Bernard Menachovský

„Já jsem měl tak v Kyjevě řekněme takovou věc. Já jsem šel sám přes město. My jsme to město obsadili a já jsem tak jednou ulicí šel sám. A šla jedna babička s dcerou. A tý dceři mohlo být takových sedm osm, takové děcko. A ta babička, jak ulice byla prázdná a my jsme šli, ta babička začala ukrajinsky, to bylo v Kyjevě, ukrajinsky mluvit: ‚Naši osvoboditelé nás osvobodili,‘ a tak dále, víte, takové ty věci. A já říkám tej babičce: ‚No, osvobodili [jsme vás] my, taky sovětská armáda s námi bojovala,‘ a tak dál. A ta holka stála a poslouchala. A teď ona na ni... píchla do té holky a: ‚Slyšíš to, náš osvoboditel,‘ na ni. ‚Nohy musíš mu líbat.‘ A ta holka koukala a ona ještě ji udeřila. ‚Nohy mu líbaj.‘ A já říkám: ‚Babi, to není možné, mám špinavé boty, podívajtě sa přeci.‘ Ale ona klekla a začala mně líbat ty špinavé boty, jo...“

„Já jsem se chtěl vrátit do polské armády. A oni mi řekli, že do polské armády ne. Že mám možnost se vrátit do českej armády. A do sovětskej armády jako Nerus už se nemůžu vrátit. No tak já jsem řekl: ‚Já se vrátím do českej armády. Vždyť tady,‘ já jsem mu vykládal, ‚tady především jde o válku. Vždyť to je jedno, kde já toho Němca zabiju, z polskej armády, z českej armády anebo z americkej armády, jakýpak problémy. Já jsem zdravý a já chci bojovat, protože obsadili moji zem stejně jak vaši zem, nevidím v tom nic.‘ A on tak dumal, dumal a tam stál nějaký vyšší důstojník sovětský a to poslouchal a říká: ‚Má pravdu, pošli ho do českej armády. Když Poláci nechtějí, Česi berou každého. Oni se organizujú, oni potřebujú víc. To je jedno!‘ A tak mě poslali do českej armády. Čili to je taková náhoda, že jsem se [sem] dostal. A velmi, bych řekl, jsem se aklimatizoval tam a začal jsem uvažovat – přejít na češtinu. A tak jsem to vymnožil, polštinu s ruštinou, a vyšla mi taková čeština, která se postupně opravovala. Já asi dnes ještě nemluvím perfektně, to jsem si jakože vědom, [je] cítit takové něco cizého tady, jo, no ale už to jde.“

„Poněvadž jsem byl textilák, jak se u nás říkalo, no tak jsem hledal [práci] ve svém oboru. A Sověti to měli trochu jinak, jak to bylo původně v Polsku. Tak mě poslali do takového tříměsíčního kurzu. Tam jsem to zvládl, řečeno jedním slovem. A pak jsem nastoupil na dosti vedoucí místo jako náčelník plánovacího oddělení v jednej textilnej továrně, kde pracovalo takových 150 lidí. Taková střední, nebyla to velká továrna. Život pokračoval normálně dál. To celé společenství, všechno. A na tom – samozřejmá věc – ženy jako vždy viděly zase něco jiného, poněvadž se říkalo, že Sověti jsou proti kapitalistům. No a ty dcery těch úředníků, těch majitelů těch továren se považovaly za kapitalisty. Tak aby nevypadaly, tak ony nosily šaty od svých služek, když ony měly domlácené nějaké, anebo si kupovaly nějaké špinavé a roztrhané, aby vypadaly proletářsky. A poněvadž ony viděly a vždycky přesto chtěly být hezké, líbit se, třebas ženy komunistů, tak postupně se převlékaly do těch původních šatů. No a ti Sověti neměli nic proti tomu, poněvadž ti, co pracovali, přijely za nimi i rodiny, že jo, to znamená manželky i děti i dcery, tak ty dcery taky chtěly být hezky oblečené. Jedním slovem, to se zvyklo, to se urovnalo tam a žili jsme celkem v míru.“

„Že tam znásilnili někoho, zmlátili někoho atd., že jim koně ukradli, krávu zabili, rozumíte – to Němci. Kdežto Sověti to nedělali. To Rusové nedělali. Rusové to nedělali. Já jsem byl v Popradě. A byla tam stálá sovětská jednotka. A já jsem byl u té sovětské jednotky. Jsem byl v české armádě, u sovětské jednotky jsem s nějakým důstojníkem něco vyřizoval. Služebně. A najednou slyším, jedna bába křičí: ‚Chyťte ho, chyťte ho, chyťte ho!‘ A tak se dívám, co se děje – utíká sovětský voják, utíká a jedna bába běží za ním. A tam stojí sovětský generál. A říká temu pucákovi, temu adjutantovi: ‚Zavolej ji sem, co ona chce. Sovětského vojáka honí a křičí: ›Chyťte ho.‹‘ A ta bába říká, že on jí ukradl slepici. Tak ten generál říká: ‚Chyťte ho, přiveďte ho sem.‘ Tak ho chytili a přivedli ho k tomu generálovi sovětskému. ‚Je to ten, co kradl?‘ ‚Ano.‘ ‚Ty jsi ukradl slepici?‘ ‚Vždyť máme hlad,‘ říkal ten voják. ‚Kde ji máš?‘ A on ji měl takhle pod pláštěm. A on ji vybral a ta bába ji chytila, tu slepici. On vybral pistoli, přistavil mu [ji] ke lbu a vystřelil. A ten voják padl. Tak ta bába, která už držela slepici, tak: ‚Kvůli slepici jste zastřelil člověka. Já ji nechci, ‘ a hodila slepici. A on jí říká: ‚To není o tom. Sovětský voják je osvoboditel, a ne zloděj!‘“