Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Medek (* 1936)

• narozen 26. prosince 1936 v Domažlicích

• absolvoval Vyšší výtvarnou školu, obor řezbářství

• v 60. letech pracoval v Národní galerii

• celý život se věnuje výtvarné, restaurátorské a spisovatelské tvorbě

• byl členem surrealistické výtvarné skupiny UDS

• v srpnu 1969 protestoval u příležitosti prvního výročí sovětské okupace

• se svou tvorbou uspěl i v zahraničí

• v letech normalizace šířil samizdat

• od 70. let žije na statku v Přední Kopanině

Ivo Medek řečený Kopaninský je český výtvarník, surrealista, kolážista, restauratér a spisovatel. V 60. letech byl několik let členem výtvarné surrealistické skupiny UDS. Za svou práci a lidské postoje získal několik českých i zahraničních cen a jeho výtvarná tvorba překročila i hranice Československa.

V dětství za války poznal hlad a měl zdravotní problémy. Později jako žák a student musel čelit komunisticko-dělnickému přístupu ke vzdělání. S hodnotami a přístupem komunistického režimu nesouhlasil nikdy, v emigraci ale žít nechtěl.

Narodil se 26. prosince 1936 v západočeských Domažlicích. Už v dětství se ale s rodiči přestěhoval do Liboce na západním okraji Prahy. Na nedaleké Bořislavce měl později ateliér. Na konci 70. let se přestěhoval na statek do okrajové části Prahy 6 – Přední Kopaniny, odtud tedy přídomek Kopaninský. „(…) ale říká se mi Medek Kopaninský, protože teď je Ivo Medky poněkud přemedkováno.“

Mýdlo místo jídla

Mládí Ivo Medka Kopaninského významně poznamenala válka a také úzkostná výchova jeho matky Marie Medkové (později po rozvodu Noskové). „V podstatě nebylo co jíst. Byly sice potravinové lístky, ale málokdy na ně bylo to, co šel člověk koupit.“ Prodavači často za lístky na potraviny nabízeli např. drogerii. Pamětník vzpomíná: „Prodavač mně řekl: ‚Hele, na to se dneska prodávají mýdla. Chceš mýdlo, anebo nic?‘“ 

Maminka se o malého Iva úzkostně bála. Pamětník vzpomíná, že musel nosit šle na ponožkách, aby ho gumičky netlačily. Dokonce i několik let chodil v sádrovém korzetu, který mu matka nechala zhotovit na míru, aby nebyl hrbatý. Do školy začal Ivo Medek chodit v Liboci, předměstské čtvrti, která byla od roku 1922 součástí tzv. velké Prahy. Školní lavici sdílel například s později známým hercem Janem Třískou.

Plakáty s mým obličejem byly po celé Letné

Otec Václav Medek však malého Iva na poslední školní rok nechal přeřadit do „kádrově vhodnější“ školy na pražské Letné. „Přišel takový malý plešatý pán, což byl soudruh ředitel Červinka s takovou jizvou na hlavě, údajně z první světové války, který nám rozdal z vlastní iniciativy a možná i za vlastní peníz zakoupenou sovětskou ústavu v češtině s tím, že druhý den budeme muset umět prvních pět článků.“ Ivo se ji nenaučil, a navíc se rozhodl, že do nové školy přestane chodit.

Aby zvrátil negativní důsledky neomluveného čtvrtletí, přihlásil se v osmé třídě dobrovolně do Lánské akce, do dolů. Komunistický režim to ocenil. Stal se rázem hvězdou. Jak vzpomíná: „Plakáty s mým obličejem byly po celé Letné.“ Později své zapojení v dolech přehodnotil a zařídil si od doktora posudek na 14 dioptrií a přihlásil se na zednický obor na učilišti s internátem. Zde zažil zprvu šikanu. Vybavuje si také, jak byly stavby špatně zabezpečené. Vzpomíná, že dva mladí spoluučni na stavbách zemřeli.

Ivo Medek na doporučení kádrováka nakonec přešel na více umělecky zaměřený obor štukatér. Středoškolské vzdělání s maturitou zakončil na vyšší výtvarné škole v oboru řezbář. Maturita se však neobešla bez potíží. Jednak profesoři smíchali maturitní otázky všech oborů do jednoho pytle, a tak si Ivo Medek vybral téma, které s řezbařinou souviselo jen málo. Navíc ředitelem tehdejší vyšší výtvarné školy byl velmi proaktivní komunista, sochař Emanuel Famíra. Ten prý trval na tom, aby Ivo Medek celou zkoušku složil v ruštině. S odřenýma ušima Ivo Medek maturitu nakonec přeci jen absolvoval.

Já jsem doktorka Anna Masaryková

Práci si pamětník hledal až po povinné vojenské službě. Zapomněl však, že tehdejší pracovní povinnost znamená najít si práci okamžitě, a tak ho stačil udat domovní důvěrník za “příživnictví”. S pomocí tehdejšího známého se nakonec vyhnul přidělené práci v mrazírnách a sladovnách a nastoupil na zeměměřičskou brigádu.

Až do roku 1968 Ivo Medek dostával docela zajímavé nabídky práce. Byl restaurátorem historických zbraní, pracoval v Československé televizi, kde připravoval podklady pro naučné animované filmy. Vstoupil do umělecké surrealistické skupiny UDS. Zvláště pak vzpomíná na svou práci pomocného personálu v Národní galerii. Bylo to v 60. letech a setkal se zde s intelektuální elitou první republiky, včetně Anny Masarykové, vnučky prezidenta Masaryka.

