„Můj strýc Jakubčík byl v Tovačově jako hajný. Jednoho dne se v jeho revíru objevili sestřelení američtí letci. Luba, jeho syn, pilota našel, odstřihl od padáku a zachránil. Strýc s Lubou pak vybudovali doma bunkr pod sporákem a Američan se tam skrýval. Po nějaké době je udal strýcův adjunkt, ale nějak se to dozvěděli, takže Luba Jakubčík s pilotem stačili utéct. Schovali se v cukrovaru v Brodku u Přerova. Strýc byl však zatčen a odvezen do Kounicových kolejí a potom do koncentračního tábora v Mirošově.“
„Nemohl jsem studovat, protože Němci za války zavřeli školy. Vychodil jsem čtyři měšťanky a vyučil se strojním a stavebním zámečníkem, na to mám tovaryšský list. Úřad práce mne přidělil na Deutsche technische Hochschule do Institutu für Kohlmaschinen und Schwingungstechnik, kde jsem měřil tlaky v Remboldtmaschine, v motorech ponorek. Byl to výzkum, jak nahradit naftu jinými palivy. Němci měli nafty nedostatek, a tak zkoušeli z černouhelného prachu vytvořit novou pohonnou hmotu. Já jsem jim ale tu mašinu navrtal a ono se to roztrhlo. Gestapo to vyšetřovalo, ale výsledkem nebyla sabotáž, řekli jen, že jsem blbej.“
„Protože jsem měl řidičský průkaz, přeřadili mne v září 1944 jako řidiče na vojenské letiště ve Schwedenschanze v Brně. Tam jsem se skamarádil s německým důstojníkem Rudim Pfeiferem, vídeňským Čechem, přesvědčením to byl sociální demokrat. Byl to Alarmverwalter, měl na letišti na starosti poplachy. Ten mne seznámil s dalším německým důstojníkem Karlem Jabkem z Alsaska, který měl na starost sklad zbraní na letišti v Brně. V mém rodišti v Nevojicích, kde byli skoro všichni příbuzní, sokoli – dělníci, lidovci – malorolníci, vytvořili malou ozbrojenou skupinu. Díky Karlu Jabkemu jsem je mohl zásobovat granáty, panzerfausty a dalšími zbraněmi. Jednou jsem v zimě při dalším převozu zbraní zažil strašnou situaci. Měl jsem auto na dřevoplyn, podjíždělo na ledu z kopečka, nemohl jsem vyjet, tak jsem to zkusil pozpátku. Okolo letiště kopali vojáci wehrmachtu zákopy. Přišli a pomohli mne vytlačit. Já jsem samozřejmě byl úplně zpocenej. Byla to strašná chvíle, kdyby nakoukli dovnitř... Dopadlo to naštěstí moc dobře. Pak už jsem se na letiště nevrátil. Nakonec jsme já i moji kamarádi v březnu 1945 odjeli také do Nevojic a přešli do lesů. Zde jsme přestřihávali německé telefonní vedení, přepadli vlak se zbraněmi a zajali Němce. V lese jsme shodili strom a projíždějící němečtí vojáci museli zastavit. My jsme měli kulomet, tak se střílelo a někoho jsme postřelili. Prostě jsme normálně dělali, co se dalo.“
Vlastimír Medek se narodil 23. února 1926 do vlastenecké sokolské rodiny v Nevojicích na jižní Moravě. Toužil po studiu, ale za války takovou možnost neměl. Vyučil se proto strojním a stavebním zámečníkem. Při práci na motorech pro německé ponorky se dopustil sabotáže, ale byl propuštěn. Poté ho přidělili jako řidiče na brněnské vojenské letiště, odkud v roce 1944 pomáhal obstarávat zbraně pro ozbrojenou protifašistickou skupinu v Nevojicích. Nakonec přešel také do lesů k partyzánům. Po válce studoval hutní inženýrství a směřoval k vědě. Zprvu vyznával levicové názory, po únoru 1948 ale změnil názor. Nikdy nebyl členem komunistické strany, ačkoli se stal i kandidátem věd. S rodinou žil v Brně. V osmašedesátém roce založil Ústav rozvoje vynálezectví a zlepšovatelství, ale posléze byl pro nesouhlas se vstupem vojsk Varšavské smlouvy odsuzován uličním výborem a měl problémy v zaměstnání. Jeho syn později emigroval. Za svou odbojovou činnost obdržel Vlastimír Medek několik ocenění. V listopadu 2013 byl ministrem obrany vyznamenán Záslužným křížem. Vlastimír Medek zemřel 23. června 2020.
