Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Susanne Medas (* 1923)

• pamětnice židovského původu, narozena v Berlíně 29. srpna 1923

• otec levicový novinář původem z Vídně, matka původem z Jizerských hor

• od roku 1933 rodina žila v Praze

• v roce 1937 pobyt v Anglii na letním táboře

• 1. července 1939 odjela dětským transportem Nicholase Wintona

• v Anglii vystudovala učitelství pro mateřské školy

• po roce 1945 se přestěhovala do Londýna

• v roce 1984 první návštěva Prahy po 45 letech

• po manželově smrti v roce 1989 častější návštěvy Prahy

• výuka angličtiny v Praze v letech 1994–1999

• návštěva na výročí Wintonovy záchranné akce v roce 2009

Susanne Medasová, jedno z „Wintonových dětí“, se narodila 29. srpna roku 1923 v Berlíně. Její otec, levicový novinář, pracoval v sociálnědemokratickém deníku Vorwärts, který byl hned po Hitlerově nástupu k moci zakázán. Redaktoři museli utéct, kdo zůstal v Německu, ocitl se mezi prvními, koho nacisté uvěznili v koncentračních táborech. Otec pocházel z Vídně, ale maminka byla z Jizerských hor a měla v Československu příbuzné a domovské právo. Rodiče toho využili a v roce 1933 emigrovali do Prahy. Jevilo se to jako nejlepší možnost úniku před nastupujícím nacistickým režimem.

„My jsme byli Židé. Obyčejně se Židé do Německa nechtěli vrátit. Ale můj otec a jeho kolegové s návratem počítali, v tom roce 1933 nevěděli, že přijde válka. A otce vůbec nenapadlo, že bychom emigrovali do Ameriky, to ne. Zůstali jsme v Praze a on si myslel, že by bylo dobré, kdybych šla do německé školy. Tak jsem chodila do lycea v Charvátově ulici v Praze, u Národní třídy. Jako první cizí jazyk jsme měli češtinu. I když dodnes moje čeština není dobrá a pády mě trápí, přeci jen fakt, že jsem se ji musela učit a že jsem ji slyšela v obchodech, mi pomohl. Moji rodiče se česky nenaučili, pro ně to už bylo příliš pozdě. Měla jsem v Praze moc pěkný život, až do okupace Československa.“

Otec si našel práci jako korespondent britského labouristického deníku Daily Herald. Susanne navštěvovala německé gymnázium nedaleko dnešního obchodního domu Máj na Národní třídě a ve volném čase docházela do spolku levicové mládeže Rudí sokolové – Rote Falken, kteří podobně jako skauti organizovali víkendové výlety dětí a letní tábory v přírodě. Rudí sokolové měli i partnerské organizace v jiných zemích, v Británii to byl podobně orientovaný Woodcraft Folk.  V létě 1937 proto odjela spolu s dalšími dětmi autobusem do jižní Anglie, do letního tábora poblíž Brightonu. To ještě netušila, že jí tento výlet později fakticky zachrání život.

Odjezd vlakem do Anglie

Přišel Mnichov a po něm 15. březen 1939. „Pan Winton měl možnost přivézt děti do Anglie, ale jen když budeme mít zajištěné ubytování v rodinách, aby to stát nemusel platit. A ten člověk, který vedl mezinárodní tábor v Anglii, napsal dopis, v němž poprosil anglické dělnické rodiny, aby vzaly nějaké děti na ubytování. A zároveň měl kontakty na dospělé, kteří nás doprovázeli do Anglie.“

Odjezd z Prahy na začátku července 1939 pro Susanne nebyl nijak náročný. Byla už velké, čtrnáctileté děvče a s cestováním měla zkušenosti. Už jako malá jela v roce 1929 bez matky na ozdravný pobyt do italského Bolzana. Ale hlavně, už před dvěma lety do Anglie cestovala. A také v té době (bylo léto 1939) už věděla, že i rodiče se chystají opustit Československo a chtějí za ní do Británie přijet. Takže cesta nebyla ničím mimořádným. V Británii žil též její starší, v té době již dospělý bratr, i když se s ním moc nestýkala.

Rodiče zanedlouho skutečně odjeli z Prahy. Válka jim ale zabránila dojet až do Británie, ale dostali se do Norska. Tam čekali, až se jim vyřídí dokumenty potřebné k cestě do Británie. Bohužel nacisté obsadili Norsko dříve, než dostali povolení k vystěhování. V tomto mezidobí si se Susanne vyměnili několik dopisů a lístků a tu a tam mohli poslat i balík. Nejdříve chodily dopisy v němčině, později psal otec anglicky, aby si mohla jazyk dobře procvičit. Otec tehdy uměl anglicky lépe než ona, dnes tam ale vidí chyby:

„Tady otec píše: ‘V pátek jsme urychlili (expedite) balík.‘ Měl na mysli poslat (send off), v angličtině nikdo neřekne expedite. Víte, dnes je mi z toho smutno. Byla jsem hloupá dívka. Neuvědomila jsem si, že moji rodiče žili v Norsku velice chudě. Neměli žádný příjem, byli závislí na Červeném kříži a na Židovském uprchlickém výboru. Psala jsem jim, že potřebuji věci, o nichž jsem věděla, že je vzali do Norska. Ale cítím se velmi špatně, že kvůli mně museli platit poštovné…“

Psali jsme si přes Červený kříž

Po obsazení Norska Německem korespondence pokračovala pouze přes Červený kříž. Dodnes Susanne schovává pět lístků, které měly na jedné straně její zprávu napsanou v Anglii, pak byl lístek osedlán přes švýcarskou Ženevu do Norska, aby se tou samou cestou vrátil do Anglie s odpovědí na druhé straně lístku. Samozřejmě doručování takových lístků trvalo velmi dlouho a navíc prostor pro vlastní zprávu byl na nich velmi omezený.