Vzpomíná na ni v historce týkající se pohovoru s kádrovákem: „‘Pane Roušale,‘ řekla, nikoli ‚soudruhu Roušale‘. Aha, už jsem si vzpomněl: ‚Jaký je tvůj názor na prezidenta Masaryka?‘ Říkám: ‚Jaký můžu mít názor? Byly mi tři roky, když jsem koukal na jeho pohřební vlak. Jaký byl prezident, nevím, to jsem nezažil, ale každopádně si myslím, že bychom mu mohli být vděčni za to, že dal dohromady tenhle stát, ve kterém teď bydlíme.‘ On koukal, jak když nadloube volovi. Dáma vstala, nastavila mi ruku k políbení a pravila: ‚Já jsem doktorka Anna Masaryková, vítám vás mezi námi.‘“

V roce 1968 se prý Ivo Medek rozhodl udělat – jak sám říká – „opravdovou revoluci“. Měl blízko ke zbraním, a to nejen historickým, ale i moderním. Než se však podařilo akci zorganizovat, někdo jej udal. „Sebrali mně příšerné množství kvéru, že by to dalo na 50 let vězení.“ Vyšetřovala to tehdy běžná policie, která díky administrativním chybám nedokončila celý proces správně a Ivo Medek se před soud nikdy nedostal.

Počkal jsem na první tank, a ten do toho výkopu žuchnul

Roční výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy prožil Ivo Medek Kopaninský v ulicích Prahy. Konaly se velké demonstrace a Prahu zase křižovaly tanky. Mladý Ivo přemýšlel, jak proti nim skutečně zakročit. Nakonec se spojil se skupinou mladých hochů v okolí náměstí I. P. Pavlova. Z rajčatových bedniček si vystříhali obrázky a dali na oděv, aby budili dojem odznáčků uniformy. Pozhášeli plynové lampy uličního osvětlení a zakamuflovali vykopaný příkop na zemi. A opravdu, projíždějící tank do příkopu zapadl.

Ivo Medek situaci plánování popisuje: „‘Podívejte, tady takový pěkný výkop. To nechodíte na jugoslávské partyzánské filmy? Co se dělá s výkopem? Posuneme vedle.‘ Z těch rajčatových bedniček jsme si udělali pásky, které ve tmě vypadaly jako pomocná stráž Veřejné bezpečnosti. Ta červená rajčata vypadala pomalu jako ty jejich emblémy. A protože tam byla ještě petrolejka jako označení výkopu, natřená červeně, tak jsem ji vzal, protože jsem nechtěl, aby tam spadl nějaký osobák. Počkal jsem na první tank a ten do toho výkopu žuchnul.“

S určitou hořkostí pamětník vzpomíná: „Když jsem byl minulý rok oceňován, tak to všechno bylo za šíření samizdatu, a o tomhle nepadlo ani slovo.“ Později, když na předávání cen hovořil s novinářkou, události z roku 1969 jí vylíčil. K tomu pamětník dodává: „Samozřejmě pak v titulku bylo, že sovětský tank..., ale ony to byly české tanky, které na nás poslal hodný strejda Dubček s Husákem.“

Šrajbmašina zabalená v zimníku

Ivo Medka v letech komunistického režimu sledovala Státní bezpečnost, a to kvůli vývozu výtvarných výstav do zahraničí a později i kvůli šíření samizdatu a udržování kontaktu s režimu nepohodlnými lidmi, například Pavlem Tigridem. V okruhu přátel měl i Ivana Medka, později prvního mluvčího prezidenta Václava Havla. Na Medka vzpomíná coby na ředitele Supraphonu, který byl často brutálně vyslýchán estébáky. „Zbili ho tak, že o sobě nevěděl, a nechali ho někde v lese.“ Později byl budoucí mluvčí prezidenta Ivan Medek násilně vystěhován do Rakouska, odkud přešel do Německa a pracoval v Rádiu Svobodná Evropa. 

Ivo Medek se i v této nepříznivé době dokázal prosadit v zahraničí, např. ve Španělsku či v Británii. Udržoval také čilé kontakty s výtvarníky emigranty v Paříži. Za své výtvarné počiny byl několikrát v zahraničí vyznamenán, např. zlatou a stříbrnou medailí z výtvarných festivalů v Moskvě a Sofii.

Vzpomíná na zajímavou historku s pašováním psacího stroje pro kamaráda, básníka Petra Krále: „Hlavně nemohl tvořit, protože neměl šrajbmašinu a nevydělal si na ni. Takže když jsem tam jel, tak jsem mu vezl zimník a do toho zimníku zabalený psací stroj. Dneska by to neprošlo, to ještě na letišti nebyly ty rámy. A já to vzal trošku groteskově, protože v jedné ruce jsem měl obrovský porodní kufr s tím psacím strojem a v druhé jsem měl šlehačkový dort.“ S tím pak prošel až do pařížských ulic, ale hlavně přes pasovou a zavazadlovou kontrolu v Československu, kde ho rádi poslali s obnaženým dortem rychle dál.

Ivo Medek Kopaninský má dvě děti a je rozvedený. S manželkou se prý názorově rozešli kvůli různým pohledům na čin Jana Palacha. Dnes pamětník žije na okraji Prahy 6, v Přední Kopanině. Na otázku, co by vzkázal mladým lidem, odpovídá: „Aby si nenechali nic líbit.“