Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josip Dmytrovič Melnyk (* 1930)

• narozen 13. března 1930 v obci Vovkovytsja ve Lvovské oblasti v tehdejším meziválečném Polsku

• se spolužáky založil organizaci Moloď Ukrajiny (Mládež Ukrajiny)

• členem Organizace ukrajinských nacionalistů – junactvo působící v brodském okrese

• v roce 1951 zatčen a odsouzen na 25 let pobytu v sovětských táborech nucených prací a na dalších pět let ztráty občanských práv

• transportován do sovětských táborů nucených prací v Kirovské oblasti

• v roce 1955 propuštěn po čtyřech letech a sedmi měsících

• nepodařilo se mu získat práci ve Lvově a ani v Kremenci, protože nebyl zapsaný jako zdejší obyvatel

• nakonec se usídlil ve Smyze a pracoval v továrně jako mechanik

• v současnosti žije ve městě Smyha v Rovenské oblasti

Narozený v brodském okrese

Josip Dmytrovič Melnyk se narodil 13. března 1930 v obci Vovkovytsja[1] v okrese Brody ve Lvovské oblasti. Tehdy tato oblast spadala do tzv. východních okresů, které byly pod patronátem polského státu. Pamětník přišel na svět na tzv. chutoru[2] a měl jednu sestru.

Otec sloužil za první světové války v armádě: „Ještě neukončil gymnázium a vzali ho do armády Symona Petljury v roce 1917. Jak se stalo, že šli tudy, to já nevím. Otec byl v posledním ročníku gymnázia, ale ještě ho nedokončil. Byl však gramotný a tehdy bylo hodně lidí negramotných. Gymnázium se také počítalo jako veliké vzdělání. Táta byl z trochu chudší rodiny a máma byla z bohatší rodiny. Poté vybudoval dům a stal se starostou obce, a tak k nám často přicházeli lidé.“ Otec pracoval v obecní správě, pokud nebyl starosta, pak byl účetním nebo dělal jiné funkce.

Sověti byli horší než Poláci

Meziválečné Polsko však bylo napadeno nacistickým Německem ze západu a Sovětským svazem z východu, a to na základě paktu Ribbentrop–Molotov, který v podstatě znamenal rozdělení polského území. Na území brodského okresu tak 17. září 1939 vstoupila Rudá armáda a začala sovětská okupace západní Ukrajiny, na což místní vzpomínají jako na tzv. první sověty.

V letech 1939–1941 tak Josip Melnyk v brodském okrese prožil sovětskou okupaci Ukrajiny a vzpomíná, že Sověti byli znatelně horší než Poláci: „V porovnání s Rusy to byl veliký rozdíl. Polský režim byl trochu lehčí, nebyla taková disciplína, režim byl trochu jiný. A pak tady byla Kalina, taková organizace pro mládež, v níž byl Švajk vedoucím. Byla tam moje sestra. Zpívali písně, rozumíte, taková nacionalistická organizace. Ale přijela polská policie na bryčce a zavřeli toho Švajka. Ptali se mládeže, kdo se toho všeho účastnil. A pak je dávali do Berezy Kartuzské. Policie zavírala naše lidi. Ve škole byl polský jazyk neustále a ukrajinský jazyk méně. No, když přijde každý nájezdník, tak chce svoje udělat.“

Za sovětské okupace také odváželi obyvatele na Sibiř a obecně se na západní Ukrajiny životní podmínky zhoršily. Dne 22. června 1941 pak napadlo nacistické Německo Sovětský svaz a od tohoto data až do roku 1944 lze hovořit o nacistické okupaci Ukrajiny. Vztahy mezi Poláky, kteří byli na západní Ukrajině stále silnou a početnou menšinou, a Ukrajinci se razantně změnily, a to i kvůli relativnímu bezvládí, když nacisté nedokázali kontrolovat okupované území: „Tady bylo hodně Poláků a byly tu i polské vesnice. Poláci byli jako volksdeutsche, chodili po vesnicích a v noci nás napadali a pálili naše vesnice. A naši jim odpovídali tím, že zase spalovali polské vesnice. Každý večer jste se mohl dívat do dálky, kde se právě spalují vesnice. Němci jim navíc pomáhali a chtěli, aby se konflikt mezi Poláky a Ukrajinci ještě více rozdmýchával.“

