Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bernard Menachovský (* 1910  †︎ 2004)

• narodil se roku 1910 v Lodži

• absolvoval střední školu a základní vojenskou službu

• pracoval v textilnictví

• po vypuknutí druhé světové války narukoval do polské armády

• prožil dva týdny ústupových bojů s wehrmachtem

• zůstal v Sověty obsazené části Polska

• po napadení SSSR bojoval v Rudé armádě

• po zranění vstoupil do formující se československé jednotky v Buzuluku

• s ní absolvoval tažení až do Československa, kde po válce zůstal

• po roce 1945 kariéra v armádě

• zemřel 22. října roku 2004

Dětství a školy v Polsku

Bernard Menachovský se narodil roku 1910 v Lodži. Absolvoval střední školu a základní vojenskou službu v hodnosti vojína. V Lodži, městě od 19. století zaslíbeném textilnímu průmyslu, pracoval v textilní výrobě, ukončil textilní školu a postupoval úspěšně v oboru. Otec byl účetním v továrně. Měl o pět let mladšího bratra, který po studiích rovněž nastoupil do textilky. „Začal jsem od píky jako dělník a postupně jsem dělal všechno a zvládl jsem to celkem slušně. Pro nás, kteří jsme tam žili, to bylo nejlepší.“

V Lodži byla smíšená společnost – Češi, Poláci a Rusové. Udržovala se čeština, ale ve městech se muselo mluvit polsky. „Mluvili perfektně česky, zvláště rodiče a prarodiče.“

Začátek války

 „Když začala válka, byl jsem mobilizován a nastoupil jsem do pevnosti Osowiec na severu Polska. V té době byl s Němci slabý styk. Polská armáda neodpovídala svým vybavením a výzbrojí německé armádě, většinou jsme jenom ustupovali a já byl obyčejný voják. Armádu pak rozpustili a řekli, že kdo chce zůstat v armádě, může, kdo ne, může se vrátit domů. Já se chtěl vrátit, velitel mi dal koně, kterého mi v první vesnici vzali, a já musel pěšky na vlak.“

Bratr pana Menachovského byl ještě ve válce. Navrátilec nějakou dobu odpočíval, východ Polska již tehdy obsadila sovětská armáda. Polské vojsko „se rozptylovalo“ a v Białystoku, kam z armády Menachovský zamířil, byla sovětská posádka. „Já uměl trochu rusky, tak mně to nevadilo. Poté, co jsem si odpočinul, hledal jsem si práci v oboru. Sověti mě poslali do tříměsíčního kurzu, to jsem zvládl a pak jsem nastoupil jako náčelník plánovacího oddělení v jedné textilní továrně, kde pracovalo tak 150 lidí.“ Říkalo se, že Sověti jsou proti kapitalistům. Ženy a dcery továrníků i úředníků se proto zprvu oblékaly jako proletářky do šatů svých služek „anebo si kupovaly nějaké špinavé a roztrhané“. Když ale viděly manželky komunistů, které se také chtěly hezky oblékat, převlékly se postupně do původních šatů. „Žili jsme celkem v míru.“

Stáž v Sovětském svazu

V Sovětském svazu bylo zvykem zvát lidi z vedoucích postů na kongresy. „Na jeden z nich jsem jel do Moskvy také, byl jsem vyslaný textilním trustem zahrnujícím textilní továrny.“ Pan Menachovský vystoupil na kongresu za celý polský textilní průmysl. „Protože jsem mluvil dobře rusky, nabídli mi půlroční stáž a já souhlasil, abych měl lepší kvalifikaci po návratu.“ Vrátit se již Bernard Menachovský nestihl – začala válka a musel zůstat v SSSR. Úspěšně absolvoval test z textilnictví a Rusové jej zařadili do textilní továrny nedaleko Moskvy. „Bydlel jsem v ubytovně a dojížděl do práce. Celkem slušně jsem vydělával a měl jsem se dobře. Hlavně jsem se nemohl vrátit. Białystok byl obsazen Němci, bylo nebezpečné tam jet, korespondenci Sověti do Białystoku neposílali.“ Tehdy se Menachovský rozhodl, že dobrovolně nastoupí do armády. „Oni to uvítali. Tehdy jsem pracoval jako náčelník plánovacího oddělení v ruské továrně. Také mi podle jejich nařízení šel plat, sice jsem ho nedostával, ale šel mi. Vojenský plat jsem dostával, na co mi budou platit ve válce, že jo. Mně se tam dařilo celkem dobře, pracoval jsem na štábu. Vzhledem k tomu, že jsem trochu ovládal německy, což jsem se učil ve škole, tak jsem pomáhal jako tlumočník. Stal jsem se tlumočníkem na divizi, ale byl jsem stále voják, jediný rozdíl bylo lepší jídlo.“ Jazykové vybavení poprvé uplatnil při výslechu zajatců, s nimiž se sovětský důstojník těžce domlouval.

