Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. arch. Jiří Merger (* 1940)

• narozen 8. října 1940

• otec Jiří (Georgij Alexandrovič) Merger bojoval ve Wrangelově armádě a roku 1920 byl evakuován z Krymu

• 1922 se otec usadil v Československu, vystudoval ČVUT a pracoval jako odborník na dopravní stavby

• prarodiče, kteří zůstali v Rusku, v letech 1941-1942 zatkla a věznila NKVD, oba krátce po uvěznění zahynuli

• Jiří Merger vystudoval stavební fakultu ČVUT a později ještě architekturu

• pracoval v ateliéru Karla Pragera

• po roce 1989 založil vlastní architektonický ateliér

• od roku 1999 pátrá po osudech své rodiny v Rusku

Architekt Jiří Merger je synem ruského emigranta, který po roce 1917 bojoval ve Wrangelově armádě bělogvardějců a posléze uprchl před bolševiky do Československa. 

Otec, který v Československu používal jméno Jiří, se narodil roku 1898 jako Georgij Alexandrovič Merger do dobré petrohradské rodiny. Jeho dědeček byl stavitelem první ruské železnice, otec pracoval jako ředitel pojišťovny. Jiří Merger mladší se domnívá, že rodinné kořeny sahají k pobaltským Němcům v okolí Královce. 

Jiří Merger starší odmaturoval roku 1916 na petrohradském gymnáziu. Poté nastoupil na několik měsíců do důstojnické školy a v roce 1917 byl odeslán na frontu první světové války do Besarábie jako velitel dělostřelecké baterie. Zde ho zastihla říjnová revoluce. Jiří Merger vzpomínal, že důstojníci bývalé carské armády si v té době ustřihávali epolety z uniforem, protože od prostých vojákům jim hrozilo lynčování.
Po několikaměsíční práci u Červeného kříže se roku 1918 přidal k Wrangelově bělogvardějské armádě, která působila hlavně na Ukrajině. „Bílí“ občanskou válku prohrávali, ustupovali před „rudými“ až na Krym. V listopadu 1920 zde Wrangel zorganizoval takzvanou Krymskou evakuaci, záchrannou operaci, během níž se oddíly jeho armády přepravovaly po Černém moři do Istanbulu. Během několika dnů se takto přeplavilo na 126 plavidlech 146 tisíc osob, které skončily v Turecku v utečeneckých táborech. Další desetitisíce vojáků Wrangelovy armády, kteří zůstali v Rusku, byly bolševiky popraveny. 

Jiří Merger starší spolu se svým bratrem Kirilem získal roku 1922 azyl v Československu a vzápětí byl přijat ke studiu na ČVUT. Zde vystudoval dopravní stavitelství, odpromoval roku 1928 a v roce 1930 nastoupil na odbor komunikací pražského magistrátu, kde strávil většinu svého pracovního života. Na cyklistických výpravách po Čechách se seznámil se svou budoucí ženou Boženou Zmrhalovou, s níž se oženil v roce 1934. 

Jiří Merger starší se příliš neangažoval v ruských emigrantských spolcích. Podle vzpomínek svého syna se snažil co nejvíce asimilovat. Naučil se poměrně dobře mluvit česky, na rozdíl od mnoha svých krajanů, kteří se nikdy nezbavili výrazného ruského přízvuku. 

 

Prarodiče byli nazýváni „vragi naroda“

Jiří Merger starší zemřel roku 1971 a s příbuznými, kteří zůstali v Rusku, se za svého života už nesetkal. Až do smrti se domníval, že jeho rodiče a bratr zahynuli za druhé světové války během blokády Leningradu. „Roku 1987 jsem při cestě do Leningradu navštívil Piskarevský hřbitov, kde jsou pohřbeny statisíce obětí leningradské blokády. Věřil jsem, že tam leží i moji prarodiče,“ říká Jiří Merger mladší. 

Skutečný osud svých předků odhalil Jiří Merger mladší až koncem devadesátých let. Sestřenice žijící v Rusku zjistila jeho adresu a napsala mu dopis začínající větou: „Historie naší rodiny je tragická, stejně jako mnoha jiných rodin v Rusku.“ Ukázalo se, že jeho prarodiče i další příbuzní se ve skutečnosti stali oběťmi stalinského teroru. Babička, dědeček i strýc Vladimír byli v letech 1941-1942 postupně zatčeni a uvězněni. Po třech až čtyřech měsících věznění každý z nich zemřel. Strýc Vladimír Alexandrovič Merger zahynul 30. srpna 1941 v Novosibiřské oblasti, babička Marie Gavrilovna Merger v únoru 1942 v Leningradské věznici číslo 2, dědeček Alexander Alexandrovič Merger v květnu 1942 na cestě do lágru v Krasnojarské nemocnici. Jiří Merger mladší poukazuje na skutečnost, že sovětská NKVD neváhala zatýkat lidi i během leningradské blokády: „Přestože spojení s okolním světem přes Ladožské jezero bylo téměř nemožné, i za těchto podmínek odváželi lidi z města do gulagů.“

Jeho prarodiče byli v dokumentech NKVD nazýváni „vragi naroda“, nepřátelé lidu, kteří údajně vedli nepřátelskou propagandu. Zřejmě jim přitížila skutečnost, že dva z jejich synů emigrovali. 

 

Konec války na předměstí Čáslavi

Jiří Merger mladší se narodil 8. října 1940. V raném dětství trávil hodně času na statku v Koželuhách na předměstí Čáslavi, odkud pocházela jeho matka. 

