit v klidu a sám,“ říká Jiří Mazánek a vysvětluje, že když člověk medituje, vycházejí z něj vibrace, které ty ostatní, kteří spí, mohou budit, což nebylo žádoucí. Zažádal si, že musí ráno a večer cvičit o samotě ze zdravotních důvodů, a k jeho překvapení mu nadřízení uvěřili. „Do tří dnů jsem měl k dispozici místnost, která byla určená pro politické vzdělávání vojáků. Bylo to naprosto nepředstavitelné, protože běžně dozorce nesmí vydávat klíče nikomu, komu nepřísluší. A já je dostal ráno a večer...“ vzpomíná Jiří Mazánek.

Po měsíci ho jako jediného převeleli do Českých Budějovic na krajskou vojenskou správu, kde měl jako chemik za úkol měřit radioaktivní spad a podílet se na pořádání chemických poplachových cvičení pro vojáky. „Tohle převelení jsem si taky vymodlil. Byl to dobrý flek, administrativní barák, žádná armáda. Poskytoval mi větší míru svobody. Bylo to v bývalém klášteře, spal jsem na pokoji jen s jedním dalším vojákem – doktorem. Nebyla tam žádná pořadová cvičení, měl jsem nad sebou chemického náčelníka kraje a já byl jeho zástupce. Dostal jsem svoji laboratoř, kde jsem měl přes den bádat a měřit radioaktivní spad. Byla to úplná blbost. Chodil jsem s bandaskou do jiné části Budějovic, kde měli venku dřez s armádním špuntem, do něj jsem napustil vodu, vypustil špunt a vodu nalil do bandasky. To jsem přinesl do laborky, kde jsem to pak odpařoval, až nezbylo nic. Z toho se pak měřila ta radioaktivita, která se vůbec nedala změřit. Z hlediska přesnosti to bylo nemožné a nic nevycházelo, což mého náčelníka štvalo. Prý, proč mně to nevychází, když to tomu přede mnou vycházelo... No, protože si výsledky vymýšlel, ale to jsem pochopil až později. Ten náčelník byl blb a myslel si, že je to všechno jednoduché a dá se brát vzorek z nějakého debilního dřezu.“

V Českých Budějovicích se mu dařilo dostat se mimo kasárny, a dokonce tam založil kroužek jógy a vychoval si své žáky. Ti mu pak například také nosili vegetariánskou stravu.

Výslechy a nátlak ze strany StB kvůli józe

Po absolvování vysoké školy a vojenského cvičení se Jiří Mazánek přestěhoval do Prahy, kde žil po podnájmech a poznával další lidi stejného ražení.

Začal oficiálně vyučovat jógu. „Tehdy už se jóga mohla dělat. Byla ale brána jen jako fyzické cvičení. Mohlo se cvičit pod ČSTV (Československou tělovýchovnou jednotou) jako takzvaná základní rekreační výchova. Ti, co jógu vyučovali, museli mít cvičitelské zkoušky. To znamená zkoušky z pořadového cvičení, cvičení na kladině, na kruzích, z aerobiku, anatomie a z jógy jen to, co bylo povolené, tedy žádná meditace a filozofie, to bylo zakázané,“ vysvětluje Jiří Mazánek, který, jak říká, byl ještě spolu s jedním jogínem problematický, neboť zákazy porušoval a se svými svěřenci také meditoval, zpíval mantry a četl texty z Bhagavadgíty. Cvičil jógu v Sokole Staré město Praha, kde se za něj sokolové zaručili a hodně mu pomohli.

Sice složil zkoušky a mohl jógu předcvičovat, ale problém měl se samotnými jogíny. „Byli podělaní strachy, aby jim jógu nezakázali. Přijel sem třeba tajně André van Lysebeth a všichni byli lysebethovci, pak přijel Mahéšvaránanda a všichni byli mahéšvaránandovci. Takže chtěli být taky důležití a propagovali, že jsou žáci toho a toho jogína. Mě ale tyhle věci nezajímaly. Takže když věděli, že zpívám v Sokole na hodinách mantry, tak se báli, že ohrožuju cvičení jógy jako takové.“

StB chtěla, abych udával

Jeden z kolegů Jiřího Mazánka nakonec udal, že na hodinách zpívá mantry a čte duchovní texty.

„Jednou prostě přijela Státní bezpečnost a vybrala celou tělocvičnu. Odvezli mě a asi deset cvičenců do Bartolomějské, kde nás odděleně vyslýchali. Měli jsme všichni samozřejmě strach. Chtěli, abych jim něco řekl, podepsal, ale já jim řekl, že jim můžu podepsat jen to, že nic nevím. Tím to protentokrát skončilo,“ říká pamětník, který výslechů zažil několik. Například také v Bechyni, kde u známé na statku vedl jogínský víkend.

„Meditovali jsme a zpívali mantry a někdo to udal. Tak tam pro nás přijeli z Bechyně. Vyslýchali mě a hned to zavolali a předali do Prahy, kde si mě estébáci našli. Nejdříve se mě chtěli na něco zeptat, pak mi ale už vyhrožovali. Pravidelně si mě zvali do Bartolomějské a pořád chtěli, abych jim na někoho něco říkal,“ vypráví Jiří Mazánek. Když se po sametové revoluci v roce 1989 dostal ke svým spisům, zjistil, kdo ho udával, a například také to, že ho pro nespolehlivost nechtěli v druhé polovině osmdesátých let pustit do Indie, kde dostal stipendium.

70.–80. léta: jogínské tábory, kršnovci, Indie a skupina Relaxace

Jiří Mazánek se do Indie nakonec přece jen dostal – několik měsíců před revolucí v roce 1989 – a tři měsíce tam studoval chrámový indický zpěv a hru na vínu. Sitár studoval u Roopa Vermy, s nímž dvanáct let pořádal v Československu koncerty, semináře a natočil několik CD.

Ve svém vyprávění pro Paměť národa také podrobně popisuje své seznámení s prvními kršnovci, kteří začali v Československu tajně působit v sedmdesátých letech. Na konci osmdesátých let spoluzaložil skupinu Relaxace, která dodnes hraje vlastní tvorbu na etnické nástroje, ovlivněnou meditativní složkou indické hudby (dnes „world music“). Jiří Mazánek v Relaxaci našel své celoživotní přátele Karla Babuljaka, Vlastislava Matouška a Miloše Valentu.

V té době už měl také bohaté zkušenosti s pořádáním tajných jogínských víkendů v Českých Budějovicích a poloilegálních letních táborů jógy v Radňovicích u Nového Města na Moravě a Pohledci, které organizoval od počátku osmdesátých let až do roku 2000.