Pamětník dokonce vzpomíná, že v období války se musela schovávat sestra a vlastně i on sám. Za období nacistické okupace také došlo k likvidaci židovského osídlení a k transportům místních obyvatel na nucené nasazení do Německa. Josipu Dmytroviči se však nucené práce naštěstí vyhnuly.

Moloď Ukrajiny

Otec byl ve spojení s Ukrajinskou povstaleckou armádou a mladý Josip Dmytrovič si i díky němu začal uvědomovat svůj vztah k Ukrajině i k ukrajinskému národu: „Otec přenášel grypsy[3] a dával je jedné ženě, která byla spojkou a která všechno předávala zase dále. Byla to jeho příbuzná a dávala grypsy svému manželovi, který byl ale ve spojení s falešnou moskevskou organizací banderovců. (...) Pak někdo přišel k nám domů, ještě se s otcem u nás najedli, odešli a otec se už nevrátil. Hledal jsem ho, ale nenašel. Dokonce nevím, kde by mohl být jeho hrob.“

Josip Dmytrovič ještě ve škole (a pro úplnost můžeme dodat, že pamětník vystudoval deset tříd) zorganizoval společně s dalšími studenty spolek Moloď Ukrajiny (Mládež Ukrajiny) o počtu dvanácti členů: „My jsme četli, učili jsme se literaturu, učili jsme se naše spisovatele a všechno takové jsme dělali. Učili jsme se Morseovu abecedu a vytvořili jsme si takové šifrované písmo. A co dále budeme dělat? My jsme nevěděli, co bychom mohli dělat dále, ale chtěli jsme pomoci. Tak jsem se dostal do spojení s banderovci. Chtěl jsem po nich literaturu a oni ke mně za dva dny přišli. Ptali se mě, kdo zorganizoval Moloď Ukrajiny. Speciálně hledali takové aktivní děti. My jsme tam byli dva, byl tam se mnou ještě jeden z osmé třídy, a oni nám řekli: ‚Vaše organizace už nebude existovat. Vaši organizaci rozpustíte a vás dva vezmeme do banderovské organizace junáctvo. Budete s námi pracovat.‘“

Organizace ukrajinských nacionalistů – junactvo

Nejdříve bylo nutné složit přísahu, tzv. deset vět dekaloha Organizace ukrajinských nacionalistů (OUN)[4] a poté mohl plnit úkoly. Josip Dmytrovič nosil grypsy, pracoval s tzv. mrtvými schránkami nebo se učil literaturu a pracoval v brodském okrese. Několikrát byl také v podzemním bunkru,[5] kam se mohlo vejít kolem deseti povstalců. Jednou se mu před bunkrem stala zvláštní událost: „Nějaký údajný banderovec vyšel a řekl: ‚Pojď k nám. Provedeš nějaké úkoly.‘ Ale víte co? Já jsem tak nějak zauvažoval, že to možná není banderovec. Už jsem banderovce poznal.“ Mohlo se totiž jednat o sovětské agenty NKVD, kteří byli převlečení za banderovce. I tímto způsobem totiž Sověti odhalovali ukrajinské povstalce.