„Dalo se napsat jen pětadvacet slov i s adresou. A nepsali jsme je sami. Šli jsme do kanceláře v Cambridgi, tam jsme mohli napsat ten text. Pak jsme ho odevzdali, nějaký úředník ho přepsal na zvláštní hlavičkový papír a tento dopis poslali do Norska na úřad Červeného kříže. Tam rodiče viděli ten dopis, mohli na druhé straně odpovědět, ale zase ne vlastním písmem. Důvodem bylo, aby do něj nešlo nic tajně vkládat.“

Čtyři lístky poslané v období mezi únorem a listopadem 1942 se vrátily s odpověďmi rodičů. Koncem listopadu je nacisté deportovali do Německa. Pátý lístek z jara roku 1943 se vrátil s odpovědí od jedné norské známé rodičů a Susanne se tak dozvěděla, že rodiče jsou zpátky v Německu.

Netušila však, co se s nimi stane. Po konci války dostala z Norska dlouhý dopis v němčině, který ji informoval o okolnostech odjezdu rodičů. Matka podle něj zahynula v moři, když loď s deportovanými narazila na britskou minu. Teprve o mnoho let později se dozvěděla, že tělo matky bylo převezeno do Německa, kde byla prohlášena za mrtvou. Otec se dostal do transportu, který skončil v Osvětimi.

Jako jedno z mála Wintonových dětí Susanne dobře věděla, kdo za její záchranou stál. Během války, v roce 1940, obdržela matka Nicolase Wintona zásilku šatstva pro uprchlíky a Susanne jí se šatstvem u ní v bytě pomáhala, když vtom k ní shodou náhod přišel její syn Nicholas v uniformě Červeného kříže. Tenkrát ho potkala poprvé, ale příležitostně se setkávali i později a dodnes je paní Susanne s Nicolasem Wintonem v osobním kontaktu.

Znovuobjevená čeština

Jejím rodným jazykem je němčina. V Praze se sice naučila česky, ale její znalosti jazyka v té době nebyly velké. Orientovala se sice v českém prostředí, ale všechny kamarády měla německé a nejčastěji se pohybovala v oblasti Holešovice, Libně a Kobylis, kde se v té době koncentrovala německá menšina. Když pak přijela do Anglie, s nadšením se integrovala do tolerantní anglické společnosti. Stala se z ní Angličanka s lehkým německým přízvukem. A teprve o mnoho let později našla vztah k češtině. Její starší bratr se naopak do anglické společnosti nezačlenil, jako Němec byl většinu válečného času internován na ostrově Man, a když válka skončila, odjel zpět do Německa.

V šedesátých letech pamětnice bydlela nedaleko Kensingtonského paláce, velmi blízko československého velvyslanectví v Londýně. V obchodě a na ulici občas potkávala pracovníky velvyslanectví a jejich  rodinné příslušníky mluvící „podivnou“ řečí, které zčásti rozuměla, respektive na ni z té řeči „vyskakovala“ slova z minulosti, která snad dříve znala. Jakémukoliv bližšímu kontaktu s československým velvyslanectvím se však vyhýbala, ať již z politických, či jiných důvodů. V té době navíc neměla potřebu vracet se do minulosti, byla plně zaměstnána přítomností, rodinným životem a výchovou dětí.

Susanne Medasová se naučila pořádně česky až v devadesátých letech minulého století. Když její manžel v roce 1989 zemřel, začala do Prahy jezdit častěji. Jako důchodkyně nedokázala zůstat nečinná. Při jedné z cest navštívila svoji sestřenici Alžbětu Prylovou a shodou okolností dospěla k rozhodnutí, že se naučí pořádně česky. Další shodou okolností mohla svůj londýnský byt dlouhodobě přenechat synovi, a v letech 1994–1999 tedy v Praze vyučovala angličtinu a anglickou konverzaci. Později si v Praze našla nové známé, bydlela u přítelkyně své věkové skupiny a díky ní si zlepšila mluvenou češtinu. Dá se také říci, že v Praze díky účasti na kulturních akcích Židovské náboženské obce znovuobjevila své židovství. (V Londýně se akcí židovské obce neúčastní, považuje se za sekulární Angličanku.)

V novém tisíciletí již angličtinu nevyučovala, ale do Prahy dál pravidelně jezdí. Z poslední návštěvy se do Londýna vracela slavnostně vypraveným „Wintonovým“ vlakem na výročí záchranné akce v září 2009. Proč si vlastně Prahu tak oblíbila? „Víte, lidé se mne ptají, kam patřím. ‚Nejsi pořádně ani Britka, ani Němka, nejsi ani Češka,‘ říkají. Ale já musím odpovědět, že skutečně doma jsem se cítila v Praze, i když jsem se tam nenarodila.“