„Můj strýc [německé národnosti] byl antifašista – byl Čech, měl za manželku Němku a neměl žádné škraloupy vyjma toho, že syn byl u wehrmachtu a nemohl se do osvobozené republiky vrátit. Čili strýc se jako hospodář a antifašista nemusel stěhovat, ale šel se do odsunu přihlásit dobrovolně. Při posledním nebo předposledním transportu se rozhodl mít rodinu pohromadě, a se synem a dcerou se mohl sejít jen v Německu. Transport je odstěhoval nedaleko [místa, kde dnes stojí] galerie Ericha Schicklinga.“
„Němci nás před Vánoci 1942 nebo 1943 pozvali do pracovního tábora v horním Vrchlabí, kde Francouzky a Židovky šily uniformy. Ty nouzové domky dodnes stojí po levé straně Labe, když se jede z horního Vrchlabí na Žalý. Pozvali přes Kuratorium naši hornobranskou kapelu, abychom šli zahrát Němcům, kteří tam hlídali a chtěli si udělat předvánoční večírek. Měli jsme koníka, nástroje jsme naložili do kočáru a jeli jsme přes Vrchlabí. Tiché město bez mužů. Všecko bylo ve válce. Viděli jsme tam zlé pohledy… Co má tady v téhle době, kdy na frontě padají němečtí vojáci, dělat muzika? A navíc ještě ke všemu Češi! Němky se na nás koukaly velice špatně. Odehráli jsme protektorátní šlágry a byli jsme pohoštěni. Ale hráli jsme za zataženou oponou! Němci měli taneček, tančilo se v přítmí, čili jsme si vlastně hráli pro sebe… A když to za dvě hodinky skončilo - hráli jsme Vacka a Vejvodu, Cikánku a všechno - zabalili jsme nástroje a už jsme nejeli přes město, ale zadní cestou za vrchlabským zámkem, abychom se vyhnuli nevraživým pohledům.“
„Strejda Mejsnar žil na hranici v Horní Branné. Šel k dolnobranskému kováři s koněm. To bylo 30. září v šest hodin ráno, kdy mezi Horní a Dolní Brannou ještě nestála závora. Pak se vracel s okovaným koněm, viděl na svůj statek, který byl od závory sto metrů, ale dál ho nepustili. Tam byl jeho konec. Zbláznil se z toho.“
„Přišlo to na mě a na Jiřího Šlitra, že nám jeho táta dal dvojkolku a přes noc jsme převáželi školní vybavení s tím, že nás druhý den ráno Němci odříznou. Bylo to z 29. na 30. září a já si dodnes pamatuju celou tu noc, protože to byla první noc, kterou jsem probděl. S Jiřím jsme se střídali: do kopečku tlačil káru on, protože byl starší a měl větší sílu, po rovině jsem tlačil já. Šli jsme takto asi dvakrát, třikrát. Jsou to dva, tři kilometry. Měsíc byl v úplňku.“ – „Nebylo to nebezpečné?“ – „Ne, vůbec ne. Už bylo vydáno prohlášení, že od rána je to území Německa. Kdo se nechtěl připojit k Němcům, musel pryč. V osm hodin ráno už stála mezi vesnicemi závora, přes kterou nebylo možné přejít, a hlídkovali tam ordneři. My jsme byli poslední, kteří dojeli. Byli jsme v Horní Branné, čili sto metrů od hranic. Hranici pak šlo přejít jen na německý Grenzausweis. Zastávka Horní Branná byla na dolnobranském území. Takže když jsi jel z Martinic, jel jsi přes Sudety a vracel ses do Horní Branné přes německé území.“
„[Zálesní Lhota] neboli Hüttendorf byla z většiny německá vesnice, čili se tam mluvilo jakýmsi lhoťáckým nářečím. Tomu jinak nikdo nerozuměl – ani Čech, ani Němec. Dnes už si to nářečí nikdo nepamatuje.“ – „Dal byste dohromady větu ve lhoťáčtině?“ – „Pokusím se. Koupila jsem si novou šerc – což je zástěra –, přišla jsem k fenstru – k oknu –, viděla jsem rut a už byl fajr - hořela Milerova fabrika. Téhle větě rozuměl jenom Lhoťák.“
Rudolf Mejsnar se narodil 11. dubna 1928 v Zálesní Lhotě v Podkrkonoší, která v té době měla smíšené, převážně německé obyvatelstvo. Původně se chtěl stát fotografem; kvůli náhlému úmrtí majitele fotoateliéru, kam měl nastoupit, se však v roce 1943 zapsal na tkalcovskou školu v Jilemnici. Již jako středoškolák pracoval jako kreslíř-brigádník v továrně Tiba. Středoškolské vzdělání dokončil na brněnské škole uměleckých řemesel, pak navázal studiem na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové (UMPRUM). Od roku 1956 pracoval v Textilní tvorbě (od roku 1959 Ústav bytové a oděvní kultury), v polovině 60. let získal místo návrháře v podniku Hedva v Moravské Třebové, přičemž pamětník měl detašované pracoviště v Praze. Roku 1979 odešel na volnou nohu. Svými tisky reprezentoval Československo na světových výstavách v Bruselu a Montréalu. Jeho práce jsou zastoupeny ve stálé expozici galerie Ericha Schicklinga v bavorském Ottobeurenu. Rudolf Mejsnar zemřel 16. září roku 2022.
