„Předem řeknu, že otec zemřel v roce 1971. On se domníval, že jeho rodiče zahynuli během blokády Leningradu. Tam zahynulo hladem kolem milionu lidí. Já jsem dokonce v roce 1987 s nějakým zájezdem byl v Leningradu a jedna část programu byla návštěva Piskarevského hřbitova, kde jsou pohřbeny ty statisíce obětí. Je to strašně depresivní záležitost. Domníval jsem se, že tam někde leží moje babička a dědeček. Otec si s nimi před válkou dopisoval a po válce, když jim psal, mu neodpověděli. Domníval se, že zemřeli během blokády Leningradu. Až ta sestřenice, o které jsem mluvil, nám napsala dopis. Já už dneska moc rusky neumím, ale řeknu to rusky: ,Istoria našej semji tragična, kak i mnogih drugih semjej v Rossii.’ Historie naší rodiny je tragická, stejně jako mnoha jiných rodin v Rusku. A teď to popsala. Zajímavé je, že ta rána osudu na ně dopadla v roce 1941, začalo to těsně před blokádou Leningradu. Blokáda Leningradu začala v září. Prvního zavřeli jejího otce, to bylo někdy v březnu. Bylo mu 38 let. Za čtyři měsíce nato zemřel v gulagu na Sibiři. Krátce potom zavřeli i moji babičku, matku tohohle Vladimíra. Za tři měsíce zemřela v leningradské věznici číslo dvě. Shodou okolností v den, kdy zemřela, zatkli jejího manžela, mého dědečka. Ten zemřel za čtyři měsíce v nějaké nemocnici blízko Novosibirska. Babičce bylo 66 let, dědečkovi bylo 72 let, nebyli nějak přehnaně staří. Demonstruje to poměry, jaké v ruských věznicích a gulazích existovaly. Do tří do čtyř měsíců po zatčení umírali. Když jsem si prohlížel data jejich zatčení, zjistil jsem, že je zavřeli už v době, kdy probíhala blokáda Leningradu. Neváhali zatýkat lidi, a přestože spojení přes Ladožské jezero bylo téměř nemožné, ty zatčené odváželi do gulagu. To je věc, kterou pochopit nedovedu.“
„Potom, asi v polovině roku 1918, se přidal k Wrangelově osvobozenecké armádě, která operovala hlavně na Ukrajině. Ono to netrvalo zas tak dlouho, byl tam zhruba půl roku. Jenomže ti bílí to prohrávali, ty svoje boje s těmi rudými. Mám z toho pár historek, že mu šlo občas o život. Oni couvali před rudými až na Krym, a pak už neměli kam ustupovat. Naštěstí měli toho velitele, generála Wrangela, který byl neskutečně schopný voják. Měl zkušenosti z první světové války. To bylo kolem 12. listopadu 1920. Wrangel během čtrnácti dnů zorganizoval evakuaci své armády do Istanbulu. Na sto padesáti lodích přepravili asi 150 000 lidí. Byla to absolutní hrůza. Ještě než odjel, nechal vzkaz svým vojákům, že kdo nechce emigrovat, nemusí. Mnoho jich zůstalo v Rusku. Nejsou známa přesná čísla. Možná takových 90 - 120 tisíc lidí, kteří tam zůstali, bolševici popravili, když se na ten Krym dostali.“
Jiří Merger se narodil 8. října 1940 v Praze v rodině ruského emigranta Jiřího (původně Georgije) Mergera. Jeho otec pocházel z petrohradské rodiny, jako důstojník bojoval na frontě první světové války a účastnil se bojů Wrangelovy bělogvardějské armády. Roku 1920 se v rámci tzv. Krymské evakuace dostal do Turecka, odkud putoval do Evropy. Roku 1922 se usídlil v Československu, kde vystudoval dopravní stavitelství na ČVUT, a většinu života pracoval jako odborník na komunikace na pražském magistrátu. Stavební fakultu ČVUT vystudoval také jeho syn Jiří Merger mladší. Celý život pracoval jako architekt v ateliéru Karla Pragera, později v Krajském projektovém ústavu a po roce 1989 ve vlastním ateliéru. Teprve na konci 90. let díky korespondenci se sestřenicí z Ruska odhalil skutečný osud svých prarodičů. Jeho otec se domníval, že zahynuli hladem během blokády Leningradu. Ve skutečnosti je v letech 1941-1942 zatkla a věznila NKVD. Po třech až čtyřech měsících zemřeli, babička v leningradském vězení, dědeček během převozu do gulagu.
