Alena Mejzlíková

* 1957

  • „Na naše poměry byly slušné nebo dost vysoké prémie, nehledě na to, že jsme nebyly vůbec zvyklé na odměny. Individuální sporty měly vyšší odměny, kolektivní nižší za stejnou medaili. Pak jsme dostávali ještě něco od svazu, za stříbrnou olympijskou medaili jsme jako kolektivní sport dostávaly deset tisíc, což byly úžasné peníze v té době. Od svazu jsme dostávaly peníze, už si nepamatuju přesně kolik, podle počtu odehraných minut nebo zápasů. Bylo to nějak rozpočítané, mám pocit, že jsem dostala asi osmnáct tisíc korun, takže dohromady asi dvacet osm tisíc, to bylo neskutečné. Já vím, že jsem asi blbá v tomhle. Mám to pořád jako sport, že to pro mě není výdělečná činnost. Přijali nás všechny medailisty v Hrzánském paláci s odstupem týden nebo čtrnáct dnů po olympijských hrách. Nepamatuju si přesně ten časový úsek. Tam nám poděkovali. Bylo to slušné poděkování, ani nevím, jestli tam byl nějaký rautík, ale asi jo. A potom jsme si měly chodit někam pro odměnu, myslím, že jsme podepisovaly nějaký papír. Dostaly jsme to v obálce, bylo mi to blbé tam jít a vzít si peníze. Říkala jsem si: ‚Vždyť je to trapné. Děláme, co máme rádi, stejně bychom ten sport dělaly.‘ Připadalo mi to, jako bych někomu brala peníze. Bylo mi hloupé vzít si ty peníze díky tomu, že jsme nebyly na peníze nikdy zvyklé, za něco je dostávat. Byly jsme rády, že jsme si nemusely nic platit, když jsme jely na cestu, měly jsme všechno hrazené, ubytování. To byla bomba. Dostaly jsme hokejku zadarmo nebo boty, když se nafasovaly, to byl vrchol všeho. Nebo když jsme měly soustředění nebo celodenní sraz, tak jsme měly oběd zdarma a dostaly jsme ještě navíc ovoce a připadala jsem si, že se máme úplně jako giga.“

  • „Přesto to bylo obrovské překvapení v hokejovém světě, že jsme porazily Indii. První minuty vyšly zprávy do éteru, do světa: ‚Indie : Československo 2:1.‘ Až za čas to upravili, že jsme porazily Indii 2:1, bylo to krásné. Přišlo mi to exotické, mám některé chvilky před očima, Indky v modrých dresech a tmavších sukýnkách, úplně to vidím. Byl to pro nás krásný zážitek, pak přišlo utkání s Rakušankami, kdy přišla kanonáda, vyhráli jsme 5:0. Neskutečně se nám střelecky dařilo, hlavně Jiřce Čermákové, dala myslím tři branky, Jířa Hájková. Nabil nás pocit vítězství nad Indií, že nám to všechno jde. Jestli jsme to v sobě psychicky prolomily, utkání nám hrozně sedlo, jako by to byly dva týmy různé kategorie. Jiřina byla neskutečná. Ale naopak zase tím pádem jsme se dostali do stavu, kdy nám bylo řečeno, nebo jsme si spočítaly samy v hlavě, že když porazíme Polsko, tak máme medaili. A najednou jakoby nás někdo sevřel. My a medaili na olympijských hrách? Teď to chvění kolem žaludku, taky to tak vypadalo proti Polkám. Vždycky jsme porážely, 3:0, 4:0, 5:1. Hrálo se více méně na jedné polovině hřiště, nebyly jsme schopné dát gól, měly jsme dvě penalty, Jířa Kadlecová, Jana Lahodová a nic. Jedna tyčka, druhou penaltu jí chytla. Nevím, jestli kdybychom remizovaly, jestli bychom byly třetí, to už jsme nepočítaly. Fakt je, že jsme měly zatemněné hlavy. A jak to nešlo, člověk se ještě víc utápěl. Jana Lahodová dala vytoužený gól z trestného rohu, ani jsem neměla sílu jásat, jenom: ‚Jé!‘ Viděla jsem záznamy a syn mi říkal: ‚Ty ses ani neradovala.‘ Radovala, ale bylo to takové uvolnění, teprve nám to došlo až po zápase, seděly jsme s Idou a říkala jsem: ‚Ty vogy, my jsme fakt vyhrály.‘ Bylo to psychicky strašně těžké, nedařilo se nám tam vůbec nic, a máme medaili. Jana ještě střídala, zaplaťpámbů, že přišla na hřiště. Byly jsme nějaké marné. A pak vyhlášení, vyhlášení. ‚Jú, jupí!‘ To potom bylo hezké.“