Pamětník ovšem zdůrazňuje, že mezi jeho posláním a mezi „pravými“ bojovníky z řad Organizace ukrajinských nacionalistů je rozdíl: „Já nebyl v banderach. To byla banderovská organizace OUN, kde bylo junactvo. Ale v samotných banderovcích jsem nebyl. Já jsem se nejprve měl učit, zapisovat a číst literaturu.“

V roce 1944 „osvobodila“ Brodskou oblast Rudá armáda a OUN najednou mělo jiného nepřítele – namísto nacistů teď přišli Sověti a nenáviděná NKVD. Sověti vytvářeli i jedince, tzv. stripky, jejichž úkolem bylo hledat ukrajinské povstalce. Navíc také mohlo místní obyvatelstvo pomáhat Sovětům odkrýt povstalce za kousek jídla. Přesto byl ještě v té době pamětník optimista: „Domnívali jsme se, že Sověti odejdou a že je přemůžeme. Banderovci byli tehdy silní a doufali jsme, že ukrajinský národ povstane. Ovšem ke konci už jsme viděli, že už to nepůjde. Nemohli jsme se srovnávat se sovětskou silou. Přesto se banderovci nevzdávali až do poslední chvíle.“

Zatčení

Josipa Dmytroviče zatkli v roce 1951 a převezli rovnou na oblastní soud. Vyšetřovatelé mu mimo jiné dávali za vinu, že v období války psal inzerát „Ohlášení národu“, což bylo organizováno od OUN, a vyšetřovatelé rovněž u pamětníka doma našli národně laděné knížky, mezi kterými byly i historické knihy od Dmytra Dorošenka nebo Mychajla Hruševského.

Josip Dmytrovič byl odsouzen na 25 let pobytu v sovětských táborech nucených prací a na dalších pět let zbavení občanských práv: „To prakticky znamenalo, že nemám právo pracovat, učit se a tak dále. Zbavení práv. A také jsem měl v občanském průkazu údaj ohledně odsouzení.“ K tomu všemu ještě přišlo úmrtí matky, která zemřela přibližně měsíc a půl po zatčení Josipa Dmytroviče.

V sovětských táborech nucených prací

Pamětník byl transportován na sever Kirovské oblasti, nedaleko Komi, a pracoval v lese, kde kácel a řezal stromy. I zde se ovšem pokoušel realizovat: „My jsme udělali speciální knihovnu, aby k nám přicházeli lidé. Ale náš tábor byl vlastně takovým centrem, odkud se transportovalo dále. Někdo tak přišel, pobyl jenom pár dní a pak byl transportován pryč. U nás byli političtí vězni i zloději. Jíst nebylo co, jídlo velice slabé. Hlavně jsme měli rybí polévky, ovesnou kaši a 700 gramů chleba.“

Těžké podmínky zažívali obzvláště v zimě, protože všude bylo plno sněhu. Za své kolegy měl Josip Dmytrovič Litevce. Na Litvě v letech 1944–1953 také existovalo povstalecké hnutí proti sovětskému režimu.

Pamětník musel každý den s dalšími vězni chodit po dvojicích 11 kilometrů do práce. Navíc se pracovalo ve velkých mrazech – i v minus 40 stupních. „A jednou bylo minus 42 stupňů a nás vyhnali na práci. A mráz dere. Měl jsem válenky, fufajfku, bylo i teplo, ale nemohl jsem nic říct. Začaly mně umrzat palce na rukou a měl jsem úplně dřevěné ruce. Naším cílem bylo sebrat palivové dříví a zapálit oheň. Museli jsme rozpálit oheň, abychom se trochu ohřáli, a až pak jsme šli pracovat.“ Kvůli omrzlinám potom musel přejít na jinou práci.

Jedinou radostí mu snad bylo, že se povedlo v lágru připravit divadelní hru: „Domluvili jsme se s režisérem a s jedním Lotyšem, že uděláme inscenaci Martin Borula. To je ruská inscenace. My jsme pak před prvním květnem přemluvili dva herce, kteří se toho měli zúčastnit, že oba jako onemocněli, tedy že nejsou a že my tu inscenaci známe. Pak jsme šli za náčelníkem kultury a on to pustil. Tak jsme to udělali. Aby bylo vidět, že dokonce my jako obyvatelé ze západní Ukrajiny známe tu inscenaci a že se ji můžeme za týden naučit. Tak jsme ji zahráli a lidé říkali: ‚Chochli,[6] výborně, chochli.‘ Tleskali nám a druhý jsme museli tu inscenaci zahrát znova.“

Dozorci se k vězňům chovali velice hrubě a obecně byl režim velice tvrdý až do úmrtí Josifa Stalina. Jak však Stalin zemřel, objevilo se i maso, bylo možné si vzít i více chleba a situace se obecně zlepšila. Josip Dmytrovič se dočkal propuštění v roce 1955 po čtyřech letech a sedmi měsících.