Zde byl jako pětiletý svědkem konce druhé světové války: „Na výpadovce na Kolín se táhl nekonečný zástup ustupujících Němců. Na druhé straně silnice ležel dalekohled. Já jsem si pro něj chtěl doběhnout, ale rodiče mi to nedovolili, že by po mně mohl někdo vystřelit.“ 

Konec druhé světové války byl spojen s velkým ohrožením pro emigranty z Ruska. Agenti Směrš, zvláštních jednotek sovětské vojenské kontrarozvědky, je totiž vyhledávali a násilím repatriovali do Sovětského svazu, kde obvykle skončili v gulazích. Jiří Merger starší však tomuto nebezpečí unikl. 

Na pražském magistrátu pracoval i po únorovém převratu roku 1948. V prosinci téhož roku ho prověřovala okresní organizace KSČ. Její zástupce jménem Kott se na něj vyptával jednotlivých zaměstnanců komunikačního odboru a shromáždil celkem 28 výpovědí, které shodně otce hodnotí jako vynikajícího profesionála i kolegu. Stal se respektovaným odborníkem na městské komunikace a publikoval na toto téma dvě knihy. Na magistrátu pracoval až do konce roku 1959, kdy byl v rámci akce za snižování administrativy proti své vůli poslán do důchodu. 

 

Neemigruj, otec by byl nešťastný

Jiří Merger mladší nastoupil po druhé světové válce do obecné školy v Michli, od šesté třídy pak navštěvoval ruské gymnázium na Pankráci. Po maturitě roku 1957 nastoupil ke studiu na Stavební fakultě ČVUT a později ještě při zaměstnání vystudoval architekturu. 

Vzpomíná, že v období pražského jara jeho matka přemlouvala otce, aby si zaplatil zájezd do Leningradu a navštívil svoje přeživší příbuzné. Otec se však obával, že by byl v SSSR zatčen. „Dočetl jsem se, že sovětská vláda neuznávala nové občanství ruských emigrantů. Pořád je považovala za sovětské občany. A kdo se do Ruska vrátil, mohl se dostat do vězení až na deset let,“ doplňuje Jiří Merger mladší. 

On sám se v létě 1968 vydal na cesty po západní Evropě se svou budoucí ženou a dalšími přáteli. Jednadvacátý srpen 1968, kdy Československo okupovala vojska Varšavské smlouvy, je zastihl v Neapoli. V následujících dnech se přesunuli do Říma, kde se setkali s dalšími Čechy v jezuitské koleji Nepomucenum. Uvažoval o tom, jestli má zůstat v emigraci, nebo se vrátit domů. Jeho dilema vyřešil telefonát s matkou: „Řekla mi, že otec je hrozně nešťastný. Prožil si osud emigranta a říká, že svému synovi by to nikdy nepřál.“ 

Jiří Merger se tedy vrátil do Prahy. V té době pracoval v architektonickém ateliéru Karla Pragera, který byl po roce 1968 začleněn pod Projektový ústav Výstavby hlavního města Prahy. Karel Prager, který je jako architekt podepsán například pod budovou bývalého Federálního shromáždění nebo Nové scény Národního divadla, podle slov Jiřího Mergera „nebyl bolševik, ale vždycky si dovedl najít straníka, který nad ním držel ochrannou ruku“. Prověrky na začátku normalizace díky tomu byly v Pragerově ateliéru poměrně formální. Podle slov Jiřího Mergera zaměstnanci dostali k podpisu jenom papír, na kterém stálo: „Prohlašuji, že v roce 1968 jsem se nezúčastnil žádných akcí, které by směřovaly proti soc. zřízení v této zemi.“ Na rozdíl od jiných institucí tedy nemuseli výslovně souhlasit se vstupem vojsk Varšavské smlouvy. 

V Pragerově ateliéru se také Jiří Merger podle svých slov seznámil s Jiřím Dienstbierem, který editoval publikaci k výročí pražského Projektového ústavu. Od té doby se navzájem zdravili a potkávali se na různých akcích. 

 

Rusové nám sem komunismus nepřivezli 

Prohlášení Charty 77 nevnímal Jiří Merger zcela pozitivně: „Obdivoval jsem hry Václava Havla, velmi jsem ho respektoval, ale nelíbilo se mi, že v Chartě kolem sebe soustředil těžké bolševiky,“ říká. Podle jeho názoru se tito bývalí komunisté ani po roce 1968 nezbavili své ideologické zátěže. 

Účastnil se jedné z demonstrací Palachova týdne v lednu 1989, ale když došlo k policejnímu zásahu proti demonstrantům, uchýlil se do nedaleké budovy Projektového ústavu, kde pracoval: „Vyběhl jsem na terasu a viděl jsem, jak demonstranty vytlačovali až k Prašné bráně.“ 

Listopad 1989 prožíval s velkým nadšením, účastnil se i demonstrace 17. listopadu na Národní třídě. „Byli jsme se ženou na Albertově, ona potom šla domů na Pankrác. Já jsem se rozhodl, že také půjdu domů. Ale když jsem zjistil, že průvod pokračuje do centra, znovu jsem se k němu připojil. Došel jsem až k tomu ,špuntu’ na Národní třídě, ale přes držku jsem nedostal. Zjistil jsem, že Mikulandskou ulicí se dalo z Národní třídy odejít.“ 

V devadesátých letech i nadále pracoval jako architekt, roku 1991 odešel na volnou nohu a založil si vlastní architektonický ateliér, navrhoval zejména rodinné domky. 

Po roce 1999 pak začal komunikovat se svými příbuznými z Ruska a více se zajímat o rodinnou historii. V Rusku podle něj žije mnoho slušných lidí, ale vzhledem k historickým kořenům podle něj nemají šanci vybudovat demokratickou společnost. Poukazuje nicméně na to, že Rusové nejsou národem komunistů: „Rusové nám sem komunismus nepřivezli. Ten sem přivezli komunisti.“