  • „No vlastně, tam jsme se začali více potkávat s kluky a holkami z jiných sportovních odvětví. My jsme jakoby malý sport, jako Popelka, připadaly jsme si, že nepatříme do obrovského světa sportu, mezi ty, co jsou na výsluní. Atletika, házená, volejbalisti, basketbalisti, Kropilák tam byl a vedle Kropiláka naše malá Jana Lahodová. Měly jsme takové vtipné reakce. A Bugár, Kratochvílová, koukaly jsme na ně jako na zjevení, připadaly jsme si jako Popelky, skromné. Všichni se k nám chovali hrozně normálně, jako bychom si byli sobě rovní. Cítila tak jsem to tak, nevím, jak starší hráčky. Mně bylo dvacet dva a něco, byla jsem pokorná ke sportovním českým esům. Makalo se od rána do večera a nechci, aby to vyznělo úplně blbě, ale Eva Maříková byla na nás jako pes. Jednak co se týká fyzické přípravy a disciplíny a takové disciplíny. Vždycky: ‚Děvčata, tohle byste si neměla dovolit.‘ Ráno výběh před snídaní do areálu, kroužily jsme tam na rozcvičení. Oči takhle malé. Ježíši, ty ranní rozcvičky jsme neměly rády, když jsme se vracely krokem, a najednou v Nymburce v druhém patře na balkónku, nevím, jestli na balkón vyšel trenér nebo masér a říká: ‚Bože, to je dneska tak krásný den.‘ A my: ‚No to teda je.‘ A zdrchané jsme se plížily dovnitř. Byly to příjemné chvilky, pečovali o nás, co jsme do té doby neznali. Maséři, vířivka, všechno nám bylo k dispozici, taková péče okolo. Připadaly jsme si jako vrcholoví sportovci.“

  • „Jsme taková učitelská rodina, to si teď uvědomuju. Bratr taky učil na základní škole na vesničce za Trenčankami. Teď nevím, jestli to bylo už po škole, nebo si ještě dodělával pedagogickou fakultu, nebo jak se to v té době jmenovalo, ale vím, že už učil. A byl, teď se to hodí, že je dneska 21. srpna, byl v roce v 1969 zkraje roku na lyžařském kurzu se školou a potom přestal učit. Byl na lyžařském kurzu, došlo tam k potyčce, protože tam přišli ruští vojáci, začali se vybavovat hlavně s holkami, s dětmi, hlavně s dívkami, aby se s nimi bavili a podobně. Došlo s těmi vojáky k potyčce, dopadlo to, jak to dopadlo. Vojáci odešli a on tam učil chvíli a pak byl odejitý. Asi ten neblahý rok 1968 na něm zanechal takové následky. Pamatuju si to jako malá holka. Bylo mi deset let, když to probíhalo, pamatuji si na to ráno, když jsem se probudila a běžela televize, samozřejmě černobílá. Přišlo mi to divné, protože tehdy se ráno nevysílalo. Probudila jsem se a najednou byla televize. A naši ubrečení, tedy maminka ubrečená. Koukala jsem na to a mamka říkala: ‚Ježiš, děje se něco hrozného, bude válka. Ty běž do kuchyně.‘ Nechtěla, abych tam byla, tak mě tak trošičku stranili všech těch věcí. Vnímala jsem, že je něco zkrátka jinak. Nemohla jsem jít ven, vyběhnout ven na ulici, ke kamarádovi, kam jsem si chodila hrát. ‚Nikam nechoď, nechoď si nikam hrát!‘ Dveře byly zamčené, branka zavřená a pod okny tanky. Mám mámu před očima, jak byla pořád uplakaná.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 21.08.2023

    (audio)
    délka: 02:15:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
  • 2

    Praha, 30.08.2023

    (audio)
    délka: 01:40:56
    nahrávka pořízena v rámci projektu Tipsport pro legendy
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Připadala si trapně, když dostávala peníze za olympijské stříbro

Alena Mejzlíková (uprostřed) v roce 1980 na letních olympijských hrách v Moskvě
Alena Mejzlíková (uprostřed) v roce 1980 na letních olympijských hrách v Moskvě
zdroj: archiv pamětníka

Alena Mejzlíková, za svobodna Kyselicová, se narodila 14. listopadu 1957 v Trenčianských Teplicích jako nejmladší ze tří sourozenců. Otec pracoval jako učitel, maminka byla dámská krejčová. Pozemní hokej začala Alena Mejzlíková hrát závodně zhruba ve dvanácti letech. Vystudovala Střední elektrotechnickou školu v Trenčíně. Už v dorosteneckém věku nastupovala za ženy Trenčianských Teplic v první československé lize pozemního hokeje. Prosadila se do juniorské a později seniorské reprezentace Československa. Po maturitě ji zlákala k přestupu pražská Slavia a v roce 1977 ji přijali na Fakultu tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. V roce 1978 se účastnila mistrovství světa ve Španělsku, kde Československo vybojovalo deváté místo. Po bojkotu letní olympiády v Moskvě 1980, kam na protest proti vpádu Sovětského svazu do Afghánistánu nepřijely některé demokratické země, se československé pozemní hokejistky dostaly na olympijský turnaj. Reprezentační družstvo s Alenou Mejzlíkovou v základní sestavě tam získalo stříbrné medaile. Po olympiádě otěhotněla, vdala se a v roce 1981 porodila syna Jakuba. V roce 1987 se manželům Mejzlíkovým narodila dvojčata Tereza a Adéla, pozdější české reprezentantky v pozemním hokeji. Se Slavií Praha získala Alena Mejzlíková pětkrát titul mistryně republiky. V letech 1985 a 1989 ji vyhlásili nejlepší československou pozemní hokejistkou. Reprezentační kariéru ukončila v roce 1993. Ve Slavii pokračovala jako trenérka, od žákyň se propracovala až k A mužstvu, s nímž slavila úspěchy i na evropské scéně, především pak v halovém pozemním hokeji. V roce 2023 žila se svým manželem Jiřím v Praze.