Práci nedostanu bez pobytu, potvrzení o pobytu nedostanu bez práce

Pamětník byl sice propuštěn, ale ještě mu nebyla přiznána občanská práva. Josip Dmytrovič tak odjel do Lvova, kde však nemohl dlouho sehnat práci – systém byl totiž nastaven tak, že bez zapsání pobytu v dané lokalitě nemůže člověk získat práci a zaměstnání nedostane, pokud nemá v identifikačním průkazu zapsáno místo pobytu. Jednalo se o začarovaný kruh: „Chci jít na práci a oni se mě ptají: ‚A kde máte zapsaný pobyt?‘ Takhle jsem chodil celkem čtyři měsíce a už jsem ani neměl peníze. Tehdy jsem měl celkem 400 rublů a to bylo hodně peněz, ale za čtyři měsíce mi už peníze docházely. Tak jsem myslel, že půjdu do monastýru. Myslel jsem, že tam budu pracovat, protože nikde jinde práce nebyla.“

Práce v monastýru se ovšem Josip Dmytrovič polekal, protože ho zavedli na pole, kde pracovalo mnoho starších lidí za velice špatných podmínek. Odebral se tak k náčelníkovi policie, kde si postěžoval na svou situaci – kromě toho, že otec byl nezvěstný, matka zemřela, on sám neměl co jíst a nemohl sehnat práci, tak neměl ani kde bydlet, protože mu Sověti zkonfiskovali dům. Náčelník mu však odmítl pomoci.

Nakonec se pamětníkovi povedlo sehnat ubytování u jisté ženy a našel si i práci elektrikáře. Jakmile ovšem odjel do své rodné obce, kde se oženil, tak se již do Lvova nemohl vrátit kvůli problémům se zapsáním pobytu. Odešel do Kremence: „Přišel jsem a chtěl jsem se zapsat jako obyvatel, ale náčelník policie, byla tam snad KGB nebo co, chtěl po mně jakousi rezoluci. Já jsem říkal: ‚Našel jsem si v Kremenci práci.‘ A on odpověděl: ‚Ne, ne, v kremenském okrese nebudeš mít práci a žít tady nebudeš.‘ Tak kam jsem měl jít? Do Doněcka na šachty? Tam přijímali.“

Nakonec Josip Dmytrovič odešel do města Smyha, kde se otec manželky Julji přimluvil. Pamětník tak začal pracovat jako mechanik v továrně a získal také ubytování a následně i možnost pobytu. Ve městě se nakonec s manželkou usídlili a v době natáčení rozhovoru (léto 2020) žil pamětník ve městě Smyha v jižní části Rovenské oblasti na západní Ukrajině.

 

[1] Název obce je pouze předvídaný. Přestože pamětník vyslovuje název obce poměrně zřetelně, nepodařilo se mi ji na mapě najít (pozn. Luděk Jirka)

[2] Osamocené venkovské stavení, které stálo mimo vesnické prostředí.

[3] Malý lísteček s určitou informací (např. o pohybu nacistických vojsk), který přenášely spojky z´vjazkovy[  ukrajinským povstalcům. Lístek se mohl vejít třeba i pod zuby nebo pod pásek u kalhot a mohlo se tak předejít odhalení.

[4] https://uk.wikipedia.org/wiki/%D0%94%D0%B5%D0%BA%D0%B0%D0%BB%D0%BE%D0%B3_%D0%9E%D0%A3%D0%9D

[5] Pamětník uvádí tzv. kryjivky, což byly podzemní bunkry ukrajinských povstalců.

[6] Hanlivé ruské označení pro Ukrajince.