30. 5. 1953 – 3. 6. 1953 – Menová reforma a následné občianske nepokoje

Roku 1953 již bylo jasné, že československá měna a potažmo celá ekonomika nebudou schopny se vyrovnat s ohromnou zátěží, které bylo po únoru 1948 vystaveno tuzemské hospodářství. Československo se muselo podřídit a přizpůsobit úkolům, jež mu prostřednictvím RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci) v roce 1949 uložila sovětská vláda. Očekávala se válka mezi oběma mocenskými bloky, což znamenalo klást důraz hlavně na rozvoj těžkého průmyslu, hutnictví, hornictví apod. Maximálně omezit se musely i obchodní vztahy se západními zeměmi. Do roku 1948 se naše hospodářství opíralo zejména o lehký a spotřební průmysl a bylo závislé na dovozu surovin. Na základě politických rozhodnutí se během první pětiletky (1949-1953) vynakládaly obrovské finanční prostředky na výstavbu nových podniků těžkého průmyslu a to i v místech, ve kterých nebylo dostatek surovin ani energie. To sebou neslo nutnost dalších masivních investicí (přehrady, elektrárny). Velká část výroby se přeorientovala na výrobu válečnou, jež pohlcovala stále více finančních prostředků ze státního rozpočtu. Průmysl, jenž vyráběl vojenský materiál, nedokázal uspokojit vzrůstající poptávku po běžném spotřebním zboží. Ještě v roce 1952 platil na některé druhy zboží přídělový systém. Narůstající krize postihla i československou měnu, nad níž již od roku 1951 začala státní banka ztrácet kontrolu. V roce 1953 se československý měnový systém dostal do velmi těžko řešitelné situace. Od listopadu 1952 se začaly podnikat první kroky k provedení měnové reformy (připravoval tým ekonomů vedených ing. Václavem Hůlou za pomoci sovětských poradců), mince se razily v Leningradě, papírové peníze se tiskly v Moskvě. Vše probíhalo za nejpřísnějšího utajení. Řešily se případné problémy, připravoval bezpečnostní aparát, rozvozy nových peněz a uvažovalo se o možném nasazení armády. Měnová reforma neměla řešit jen ekonomické problémy státu, měla zasáhnout i tzv. „bývalé lidi“, tedy všechny, kdo byly spojeny s minulým, demokratickým režimem. V lednu 1953 stanovial vyhláška ministerstva vnitřního obchodu, kdo má nárok na odběrní poukázky a potravinové lístky a může nakupovat levně na vázaném trhu a komu to nebude z politických důvodů dovoleno (vesničtí boháči i se svými rodinami, soukromí podnikatelé a živnostníci, důchodci-vyšší státní úředníci z let před rokem 1945 a další). Přes velmi přísné utajení se kolem poloviny května 1953 začaly mezi lidmi šířit zprávy o chystané měnové reformě. Propukala panika a lidé začali v obchodech vykupovat všechno možné zboží. Aby zmírnil rozruch, vystoupil 30. 5. 1953 prezident Antonín Zápotocký s veřejným projevem a uklidňoval rozrušenou veřejnost, že československá měna je pevná, a že žádná reforma nebude. Ten samý den byly o 17:00 hodině uzavřeny obchody, ve kterých již stejně nebylo takřka žádné zboží, a předseda vlády Viliam Široký ohlásil v rozhlase rozhodnutí vlády. Reforma byla provedena 1. - 4. června 1953. Na její provedení vynaložil stát kolem 50 miliónů korun a získal celkem 3,5 miliardy nových korun, které v prvé řadě použil ke zlevňování některých druhů zboží. Koruna byla svázána s rublem a Československo přestalo být v roce 1954 členem MMF. Měnová reforma zasáhla veškeré obyvatelstvo Československa, jež přišlo cca o 105 miliard korun. Ceny, mzdy a důchody se snížily v poměru 5:1. Pokud hotovost člověka přesahovala 300 korun, které se měnily v kurzu 1:5, tak všechna ostatní hotovost byla měněna 1:50. Nejvíce na reformu přirozeně doplatili ti, kdo měli větší množství finančních prostředků. Nebývale vzrostly ceny, dlužníci byli zvýhodněni před věřiteli tím, že dluh mohl být vrácen po vyhlášení reformy, státní podniky, které stály před krachem, byly rázem oddluženy apod. Přestože měla státní moc, alespoň se tak domnívala, vše pod kontrolou, nedokázala zabránit obecně šířené nespokojenosti mezi ožebračeným obyvatelstvem. Již první den provádění reformy se na mnoha místech protestovalo, a spontánní občanské hnutí živelně přerostlo v mnoha závodech ve stávky a demonstrace. Dodnes bohužel nevíme, kde všude se stávkovalo, někdy se uvádí přibližné číslo 120 podniků. Nejznámější protesty se odehrály v Plzni, velké demonstrace se konaly také v Praze. Ostravě, v Bohumíně, Orlové. Protestovalo se však i v menších městech: ve Strakonicích, Horšovském Týně, Horažďovicích, Vimperku, Táboře a jinde. Státní moc reagovala rychle, perzekuce se týkala stovek, možná i tisíců lidí, kteří byli v následujících měsících odsouzeni k různým trestům.