Dodržené slovo

Díky solidnosti předválečného zaměstnavatele získal po válce pan Menachovský obnos, který na frontě nepotřeboval: „Byl jsem mladý a zdravý a měl jsem pocit, že moje povinnost je bojovat, a Rusové to podporovali. V továrně mi ušili elegantní uniformu, plášť a důstojnické boty. Nějaké ruble na cestu mi dali taky a řekli mi, že když půjdu dobrovolně, tak mi půjde plat, to byl zákon, že kdo pracoval, dostával pak plat. Samozřejmě že do války mi peníze neposlali, ale po válce jsem napsal dopis a oni mi do Prahy poslali několik mnoho set rublů, což po válce bylo přes sto tisíc korun. Takže oni slovo dodrželi, což byla pro mne výhoda.“

„Já jsem tu válku bral, jako že musím bojovat, že musím bránit stát“

„V sovětské armádě jsem byl raněn, průstřel nohy, a v nemocnici jsem dostal tyfus, to byla epidemie. Poslali mě do tehdy sovětského Džalalabádu na východ. Po vyléčení jsem si řekl, že je to vesnice, samí Uzbeci, s nimiž se člověk nedomluví. Uzbecky se člověk nenaučí, to je úplně jiná řeč.“ Pan Menachovský tedy šel na vojenský úřad, aby jej poslali zpět do armády, ale tam jej seznámili s nařízením posílat Čechy, Poláky aj. do jejich (spojeneckých) armád. „Česká armáda se organizovala a oni mě poslali k české armádě do Buzuluku, přestože jsem byl polský občan.“ S českou jednotkou poprvé bojoval u Sokolova a pak byl, ještě jako vojín, vybrán do české důstojnické školy, kterou absolvoval jako desátník. Osvojil si češtinu a s českou armádou se posléze vrátil do Prahy. „Doma jsem nikoho neměl, psal jsem tam a oni mi odpověděli, že všichni umřeli v armádě nebo v koncentračních táborech. Tím to pro mne skončilo, protože jsem neměl ke komu jet a tady jsem už měl známosti, zabydlel se – a Praha je hezčí než Białystok.“

Na ruském maloměstě

Ve válce jsou vojáci i jejich velitelé stále v pohybu. „Člověk často měnil postavení a vojáci a jejich velitelé byli v zákopech, bydleli v zemljankách a několikasetkilometrové přesuny jsme zvládali po 30 kilometrech denně.“ Po bitvě u Sokolova zavítali na opravdovou ruskou provincii: „Přišli jsme do malého ruského městečka s typickou ruskou kulturou, kde v životě neviděli cizince. My jsme pro to obyvatelstvo byli něčím zvláštní, a to přesto, že tam měli gymnázium. My jim chtěli ulehčit, naši odborníci jim pomáhali. Udělali elektřinu, spravovali auta a tak dále. To oni neuměli, to byla zemědělská obec. Tam jsme zůstali poměrně dlouho.“

V obci byla zorganizována důstojnická škola, kam mířili gramotní vojáci („ne všichni uměli číst a psát“) navržení velitelem. Bernard Menachovský se během „půlroční přestávky z fronty“ vycvičil jako dělostřelec a postupoval ve vojenských funkcích. Školu opustil jako podporučík.

„V tom městečku jsme jako první udělali taneční zábavu, měli jsme i vlastní hudbu, to tam neexistovalo. Hrály se například tanga, foxtroty. No a samozřejmě, kde se tancuje, tam se navazují známosti, seznamují lidé. Měl jsem jednu přítelkyni, měla před maturitou. Byla taková průměrná co do krásy a vůbec, jak to tam bylo. Nejlépe se mi bavilo s její maminkou. Ta měla carskou výchovu, byla to bývalá učitelka na gymnáziu, příslušnice odsunuté inteligence, a tak jsme se o nedělích v této osvícené společnosti scházeli.“ O práci se nemluvilo, o literatuře také vlastně ne, poněvadž „to, co znali, to byla sovětská literatura“ – tak se mluvilo o lásce. „Do deseti večer jsem ovšem musel být doma, to byla večerka.“

Dělostřelec

„Byl jsem dělostřelec. Němci měli hodně tanků a přišel jsem na to, že nejlepší je pustit ten tank celkem blízko, ale rána pak musela sedět, jinak by mě rozmetali.“ Jako důstojník měl pan Menachovský lehčí život než řadoví vojáci. „Lépe jsem bydlel a taky jsem velel. Tedy já jsem křičel na lidi, a na mě nikdo nekřičel, ale myslím, že mě měli rádi, protože mi nosili jídlo.“ Kontakt s domovem neměl pan Menachovský žádný.

