Ing. Jiří Mazánek

„Ne že by mě to nezajímalo, samozřejmě že mě zajímalo jako každého a i teď mě zajímá, jak to tady je. Ale neangažoval jsem se. Nedělal jsem nic aktivně. Například když někteří podepsali Chartu 77 a šířili ji, tak já jsem nic takového nedělal a ani jsem to nečetl. Politika mě nikdy nezajímala. Hned jak jsem začal s jógou, tak první, co jsem vypustil, bylo čtení novin. Stejně tam neříkali věci, jak jsou, a člověka to znečistí. Rozčílí ho to, naštve ho to – co se tam dozví, nebo naopak nedozví. Takže jsem to přestal sledovat. Televizi jsem také nesledoval, ani nic takového. Takže to bylo už od šestnácti let až do devětatřiceti let, kdy jsem jel do Indie. Bylo to už přes dvacet let, co jsem se vůbec o nic politického nezajímal. Když jsem se vrátil, tak to pokračovalo. Že jsem začal vydávat časopis, tak tím jsem chtěl naopak přispět tomu, aby lidi přestali žít takovým tím konzumním životem a hledali spíše něco jiného. Navíc to nebyl časopis, který by je k tomu nutil. Kdo si ho koupil, ten si ho koupil, a co si z toho vzal, to byla jeho věc.“

„V těch Budějovicích to bylo tak, že na té krajské vojenské správě se nevařilo. Takže na snídaně, obědy a večeře se asi těch osm vojáků sebralo a šli jsme přes to město do kasáren se najíst. Nesměli jsme ale nikde uhnout, samozřejmě. To jsme ale nedodržovali. Na snídani jsme chodili do mléčného baru, kde jsme se napapali. To, co bylo v kasárnách, se nedalo jíst. Když se to dělalo inteligentně, tak se na to nepřišlo. No, a já jsem tam zase začal cvičit jógu v té své kapli, protože na pokoji to nešlo. Tam se mnou byl doktor, absolvent, který byl naprosto materialistický a jenom zmínka o józe nebo takových nějakých věcech u něj vyvolávala skoro nepříčetnost. Takže s ním jsem se o tom vůbec nebavil. Ale začal jsem se hned na vycházce zajímat o to, jestli tam někde nevyučují jógu, že bych tam začal chodit. Tak jsem se přihlásil, ale jóga tam nezačala. Říkali, že zájemců mají dost, ale učitel že se dal k divadlu. Tak prý jestli bych to nechtěl učit, když už jsem to léta dělal. Neměl jsem pověření od učitele, že smím učit, ale přemluvili mě. Začal jsem tam učit jógu, v kulturním domě, kde byly tělocvičny. Učil jsem jógu jako pan Vojkůvka. To znamená, že jsem přednášel, zpíval jsem óm. Mantry jsem zpívat nemohl a nemohl jsem vykládat bůhvíco. Zdůrazňoval jsem však ty psychické a meditativní věci. Zkoušel jsem s těmi lidmi trochu meditovat, nebo spíše sedět v klidu, tak bych to spíše nazval.“

„Vyslýchali mě třeba v Bechyni. Chodila ke mně do jógy jedna dívka, která měla v Bechyni kamarádku a ta tam měla statek. A prý bychom mohli udělat jogínský víkend u nich. My jsme tam tedy meditovali, zpívali mantry, a někdo to udal. Tak tam pro nás přijeli z Bechyně. Tam nás vyslýchali a hned to zavolali a předali do Prahy. Když jsem se vrátil do Prahy, tak už si mě našli. Oni mně ne doslova vyhrožovali, ale nejdříve se mě chtěli na něco zeptat. Pak mi ale už vyhrožovali. Pravidelně si mě zvali do Bartolomějské a pořád chtěli, abych jim na někoho něco říkal. Z toho pak taky vzniklo to, že ten Cibulka tam o mně do seznamů napsal, že jsem agent. Tedy že by to napsal on přímo, bylo to v Cibulkových seznamech. Já jsem říkal: A do prdele, vždyť já jsem vůbec nic nepodepsal, nikdy. Ani jsem nic neřekl. Neměl jsem ani co říct. O politiku jsem se ani nezajímal, a co říkat na jogíny, proboha. Ani jsem nevěděl, co tam dělají. Takže ze mě ani nemohli nic dostat. Ale byli tam vždycky dva, jeden byl hodný a druhý mi začal vyhrožovat. Později, když jsem ten spis viděl, tak se ukázalo, že když jsem dostal stipendium do Indie na zpěv, tak mi to nepovolili, nesměl jsem tam jet.“

