Miloslava Medová

„Já bych chtěla, aby se lidé k sobě chovali hezky, aby jeden druhému pomáhal, aby mezi nimi nebyla zášť. Aby už nikdy nebyla válka. Aby to naše děti nezažily, ten hlad a potom to neštěstí všude. Měli bychom se chovat slušně k naší Zemi. A ne ji ničit. Pralesy by se neměly kácet. Ubývá voda. Lidé by měli šetřit vodou, ne se každý den koupat ve vaně. My jsme se dřív koupali jednou za týden a muselo nám to stačit. Voda se ohřívala na kamnech. A v létě jsme se koupali v potoce. V zimě tatínek vysekal díru do náhonu a myli jsme se v ledové vodě. Byli jsme otužilí, vůbec jsme neměli chřipku, celou zimu nic. Ani rýmu, ani kašel. Teď jsou lidé moc rozmazlení. Je to tak.“

„A potom, když museli Němci pryč... víte, že jsem čtrnáct dní stonala? Byla jsem úplně nemocná z toho, jak museli po válce pryč. Ten odsun. Já jsem ani do vsi nešla. Stoupla jsem si na vršíček, my jsme bydleli trochu stranou. Tak jsem na ně z dálky koukala, jak odjížděli. Němci z okolních vesnic se sešli v sokolovně ve Cvikově a pak museli odjet vlakem. Čtrnáct dní jsem stonala, měla jsem horečky. Já jsem rázem přišla o všechny kamarády.“