Bernard Menachovský byl raněn – měl prostřelené obě nohy, naštěstí ale neměl zasažené kosti, takže pouze strávil týden v nemocnici. „Měl jsem štěstí.“

Česká jednotka

Češi v jednotce byli dle svědectví pana Menachovského rádi, že mohou sloužit ve své jednotce. Vznikla zde řada přátelství, lásek i manželství. „Naše jednotka se organizovala v Rusku v Buzuluku z Čechů, kteří žili v Rusku, v Kyrgyzstánu, v Kazachastánu, i z lidí ze zemí, které kdysi patřily Česku nebo byly osídleny Čechy. Já jsem necítil žádný tlak od svých velitelů kvůli tomu, že nejsem rodilý Čech, že jsem zpočátku neuměl česky.“

Stalin vydal rozkaz, že se do sovětské armády nesmějí brát cizinci. „Řekl sem si, že se vrátím do polské armády, ale bylo mi řečeno, že nemohu, a tak jsem si řekl, že je to jedno, kde toho Němce zabiji, a že chci proti Němcům bojovat, a tak mě poslali do české armády.“ Velmi rychle se mezi Čechy aklimatizoval a naučil se řeč.

„Charakterizujte nepřítele“

„Nepřátelé byli Němci. Jejich ideologie mi nevyhovovala. Moc zpráv o Němcích jsme neměli, ale věděl jsem, že jsou proti komunismu, proti Židům, a takové věci. A že jsou dobří vojáci. Ale my jsme nebyli špatní vojáci, my jsme vyhráli válku. My jsme byli na jejich technické úrovni. Je fakt, že sovětská armáda možná nebyla tak technicky vybavená jako německá, ale my jsme dostávali anglické a americké zbraně.“ Jmenovitě připomíná studebakery a „jiná americká auta a tanky“.

„Taky můžu říct, že ne všichni Němci souhlasili s nacistickou propagandou.“ Když člověk mluvil se zajatci, tak vycítil, že za vší tou propagandou se cosi skrývá.

Osvoboditelé

„My jsme byli osvoboditelé a sovětské obyvatelstvo nás vítalo vodkou a tím, co měli nejlepšího k jídlu. Slepici zabili, prase, na cestu uvařili… Byli jsme vítáni víc než Rusové, ti byli drsnější.“V Kyjevě zažil příhodu, kdy stará babička přinutila svou asi osmiletou vnučku líbat přes Menachovského odpor jeho špinavé boty. Opakovala při tom: „To je náš osvoboditel.“

Život v Rusku byl tvrdý a lidé byli přizpůsobiví. Pan Menachovský vzpomíná na velké rozdíly mezi životem v městech, městečkách a na vesnicích. Bylo to znát už na způsobu řeči, na znalostech, na stylu života a „i v té inteligenci těch lidí. Byli jsme přijímaní hlavně mladými lidmi a hodně vojáků si v Rusku našlo partnerky, které tady žijí dodnes.“ Až do dnešních dnů se s nimi občas pan Menachovský vídá na schůzích a setkáních.

Z míst nasazení si pamatuje na Sokolovo a Kyjev. „Víc si nepamatuji, to bych se musel podívat do nějakých zápisů. A na Slovensku Poprad. Bylo to velmi rychlé, já si skutečně ty města nepamatuju. Já jsem vším prošel poměrně hladce a byl jsem pořád vpředu.“

Německá a sovětská armáda

„Němci kradli, mlátili, znásilňovali, a to Rusové nedělali.“Pamětník to ilustruje historkou z Popradu, kde ruský generál zastřelil vojáka za to, že ukradl slepici, se slovy: „Sovětská armáda osvobozuje, a ne rabuje.“ (Podobné vzpomínky mají i jiní vojáci z východní fronty.)

