Jaroslava Melšová

„My jsme slyšeli zprávu, že nahoře nad hájkem, který byl zase k jiné silnici, která vedla z Moravského Krumlova, ten byl osm kilometrů od Ivančic, a ta silnice vedla na Kounice, Bránice, potom do Brna. Tak se nám dostala zpráva, že tam vedou německé zajatce. Tak jsme s maminkou samozřejmě... pořád takový samaritánky, tak jsme vzaly kbelík s vodou pitnou, plechovej hrníček a utíkaly jsme nahoru na tu silnici. To šel obrovskej průvod zajatců, obrovskej, ale samí mladí chlapci, děti úplný. Ty poslední, co je tam Hitler naverboval. Tak nám jich bylo opravdu líto, protože byli potrhaní, skoro bosí, a že mají žízeň velikou. Tak jsme jim podávali hrníčkem vodu, aby se napili. Ani nevím, jestli to mám říct. Potom se tam objevil jeden takový soused, úplně nepřející, a vyrazil tomu jednomu chlapci ten hrníček od pusy, jakože on teda pít nebude. No tak to bylo teda... Já vím, že to byli Němci, já vím, že to byla válka, ale to byli chlapci, kteří za to nemohli a měli žízeň. Takže to byl pro mě takový dost otřesný, děsivý zážitek, který si hodně pamatuju.“

„Konec války si pamatuju přesně. To byl zážitek velikánskej. Když jsme dostali zprávu, že už v Ivančicích... že je konec války a že už přicházejí Rusové, tak jsme utíkali na zahradu, to už jsme všechny kryty opustili, běželi jsme na zahradu a běželi jsme k té silnici, které se říkalo Na Hrázi, protože byla u řeky Jihlavy. Po té hrázi jel, nebo letěl, na černém koni kozák, za ním vlál ten černý plášť. To byl úchvatný pohled, jako v pohádce, jsme si říkali, jako by nás přijel osvobodit princ. Ale projel těmi Alexovicemi někam dál do dalších vesnic, takže byl chvilku klid, ale potom přišla další první vlna vojáků. To byli Mongolové, malí, drobní. Na ně si pamatuju velmi dobře, protože oni se usadili v Alexovicích u kapličky, to je taky vzácná kaplička v Alexovicích, oni si tam udělali jako takový tábořiště. My jsme jezdili odmala jako děti na kole pořád, všude, a tak jsme se na ně samozřejmě jeli podívat na kole. Oni si ty kola vypůjčili, ale ne že by je ukradli, oni chtěli, abychom je naučili jezdit na tom kole. Takže jsme je učili jezdit na kolech a byli jsme s nima kamarádi a bylo to strašně zajímavý. Pro nás to bylo nesmírně dobrodružný.“