„Takže my jsme se tam scházeli a tam jsme si spolu povídali, pili jsme čaj a meditovali, a najednou tam zazvonil telefon a někdo tam volal z Polska, že tam měli nějaké přednášky a že by nám chtěli taky něco říct, jestli by mohli přijet a že něco uvaří a zahrají a tak. A to byli kršnovci. První v Čechách. Thíra Krishna Swami, později Swami, tehdy ještě nebyl. Byli to nesmírně kvalitní lidi, slušní lidé. Dneska jsou ti kršnovci už trochu sekta, v určitých věcech jsou fanatičtí, ale jak kteří zase, že. A tak ti dva přijeli. Výborně uvařili, zazpívali nám, zahráli mantry a něco nám vysvětlovali. Mně se to zalíbilo a začali jsme se scházet u toho Havelky. Byli tady mnohokrát a já jsem na ně zval potají lidi a pak přijeli i další. A jednou přijel ten jejich největší guru Vishnu-Pada neboli Harikesha. Ten byl ze Švédska, kde bylo hlavní centrum. Měli rozdělenou Evropu. Ten hlavní guru Prabhupáda ustanovil jedenáct zástupců pro celý svět. A ten Harikesha neboli Vishnu-Pada měl na starosti celou východní Evropu a část západní.“

„Tam tedy opravdu jsem si říkal, že jsme měli velké štěstí, že se žádný průšvih nestal, protože první tábory byly strašně tvrdé. Skoro zenové. Zaprvé se celou dobu mlčelo. Zadruhé se celou dobu buď meditovalo, nebo se odříkávaly mantry, nebo zpívaly mantry. Mezitím se chodilo, aby se rozproudily nohy. Když jsme šli ven, taky jsme mlčeli. Jen se sdělovalo něco pracovního, co bylo potřeba. I kuchař mlčel. Bylo to velmi silné. Jezdil tam i ten Havelka, u kterého jsem to dělal i v Praze, a jezdila tam i ta jogínka z Olomouce, schválně neříkám jména. Ta tam přivedla další lidi. Bylo tam vždy kolem padesáti lidí. Tábor trval týden. Pak byl další. Celou třítýdenní dovolenou jsem pořádal tyto tábory. Na těch prvních táborech ještě nebylo tolik lidí, bylo jich tak patnáct. Bylo to tak tvrdé, že když jsme celou noc recitovali ty mantry, tak když se to dělá opravdu dobře, dochází k určitým stavům vědomí a i k fyzickým projevům.“

„Kolem těch šestnácti let vycházel časopis Československý rozhlas nebo jak se to jmenovalo. Bylo tam, co se bude vysílat, a taky se tam psaly nějaké věci okolo. A začaly se tam objevovat takové článečky o józe. Jen velmi krátké. Vždycky nějaký cvik. Myslím, že to psala Milada Bartoňová. Tato žena později s dalšími lidmi napsala první knihu o józe u nás, takovou cvičebně-filozofickou. Ta jóga mě strašně zaujala a začal jsem podle toho doma sám cvičit. Vstával jsem o půl čtvrté ráno a meditoval jsem. Doma to moc nebrali. Táta mě vždycky pokropil vodou a volal, abych se probral, protože já jsem nehnutě seděl.“ – „Co na tom rodičům vadilo?“ – „Že to je náboženství. Oni byli naprosto nenáboženští. Ale nebyli ani političtí, že by se někde angažovali jako komunisti nebo tak. Nebo že by pro něco horovali, třeba pro režim – to už vůbec ne.“ – „Měli z toho obavy?“ – „Oni říkali, že to je blbost. Jim to nic neříkalo. Brácha se tomu posmíval, tomu to taky nic neříkalo, a posmívá se tomu dodnes.“