Sověti se chovali k českým vojákům velmi dobře. Pan Menachovský vypráví o navazování osobních vztahů mezi domácím obyvatelstvem a vojáky. „Některé ženy námi pohrdaly, snad že nám nerozuměly, snad že byly zvyklé na ten ruský způsob – ale některé v tom viděly svoji budoucnost a hned se vdávaly a korespondovaly, a pokud nepadl na frontě, přijely. Ostatně v Rusku bylo za války málo mužů doma. Některé také přijely, voják si mezitím našel jinou a byly z toho nepříjemnosti.“ Takové ženy se často vracely, poněvadž cítily, že jsou zde cizím elementem. „To nemusí být nic špatného, ale člověk to cítí tak, jako jsme to cítili my v Rusku.“

Otázka tajných služeb a informací

„Já jsem v tajných službách nepracoval, žádný styk s nimi jsem neměl. Ke mně se nikdy žádné tajné informace nedostaly.“ I kdyby ale pan Menachovský nějaké tajné informace měl, stejně by je neprozradil, jak sám říká – „voják má mluvit o lásce, a ne o válce“.

Antisemitismus a rasismus

„V armádě jsem se s projevy antisemitismu rozhodně nesetkal!“ K Židům v armádě se pamětník vždy choval jako ke každému jinému. Židé měli stejné postavení jako ostatní: „Dosahovali vysokých hodností a velitelských míst, které se rozhodně nedávaly za hezký úsměv.“ Každému šlo o život, „a tak na něco takového nebyl čas. Žid vynesl svého raněného kamaráda na zádech a naopak“. O to, jestli je někdo křesťan nebo jiného vyznání, se nikdo nezajímal, náboženství se války nijak netýkalo. Pan Menachovský vyvrací i obvinění, že v boji byli Židé méně stateční – „mnohdy to bylo spíše naopak“.

Rasová otázka dle pana Menachovského v armádě oficiálně vůbec neexistovala. Funkci mohl zastávat kdokoliv podle svých schopností. „Nepamatuji se na případ diskriminace. U nás bylo hodně cikánů, kteří mluvili slovensky nebo cikánsky a byli schopní, a byli to také důstojníci.“ Nikdo si nedovolil nadřízeného „cikána“ zpochybňovat.

Rozhodl jsem se zůstat v armádě

Textilní průmysl, v němž by se pan Menachovský býval po válce asi uplatnil, neměl o jeho služby zájem, zato v armádě měl již svoji důstojnickou hodnost a živobytí jisté: „Nejdřív jsem v armádě zůstat nechtěl, život v armádě je omezený, ale nesehnal jsem místo v oboru. A když má člověk rodinu, potřebuje prostředky. To, co jsem uměl, nemohl jsem uplatnit, proto jsem zůstal v armádě a nedařilo se mi špatně. Postupoval jsem až moc rychle. Rozuměl jsem si s těmi lidmi, byl jsem liberální a myslím, že to vojáci oceňovali. Dodnes mě poznávají. Dneska mám hodnost plukovníka. Mohl bych velet armádám, a sedím doma a velím jenom manželce. A ona mě stejně neposlouchá.“

Pan Menachovský opakovaně zdůrazňuje svůj dobrý vztah k vojákům, tvrdí, že „vojáky nezavíral, jako to dělali jiní“. Sloužil v Žatci, v Příbrami aj., často organizoval posádku v místech, kde dosud nebyla – ve spolupráci s NV tak získával staré školy a další stavby vhodné pro provizorní ubytování.

Byl jste perzekvován komunistickým režimem?

„Já osobně ne. Slyšel jsem o lidech, kteří byli zavření a popravení, ale nebyl to nikdo, koho bych znal, s kým bych měl styk jako velitel nebo spolupracovník.“

Kontakty s válečnými přáteli

S kamarády se scházejí, navštěvují, jednou ročně pořádá ministerstvo obrany setkání, kam pan Menachovský s ostatními veterány dochází. „Jsme rádi, že se vidíme a popovídáme si. Také se scházíme se svými bývalými láskami a ony vykládají, jak mají chytré děti.“

O válce

„Chválit to člověk nemůže. Vytahovat se nemá smysl. Mně ta válka nebyla cizí, protože já jsem už předtím bojoval v armádě, i když krátkou dobu, dva týdny. Takže už jsem věděl, jak se v tom chodí. V sovětské armádě jsem se měl dobře, pracoval jsem na divizi jako tlumočník.“Na výcvik vzpomíná pan Menachovský jako na „trochu ostrý, protože bylo málo času, a tak jsme si zvykli“.

Poselství

„Já bych nejraději chtěl, aby žádné války nebyly. To chce mnoho lidí, ale já jsem to zažil a měl velké ztráty, rodiče a sourozenci přišli o život.“