„Po konci trestu nemá právo nikde se učit a všechno takové. Zbavení občanských práv. A dali mi i občanský průkaz, kde bylo ‚ustanovení v průkazu‘. V roce 1955 v srpnu mě pustili a já jsem jel do Lvova.“
„Já už všechno zapomínám. Já jsem dával grypsy a dával jsem je té, jak byla, jak se jmenuje, no, takové ženě spojce, jaká to všechno dávala dále. A to byla příbuzná [otce].“
„Já jsem chtěl literaturu a za dva dny přišli ke mně dva lidé. Byl jsem tam já a jeden, co chodil do osmé třídy. Ptali se nás: ‚Kdo to u vás zorganizoval? Byl nějaký organizátor?‘ Speciálně [hledali] aktivní mládež. I dodal, že se jen tak ptají.“
Josip Dmytrovič Melnyk se narodil 13. března 1930 v obci Vovkovytsja v brodském okrese ve Lvovské oblasti v tehdejším meziválečném Polsku. Již jako student založil se svými spolužáky organizaci Moloď Ukrajiny (v překladu Mládež Ukrajiny), která si stanovila za cíl šíření myšlenek ukrajinské autonomie a samostatnosti. Josipa Dmytroviče následně přijali do Organizace ukrajinských nacionalistů – junactva a působil u ukrajinských povstalců v brodském okrese. V roce 1951 byl zatčen a odsouzen na 25 let pobytu v sovětských táborech nucených prací (známých i jako gulagy) a na dalších pět let ztráty občanských práv. Byl transportován do Kirovské oblasti, kde kácel a řezal stromy. Propuštěn byl v roce 1955 – po čtyřech letech a sedmi měsících – a následně odjel do Lvova, kde však nebyl zapsaný jako místní obyvatel, a nemohl tak sehnat zaměstnání. Neuspěl ani v Kremenci a nakonec byl zapsán ve Smyze, kde pracoval v místním závodě jako mechanik. V současnosti stále žije ve městě Smyha v Rovenské oblasti na západní Ukrajině.
