Susanne Medas

(Čte otcův dopis). "V pátek jsme zásilku expedovali. Myslel tím, že balíček odeslali. V angličtině nikdo neříká expedovat. Víte, je to pro mě velmi smutné. Byla jsem hloupá holka. Neuvědomila jsem si, že moji rodiče byli v Norsku velmi chudí. Neměli žádný příjem, byli závislí na Červeném kříži a Židovském výboru pro uprchlíky. Napsala jsem jim, že potřebuji věci, o kterých jsem věděla, že si je vzali s sebou do Norska. Ale cítím se velmi špatně, protože museli platit poštovné ... Byla to těžká doba."

„Jmenuji se Susanne Medasová, rozená Bernstein, narodila jsem se v Berlíně v roce 1923, takže je mi nyní devadesát let. Otec byl novinář a byl politický editor. Byl novinář a dělal jen politiku. V březnu 1933 byly noviny zakázány. Redaktoři utekli, pokud mohli, kdyby zůstali v Německu, tak by byli mezi prvními do Dachau. Tenkrát Dachau bylo pro politické vězně. Naštěstí maminka pocházela z Jizerských hor, otec byl původem z Vídně.“

„Ovšem v roce 1939 byla okupace Československa. Člověk, který vedl ten mezinárodní tábor v Anglii, to byl také socialista nebo sociální demokrat a měl kontakty na dospělé, kteří s námi byli v Anglii. A on věděl, co se děje. Napsal dopis, který vám můžu ukázat. Poprosil anglické rodiny, dělnické rodiny – to nebyli žádní boháči – aby vzaly nějaké děti na ubytování. Pan Winton měl možnost přivézt děti do Anglie, ale jen když budeme mít zajištěné rodiny na ubytování, aby to stát nic nestálo.“

„My jsme byli Židé, ale Židé se obyčejně nechtěli vrátit do Německa. Můj otec a jeho kolegové se chtěli vrátit do Německa. Nevěděli v roce 1933, že bude válka. Otce vůbec nenapadlo, že bychom emigrovali do Ameriky, to ne. Zůstali jsme v Praze a on si myslel, že by bylo dobré, kdybych šla do německé školy. Šla jsem do lycea v Charvátově ulici v Praze u Národní třídy.“

„Pak byly dopisy Červeného kříže. Otevřené dopisy a dalo se psát jen pětadvacet slov. To jsme nesměli psát my, už jste viděl takový? Já vám můžu ukázat, mám jich pět. Šli jsme do kanceláře v Cambridgi, tam jsme mohli napsat pětadvacet slov i s adresou. Moc se psát nedalo. Pak jsme to podali, tam byl nějaký úředník, asi dobrovolník, který to pak přepisoval na zvláštní kus papíru s hlavičkou Červeného kříže. Tento dopis poslali do Norska na úřad Červeného kříže. Tam rodiče viděli ten dopis, mohli na druhé straně odpovědět, ale zase ne jejich písmeny. Důvod byl ten, aby nebyla možnost, že se tam něco tajného dá.“