„Tady začíná čtrnáct zastavení křížové cesty staré asi 250 let, autor je neznámý, události jsou v srdci, všechny sochy mají vzhled srdce, a to hlavní ukřižování je na vrcholu kopce, a proto se to jmenuje křížový vrch, a tam se odpoledne všichni lidé vypraví a udělají velký průvod, zpívají písně a modlí se. Když vyjdete nahoru, tak vidíte jak na dlani celou Hanou.“
„Vy jste nejslabší, půjdete se na Hanou spravit. Tam byly pěkná léta, jenom do února 48 a hned jsme viděli, co se děje. Byli tam junáci a oni na mě, že musím něco udělat, a budete teď všichni svazáci, a my na to, že nebudem, tak oni, ať okamžitě odevzdáme pokladnu a prachy. Můžu říct, že to je okamžitě odradilo, že ani jeden z nich pak nebyl svazák.“
„Předtím byl ten Heydrich, my jsme domaturovali a ten závěrečný den jsme se sešli a čekalo se na jednoho kluka, který měl gratulovat, Karel Dymeš, jeho rodina patřila do skupiny, kteří chránili parašutisty, a tento Dymeš byl mezi něma, chlapec nepřišel, oni tu rodinu do rána zavřeli, gestapo je vybralo.“
„Tenkrát se říkalo, co s nimi? Existuje kolektivní vina, že by byli všichni vinni? Ale je pravda, že byli všichni rádi, že je tenkrát Hitler zabral. To byly slavnosti a v kostelech děkovné, proti byli jen sociální demokraté, komunisté a nějaké moudré hlavy, a ti na to doplatili. Někde něco řekli a hned šli na frontu. Veliká zlost a pomstychtivost národa, tenkrát se nedalo, aby tyto dva národy spolu zůstaly.“
„Ono se to současně budovalo a oni potřebovali povozy, takže místní řemeslníci, tesaři, koňaři, zedníci tam museli pracovat, takže tady byl určitý styk, oni brali lístečky a mohli jim tam určitou dobu poslat balíček, takže tato akce byla velmi rozšířená a ten antifašistický pohyb z druhé strany tady byl.“
Osobní svědectví. Když toho Němce ten český pantáta vezl, tak ho ještě prohlédl, a co našel pěkného v kufru, tak jim to sebral. Ta osoba mně to řekla. A když se pak obracela k Rešovu, tak nic pěkného neřekla.“
„My jsme žili v rozpoložení, že národ je ohrožený, potřebuje pomoc, takže tady byla řada kluků, kteří se dávali dohromady, tehdy nesmělo být žádných spolků, kromě folkloru, je to k pláči i k úsměvu, že cimbálovka, aby zachránila existenci, tak museli jet do Prahy a tam se představit těm pánům, zahrát jim a tak zaplatit tu existenci. A tady jeden starší cimbalista, který měl starý cimbál, a to byl velký odpůrce fašistů a on musel před tím Moravcem a jeho partou koncertovat. No, byl tady filmový týdeník, čili se to sem doneslo, byla to pohroma a ostuda, že oni se museli ponížit a těmto lidem udělat koncert.“
P. Bohumil Měchura se narodil 6. prosince 1922 v Mistříně. Po ukončení obecné školy v Mistříně a měšťanské školy v Šardicích studoval na kyjovském gymnáziu, kde v roce 1942 odmaturoval. Po studiu bohosloví v Olomouci přijal 5. července 1947 kněžské svěcení. Primiční mši svatou sloužil v Mistříně 13. července 1947. Kněžskou službu započal téhož roku v Náměšti na Hané jako kaplan. Od roku 1951 působil jako administrátor v Horním Městě a Rešově. V letech 1975-2000 sloužil jako kaplan v Rýmařově a farář v Rudě u Rýmařova a v Tvrdkově. V letech 1993-2002 vykonával službu děkana v Bruntále. Na podzim roku 2010 se ze zdravotních důvodů vrátil do svého rodiště. P. Bohumil Měchura zemřel 4. září 2014 v Kyjově ve věku 91 let.
